15.5.2025
Kategorie: Ekonomika

Kulturní fronta, zbrojení a životní úroveň

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM

Před nějakou dobou se skupina osobností z řad kulturní fronty vyjádřila, že i když to může znamenat snížení životní úrovně a omezení blahobytu, že potřeba zásadně zvýšit výdaje do obrany a zbrojit. Podle mě se tyto hodnoty, tedy obrana a životní úroveň, dávají do nebezpečného a falešného protikladu. Ostatně ono je to pro politiky typu premiéra Fialy nebo ministra Rakušana pohodlné. Stát se nepochybně musí starat o svoji obranyschopnost – pokud je ovšem vážná a racionální diskuze o tom, zda výdaje na obranu zvýšit a jak je strukturovat, nahrazena hysterií a demagogickým nahrazováním reálných hrozeb takřka komiksovými panáky a téměř mystickými strašáky, pak lze kdykoliv snížení životní úrovně způsobené neschopností nebo přímo zlotřilostí naší vlády omluvit tím, že je přece nutné zbrojit a připravovat se na hrozby. A kdo s tím nesouhlasí nebo má jiný pohled na věc, ten je špinavý kolaborant… Je potřeba si uvědomit, že životní úroveň a blahobyt je něco, co nemá přímo pocházet od státu – a vlastně to ani od státu pocházet nemůže. Životní úroveň je výsledkem produktivní činnosti, tvořivosti a rozumu svobodných lidí. Naše vláda však svobodě klade neustále do cesty překážky. Jestliže přicházíme o náš blahobyt, je tomu tak proto, že přicházíme o svobodu. Z vůle všech možných Fialů, Rakušanů ale také Babišů. Stát, jehož bohatství je založeno na tvořivosti a invenci svobodných jednotlivců, si automaticky může dovolit efektivní a dobře vyzbrojenou armádu a výdaje na obranu nejdou proti osobním ekonomickým zájmům občanů.

Náš stát reguluje, přikazuje a zakazuje nejširší aspekty naší životní úrovně. Od zdraví až po školství nebo penze. Plánuje, v míře již dnes se nebezpečně podobající plánované ekonomice totalitního Československa, jak mají lidé žít. Není sice uplatňována příkazová forma plánování – současná zákazová ekonomika, v níž se mantinely toho, co stále ještě smíme, neustále zužují, však není o nic lepší. A má stejné důsledky. Rozhodovat se, zda zbrojit, nebo nezhoršit život tisícům penzistům (a tím nezkrátit jejich život), je důsledkem určité formy socialismu, v němž žijeme. Zástupci kulturní fronty, kteří se snaží mentorovat a poučovat nás, že zbrojit musíme i za cenu snížení životní úrovně, navrhují obětovat životy lidí. Možná mnohých svých diváků a posluchačů.

Do jaké míry jsou vlastně herci reálnými autoritami? Jestliže se umí naučit sto padesát stran textu a odrecitovat jej na jevišti, to z nich v žádném ohledu nedělá intelektuální kapacity. Jestliže chtějí tyto celebrity zbrojit za cenu snížení životní úrovně široké veřejnosti, nabízí se otázka, zda se tedy má sáhnout i na kulturní dotace, z nichž do velké míry těží. Nebo sami sebe pokládají za jaksi výjimečné posvátné krávy, na jejichž blahobyt se sáhnout nesmí?

Je důležité mít efektivní obrannou politiku, zvláště čelíme-li reálným hrozbám, ať už jsou bezprostřední nebo dlouhodobé. O tom není sporu. Ale k tomu všemu je potřeba v rámci občanů něco, co lze asi označit pojmem „war support“. Ta se odvíjí od jakéhosi národního étosu. Od jakési latentní bojové morálky.

Pokud je zde velmi nízká důvěra lidí vůči politice a nízká úroveň jakési národní jednoty, potom se prostě myšlenka větších výdajů na zbrojení (zvláště kdy se to lidem podá jako něco, co bude automaticky znamenat jejich strádání) nesetká na straně veřejnosti s nutnou politickou podporou a lze očekávat spíš opak – vůli nebezpečí nevidět nebo se mu vzdát. Náš stát je totiž v této chvíli ten nejbližší, každodenní a bezprostřední nepřítel, ať už v jeho čele stojí socialista jakékoliv barvy – Petr, Pavel nebo třeba Petr Pavel. Politici našeho státu, stojící proti lidem a jejich svobodě, definují jeho povahu a také kontext, který určuje občanskou vůli tento stát bránit. Odhlédněme nyní od paradoxu, že lidé si sami tyto své nepřátele vybírají ve volbách s tragickou nadějí, že nový nepřítel po nich bude dupat o něco méně než ten starý. Takto tragický národně-politický étos prostě nemůže vygenerovat potřebnou podporu pro tak zásadní věc, jako je reálná sebeobrana. Je potřeba vidět především vůli šetřit tam, kde stát šetřit a osekat výdaje může. A získané prostředky použít na efektivnější výdaje na obranu. Nikoliv celou odpovědnost a celé břemeno hodit na občany, kteří už toho příliš navíc neunesou.

 

fb

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,79 out of 5)
Loading...
8 komentářů

Napsat komentář: gogo Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)