Když je neutralita nemorální: Izrael, Hamás a problém morální ekvivalence

7. října 2023: Další den hanby: izraelský Pearl Harbor. Izraelské 11. září. Tiché sváteční ráno Simchat Tóry, které završilo židovský svátek stánků (Sukot), se náhle změnilo v krvavou lázeň. Tisíce teroristů Hamásu zaútočily pod krytem těžké raketové palby na jižní Izrael a zanechaly za sebou krveprolití a devastaci. Teroristé přepadali armádní základny a motoristy, zavraždili asi 364 lidí na hudebním festivalu, vyvraždili celé rodiny spící ještě v postelích, znásilňovali ženy, popravovali děti a přeživší holocaustu, zaživa upalovali civilisty a unesli 244 lidí z Izraele do Pásma Gazy. S nejméně 1 200 zavražděnými lidmi to byl pro Židy nejsmrtelnější den od holocaustu. Barbarství útoku Hamásu bylo tak bezprecedentní, že i svět byl surově – i když jen nakrátko – vytržen ze své obvyklé apatie a byl šokován.

Pobouření však netrvalo dlouho. Jakmile Izrael na válečný akt Hamásu vojensky zareagoval, tak po celém světě propukly propalestinské demonstrace, z nichž mnohé se rychle změnily v nenávistné protiizraelské a protižidovské oslavy. Někteří demonstranti dokonce popřeli, že by se masakr ze 7. října vůbec odehrál, a to navzdory mnoha přeživším očitým svědkům.

Reakce katolíků na masakr a následnou válku jsou smíšené, od odvážné morální jednoznačnosti až po pochybnou morální nejednoznačnost a matoucí mlčení. Zatímco někteří podporují právo Izraele na obranu, jiní se rozhodli pro neutralitu a myslí si, že jde o laskavý, „křesťanský“ postoj – nestát na žádné straně a odsuzovat ztráty na životech na obou stranách stejně. Tento postoj morální ekvivalence naznačuje, že obě strany konfliktu sdílejí stejnou vinu a stejnou morální zodpovědnost za důsledky svých činů. Intelektuálně je to snadná cesta. Ale je to morálně správné?

Jednou skupinou, která se důsledně uchyluje k morální ekvivalenci, jsou patriarchové a představení církví v Jeruzalémě. Krátký pohled na jejich reakce na krizi spolu s odpověďmi izraelské ambasády při Svatém stolci ilustruje, jak je tento postoj problematický.

Ráno 7. října, když ještě masakr Hamásu probíhal, vydal Latinský patriarchát jeruzalémský prohlášení plné morální ekvivalence. Namísto jednoznačného odsouzení masakru, patriarchát prohlásil, že „dnes ráno explodovalo další kolo násilí, jehož obětí se v posledních měsících stalo mnoho Palestinců a Izraelců. Prohlášení pokračovalo mlhavým výrazem „náhlá exploze násilí“, dávajícím na stejnou úroveň „operaci zahájenou Hamásem a reakci izraelské armády“ – jako by měly obě strany stejnou vinu. „Další oběti a tragédie“ postihující „jak palestinské, tak izraelské rodiny, vytvářejí další nenávist a nepřátelství a naprosto ničí jakoukoliv perspektivu stability.“

Téhož dne odpoledne vydalo izraelské velvyslanectví při Svatém stolci první prohlášení, které, i když nebylo přímo adresováno patriarchátu, znělo jako odpověď na něj. Velvyslanectví varovalo, že vzhledem k rozsahu pokračujícího masakru Hamásu „je třeba odsoudit používání jazykové nejednoznačnosti a výrazů, které vyjadřují falešnou symetrii“. Reakcí Izraele na „ohavný válečný zločin“ Hamásu byla legitimní sebeobrana a „používání paralel tam, kde neexistují, není diplomatický pragmatismus, ale je to prostě špatně“.

Patriarchové a představení církví v Jeruzalémě se nedali odradit. Následující den vydali „Prohlášení o míru a spravedlnosti uprostřed stupňujícího se násilí„, které bylo stejně morálně nejednoznačné. Toto druhé prohlášení neříkalo nic o vraždách spáchaných Hamásem. Lamentovalo v nejobecnějších pojmech nad tím, že Svatá země je „v současnosti ponořena v násilí a utrpení kvůli dlouhotrvajícímu politickému konfliktu a politováníhodné absenci spravedlnosti a respektu k lidským právům“.

Ačkoliv patriarchové a představení církví prohlásili, že „jednoznačně odsuzují jakékoliv útoky na civilisty“, tak v podstatě navrhli, aby se Izrael příliš neznepokojoval svými tisíci mrtvých, zraněných, znásilněných a unesených a místo toho vyzvali k „ukončení všech násilných činů a vojenských aktivit, které ohrožují jak palestinské, tak izraelské civilisty.“ Jinými slovy, Izrael by měl nést tíhu barbarských útoků a doslova nechat Hamás uniknout odplatě okamžitým zastavením své vojenské reakce. Fakt, že Hamás jednostranně a brutálně zahájil válku invazí do Izraele a pácháním bezprecedentních zločinů proti nic netušícímu civilnímu obyvatelstvu, pro ně není důležitý.

Izraelské velvyslanectví při Svatém stolci odpovědělo 9. října. Znovu odsoudilo „nemorálnost jazykové dvojznačnosti“ vzhledem k rozsahu masakru, když vyšlo najevo, že Hamás a Palestinský islámský džihád „chladnokrevně popravovaly“ celé rodiny. Zatímco mnoho lidí na celém světě upřímně odsoudilo „ohavný zločin, pojmenovalo jeho pachatele a uznalo základní právo Izraele bránit se proti spáchaným zvěrstvům,“ tak patriarchové a představení církví nebyli takové morální čistoty schopni. Izraelské velvyslanectví označilo jejich prohlášení za „mimořádné zklamání a frustraci“, protože demonstrovalo právě tu „nemorální jazykovou dvojznačnost“, která zamlžila, „co se stalo, a kdo byl agresor a kdo oběť.“ Velvyslanectví dodalo, že je „obzvlášť neuvěřitelné, že tak bezobsažný dokument podepsali věřící lidé“.

11. října papež František poněkud otevřeněji řekl, že „ti, kteří jsou napadeni, mají právo se bránit,“ a že ho „velmi znepokojuje úplné obležení, ve kterém žijí Palestinci v Pásmu Gazy, kde je také mnoho nevinných obětí.“

Patriarchové a představení církví však svoji snahu o morální relativizaci ještě zesílili a 12. října vydali „Prohlášení o eskalující humanitární krizi v Pásmu Gazy.“ V tomto novém prohlášení si posteskli, že jejich „milovaná Svatá země“ se kvůli „novému kolu násilí a neospravedlnitelným útokům proti civilistům“ „dramaticky mění“. Vůdci nicméně většinou odsuzovali „smrt a zkázu v Pásmu Gazy“ a „katastrofální humanitární situaci“ tamního obyvatelstva, které se ocitlo „bez elektřiny, vody, zásob paliva, jídla a léků“. Církevní představitelé přitom opět vyzvali k ukončení války.

Izraelský velvyslanec u Svatého stolce Rafael Schutz označil prohlášení za „znepokojivé“ a odpověděl obsáhlým přehledem událostí. Připomněl církevním představitelům, že:

„Ve skutečnosti se stalo to, že „spirála násilí“ (výraz pro falešnou symetrii) začala nevyprovokovaným kriminálním útokem Hamásu a Palestinského islámského džihádu (patriarchové neuvádějí jména těchto teroristických organizací), při němž bylo zavražděno více než 1 300 Izraelců a dalších 35 lidí jiných národností, většinou civilistů. Teroristé také znásilňovali ženy, upalovali nemluvňata, uřezávali lidem hlavy a brali rukojmí. Současně zahájili rozsáhlé raketové útoky proti civilnímu obyvatelstvu v Izraeli – městům, obcím a kibucům.“

Velvyslanec dodal, že „sebeobranná akce Izraele je zaměřena proti Hamásu a Palestinskému islámskému džihádu, a že Izrael neútočí úmyslně na civilisty.“

Je dobře známo, že IDF (Israel Defense Forces, Izraelské obranné síly) varují palestinské civilisty prostřednictvím letáků, textových zpráv a dokonce i telefonátů, aby před útokem opustili oblasti blízko vojenských cílů. Zatímco IDF se snaží počet civilních obětí minimalizovat, tak Hamás a další palestinské teroristické skupiny dělají vše pro to, aby počet civilních obětí maximalizovaly – nejen bezohledným vražděním Izraelců, ale také tím, že se skrývají mezi vlastním civilním obyvatelstvem a používají ho jako lidské štíty, což má za následek neúměrně vysoký počet palestinských obětí, způsobených – záměrně – Hamásem. V tomto světle, pokračoval izraelský velvyslanec, lze prohlášení patriarchů vnímat pouze jako „nespravedlivé, zaujaté a jednostranné“.

Pokud jde o „smrt a zkázu v Pásmu Gazy“, tak se zdá, že patriarchové zapomněli, že „Pásmo Gazy je základna, kde byl vymyšlen, naplánován a odkud byl proveden genocidní útok proti Izraeli“. Kdo je tedy odpovědný za „smrt a zkázu“? Velvyslanec se zeptal, proč se patriarchové tak zajímají o „blahobyt tohoto doupěte zla a teroru“, a ne o zpustošené izraelské komunity.

Podle posledních průzkumů veřejného mínění většina palestinské veřejnosti podporuje „ozbrojený boj“ (terorismus) Hamásu proti Izraeli a vytváření ozbrojených skupin za účelem vraždění Izraelců, což je smutná realita, která zpochybňuje nevinu „obyčejných Palestinců“ v Pásmu Gazy.

K humanitární situaci se velvyslanec vyjádřil takto:

„Dodávky potravin a pitné vody jsou denně monitorovány a jsou nad hranicí definující ‚humanitární krizi‘. V rukou Hamásu je také dostatečné množství paliva a elektřiny, ale tyto zdroje Hamás raději používá ke svým teroristickým zločinným aktivitám proti Izraeli než pro potřeby obyvatelstva, kterému vládne.“

Jak se ukazuje, v Pásmu Gazy je stále dostatek pitné vody, jídla, paliva a léků.

Nakonec izraelský velvyslanec poznamenal, že patriarchové obvinili pouze jednu stranu konfliktu – Izrael, čímž vznesli nespravedlivé požadavky vůči „straně, která byla brutálně napadena“. Hamás není nikde zmíněn a člověk má dojem, že Palestinci neudělali nic špatného. Velvyslanec uzavřel: „Jaká hanba, zvláště když to vychází od lidí oddaných Bohu.“

Schutzova snaha ale bohužel opět vyšla naprázdno. 24. října zveřejnil latinský patriarcha Jeruzaléma a kardinál Pierbattista Pizzaballa „Dopis celé diecézi„. Ke cti mu slouží, že stručně (i když stále bez uvedení pachatelů) prohlásil, že „to, co se stalo 7. října na jihu Izraele, je naprosto nepřípustné a my to odsuzujeme. K takovému barbarství nebyl žádný důvod.“

Přesto Pizzaballa zašel mnohem dále a odsoudil ztráty na životech a útrapy, které „toto nové kolo násilí přineslo do Pásma Gazy“, a dodal, že „nepřetržité těžké bombardování“ Pásma Gazy „působí jen další smrt a zkázu a jen zvýší nenávist a zášť.“ Podle patriarchy „pouze ukončením desetiletí okupace a jejích tragických důsledků, stejně jako poskytnutím jasné a bezpečné národní perspektivy palestinskému lidu může začít seriózní mírový proces.“

Takže, tady to máte: Pro patriarchu není kořenem konfliktu bezhlavé vyvraždění stovek rodin, včetně žen, dětí a starých lidí, ale „okupace“.

Pomineme-li do očí bijící nespravedlnost těchto prohlášení, tak by nás zajímalo: Jaké řešení mají patriarchové a představení církví vlastně na mysli? Jejich prohlášení totiž vyvolává několik otázek.

Za prvé, pokud je problémem „okupace“, kdo tedy okupoval Pásmo Gazy posledních 18 let?

Izrael v roce 2005 jednostranně evakuoval všechny židovské osadníky z Pásma Gazy a předal ho – zcela a bezpodmínečně – Palestincům v naději, že když si budou vládnout sami, tak budou moci konečně usilovat o mírový život se svými sousedy. Několik amerických milionářů dokonce od židovských osadníků odkoupilo 3 000 fóliovníků za 14 milionů dolarů a předalo je Gazanům, aby jim pomohli začít budovat „Singapur u Středozemního moře„. Během několika dní byly fóliovníky rozkradeny a zničeny.

Palestinci si – naneštěstí pro ně i pro všechny ostatní – ve svých parlamentních volbách v roce 2006 zvolili Hamás. Po krvavé občanské válce se svým rivalským palestinským hnutím Fatah Hamás v červnu 2007 plně ovládl Pásmo Gazy. Od té doby izraelští civilisté v jižním Izraeli, stejně jako Palestinci v Pásmu Gazy, žijí pod hrozbou teroru. Nedávné video ukazuje, jak žena z Pásma Gazy říká: „Ti bastardi z Hamásu“, než jí muž rychle přitiskne ruku na ústa. Mezitím Izrael, který je velký zhruba jako Morava (bez Slezska), je rok co rok cílem desítek tisíc smrtících raket odpálených z Pásma Gazy. Pokud je v Pásmu Gazy problém s „okupací“, tak je okupantem Hamás a nikoliv Izrael.

Za druhé, co by měl tedy Izrael dělat? Měl by zapomenout na svých více než 1 200 mrtvých a více než 4 800 zraněných a více než 240 unesených občanů, měl by okamžitě přijmout příměří a vrátit se k běžnému stavu – tedy připravit se na další útoky Hamásu? Měl by si sednout k jednacímu stolu a jednat s džihádistickým nepřítelem, který přísahal, že Izrael bude zničen? Nebo by měl otevřít hranice Pásma Gazy, nechat Palestince svobodně vstoupit do Izraele a nechat je přicházet a odcházet, jak chtějí, aby mohli uskutečnit své deklarované plány na opakování útoků ze 7. října?

Za třetí, proč se patriarchové a představení církví upínají k (neexistující) „okupaci“, a zároveň ignorují děsivé podněcování k násilí, které prostupuje celou palestinskou společností, v níž se děti od nejútlejšího věku učí nenávidět a zabíjet Židy, a teroristé, kteří tak činí, jsou oslavováni a uctíváni jako „mučedníci“?

Patriarchové a představení církví by mohli odpovědět, že nemohou otevřeně odsoudit Hamás a další palestinské džihádistické skupiny, protože takové odsouzení by ohrozilo palestinské křesťany žijící mezi nimi. Budiž. To však nemůže být omluvou pro zamlžování podstaty konfliktu pochybnou morální ekvivalencí, nebo ještě hůř, označováním Izraele jako hlavního viníka. Výroky těchto církevních lídrů mají váhu. Ovlivňují totiž ostatní.

Patriarchové a představení církví nedokázali uplatnit svoji morální autoritu a nedokázali ve své reakci na teror Hamásu zaujmout jasný morální postoj – nejen nyní, ale již celá léta, co rakety opakovaně dopadají na izraelské civilisty. I když se dnes může zdát výhodnější být neutrální, tak tito vůdci šíří falešné narativy a uvádějí ostatní v omyl.

Zatímco představení církví v Izraeli i jinde musí pečlivě vážit svá prohlášení kvůli nejisté situaci palestinských křesťanů, tak představení církví působící v jiných zemích takovou omluvu nemají. Zaujmout postoj morální ekvivalence vůči konfliktu mezi Izraelem a Hamásem je nejen intelektuálně líné, ale i nemorální. I když jsou palestinské ztráty tragické, tak jsou nevyhnutelným důsledkem rozhodnutí Palestinců zvolit a držet u moci genocidní teroristickou skupinu, která se zavázala vést s Izraelem věčnou válku.

Zapamatujme si všichni slova Elieho Wiesela, který přežil holocaust:

„Vždy se musíme postavit na jednu stranu. Neutralita pomáhá tyranovi, nikdy ne oběti. Mlčení povzbuzuje trýznitele, nikdy ne trýzněného.“

V této válce mají křesťané – a my všichni – morální odpovědnost podporovat boj civilizovaného národa proti barbarství. Izrael musí vymýtit teroristickou skupinu Hamás, stejně jako jsme čelili ISIS. Všichni se musíme snažit zastavit skutečného loutkovodiče těchto skupin – genocidní režim Íránu. Pokud si přejeme zachovat Západ, tak bohužel žádné jiné řešení nepřipadá v úvahu.