JIŘÍ MALÍNSKÝ

Třetí republika

Síla i slabost Třetí republiky byla dána právě těmito činiteli. Spor o výklad Košického vládního programu (Národní fronta politických stran nebo Národní fronta tzv. společenských organizací s minoritou marginalizovaných nekomunistických politických stran českých i slovenských) byl bržděn jednak obavami z německého nacistoidně (postfašisticky) zabarveného revanšismu (Německo prodělávalo obtížnou denacifikaci danou faktem absolutní menšiny – 5–10% nenacisticky nebo i antifašisticky smýšlející menšiny typu Willy Brandta nebo sourozenců Schollových a obdobně smýšlejících Němců tzv. vnitřního exilu spolu s nutností udržet chod státu a společnosti, což nebylo možné bez většinových lidí s prokazatelně nacistickou, různě ředěnou nebo naopak i koncentrovanou minulostí), jednak faktem, že Československo, byť prosté jednotek Sovětské armády, bylo pod bdělou kontrolou sovětské moci a její agentury, většinového stalinistického křídla KSČ a její vnitrostranicky vlivné extrémně sovětizátorské skupiny.

Připočte-li se k tomu odvrácení Západu od střední a většiny jihovýchodní Evropy založené na blokové logice spojeneckých konferencí druhé světové války, není divu, že nejistota a tápání demokratických stran v Československu byla určující charakteristikou jejich chování během únorové krize 1948. Charakteristika těchto událostí, ulpívajících na manicheistických černobílých rysech doby, však není a nemůže být úplná. Z letmých stop, zachycených například ve vzpomínkách nejdéle žijící členky Gottwaldova vedení Marie Švermové-Švábové (1902–1992), ale i z bližšího pohledu na činnost Obranného zpravodajství (vzniklo na žádost-pokyn Stalinova blízkého spolupracovníka generála Lva Mechlise jako součást 1. československého armádního sboru v SSSR Svobodovým rozkazem 7. ledna 1945), v němž nejvíce bylo vidět na Bedřicha-Fricka Reicina a  jeho zástupce Karla Vaše i vystupování extremistických členů Státní bezpečnosti typu Jindřicha Plačka nebo Antonína Přidala či Milana Moučky a Bohumila Doubka, se rýsuje nástin možného, zřejmě velmi volného personálního složení této sovětizační tendence, ve které se střetávala řada silových vnitrokomunistických vlivů doby. Za jeho vznikem lze tušit s jistotou ruský Lidový výbor (později ministerstvo, v Československu první poloviny padesátých let kopírující policejní ministerstvo národní bezpečnosti)  pro veřejnou bezpečnost (NKVD, později MKVD). Další důležitou stopou je velká vysílací stanice na zahradě vily generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského (1901–1952) v dobových vybraných důvěrných vnitrostranických kruzích přezdívaného československým Berijou; byla činná již během Třetí republiky. Podobné tendence nesla i duchovní „nadstavba“ reprezentovaná lidmi typu Ladislava Štolla nebo Gustava Bareše-Breitenfelda. Ta ale byla podle zjištění historika Alexeje Kusáka (1929–2017) fakticky zvrácena v letech 1952–1953 osobnostmi prvorepublikových levicových avantgard typu národního umělce básníka a dramatika Vítězslava Nezvala (1900–1958).

Tento právě popsaný vývoj byl v mnoha ohledech ještě komplikovanější. Druhá, švermovská generace reformního (leninského) komunismu soustředila své úsilí do volebního programu KSČ z r. 1946. Když jsem se na tyto věci dotazoval v řadě osobních rozhovorů zastupujícího prvního tajemníka ÚV KSČ a signatáře Charty 77 prof. Věňka Šilhána (1927–2009), odpověděl, že když o nich diskutoval s Marií Švermovou, sdělila mu, že tehdejší reformní komunisté brali vážně Stalinova slova o pluralitních přístupech ke konkrétně politickým formám direktivního socialismu vycházejícího ze sovětských ruských zkušeností a nepřipouštěli si jejich konjukturální dočasnost. Jen z tohoto pozadí lze pochopit jednání prezidenta Beneše během únorové krize nebo Gottwaldovo timidní chování na jeho první a poslední prezidentské dovolené v září 1948 na Krymu, setkání se sovětským diktátorem a Stalinovu kritiku za zvolené postupy v témže mezním vyhroceném období téhož roku 1948, jež vyloučilo nástup Sovětské armády na československé území (došlo k němu až 21. srpna 1968).

Na hrozící sovětskou intervenci téměř nereflektovali, jak naznačují historické prameny, příslušníci demokratické opozice (patrně si ji vůbec nepřipouštěli); zdá se být zřejmé, že skupiny uvnitř Noskova třetirepublikového ministerstva vnitra, vázané na navazující oddělení aparátu ÚV KSČ, které infiltrovaly nejpozději od léta 1947 partnerské politické strany tehdejší demokratické Národní fronty, byly pro jejich předúnorová stranická vedení v nejlepším případě tušeny. Situace ale od podzimu 1947 houstla: Informační byro komunistických a dělnických stran (Kominforma), založené na poradě zástupců komunistických stran Bulharska, Československa, Francie, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského svazu ve dnech 21.–27. září 1947 v polském pohraničním městě Szklarska Poręba na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš, zesílilo tlak na Gottwaldovo vedení, obviňované – řečeno v dobovém slangu – z měkkosti a údajného oportunismu.

Spolu s tím vázly práce na nové ústavě a sílily, a to z obou stran – pochybnosti o výsledku jarních voleb 1948, které původně měly vést k prohloubení demokratických rysů přechodného poválečného uspořádání. Únorové události, demokraty charakterizované jako únorový puč, byly jitřeny přítomností sovětského diplomata Zorina, který zákulisně zastřenými výhrůžkami (mezi řádky bylo lze vytušit obsazení Československa Sovětskou armádou)  podporoval Gottwaldovu vládu a podlamoval vůli demokratů vzdorovat komunistům (obsahově tyto zásahy zachoval Ferdinand Peroutka /1895–1978/ v seriálu svých komentářů Únor 1948 I–III na RFE r. 1973).

Éra vystupňované vulgární sovětizace

Gottwaldův nástup k moci byl demokraty nedostatečně vyvažován s velmi proměnlivými úspěchy v třetím (poúnorovém) exilu. Více se však demokratičtí politikové zabývali – bylo to pochopitelné – vlastními rozpory, existenčními vazbami zejména na USA a budováním sypkých organizačních struktur typu Rady svobodného Československa nebo Rádia Svobodná Evropa, které byly jednostranně závislé na USA. Domácí rezistenční aktivity byly stalinistickou mocí poměrně rychle likvidovány a zhruba od podzimu 1948 ztratily svůj politický význam. Současně braly zasvé zbytky reformních třetirepublikových komunistických záměrů a čerstvě založená Kominforma převzala dirigistické stalinistické dědictví a se vzrůstající studenou válkou sílil i tlak Moskvy na Gottwaldovo vedení. Původní snahy Gottwaldova vedení o zachování alespoň zdání byť stroze pojatého pluralistického politického uspořádání mráz z Moskvy zaklel do IX. sjezdu KSČ (sešel se ve dnech 25.–29. května 1949), který odstraněním zbývajících zábran naplno otevřel zemi vystupňovanému sovětizačnímu přívalu.

Zatčení generála Píky, opřené, jak dosvědčil po letech také prezident armádní generál Ludvík Svoboda (i on se stal obětí stalinismu na podzim 1952), o vymyšlené zločiny, zahájilo několikaletou éru „vyráběných“ politických zločinů, jež od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, sycena Moskvou, postupně pronikala i do nejvyšších pater KSČ.

Spolu s tím začaly i hrubé makroekonomické malformace, fakticky příprava předválečné (válkové ekonomiky), vztažená na celý sovětský blok. V československém případě se projevily hypertrofií těžkých průmyslů nad lehkými, omezováním kontaktů na západní trhy (z druhé strany i hospodářskými sankcemi Západu vůči Praze) a sovětským tlakem na stupňování zbrojních výdajů a posilování armády; mj. i rozpadem první pětiletky. Sovětizace měla také svůj kulturní kontext: vnějškovou heroizaci chudiny, dělnictva, malorolnictva, chalupnictva i agroproletariátu (podruhů a čeledínů), záplavu překladů většinově kýčovité budovatelské ruské literatury a povzbuzování tohoto tzv. socialistického, byzantinisticky založeného papírového realismu, v němž počty stránek vítězily nad uměleckostí a procítěností. Obdobné tendence byly pozorovatelné i ve výtvarném umění, architektuře (tzv. sorela neboli socialistický realismus) a hudbě (budovatelská píseň více odrazující texty než melodiemi, nadsazené a často neorganicky vnucované folklorismy na pozadí doby ve znamenání frází a někdy až zběsilé autorské i interpretační cenzury a autocenzury); neblaze ovlivněna byla i národní kinematografie hraného filmu (modelovým příkladem jsou filmy Anna proletářka a Zítra se bude tančit všude). Proti českému Ježíškovi začal být stavěn ruský Děda Mráz. Do této ryčně ohlušující kakafonie vstupovali osobně i přední členové Gottwaldova vedení. Jejím zosobněním byl ministr kultury a informací stalinista Václav Kopecký.

Bez nadsázky lze mluvit o vazalské závislosti Gottwaldova režimu na sovětském Rusku a jeho plánech na evropskou „proletářskou revoluci“. Informace, které se týkají tohoto nesnadného problému, jsou neurčité a v mnoha ohledech až protiřečivé. Nicméně vlna politických procesů počátku a první poloviny padesátých let, která vyvrcholila v letech 1951–1953/54, připomíná v některých ohledech druhou polovinu třicátých let (dobu ruského velkého teroru) včetně variantně prováděných postihů velitelských struktur Rudé armády (i velitelský sbor československé armády prošel na přelomu čtyřicátých a padesátých let zběsilou čistkou; vůdčím ztělesnitelem těchto zběsilých změn byl stalinistický ministr národní obrany Alexej Čepička, který na jaře 1950 vystřídal v této funkci prezidenta Ludvíka Svobodu). Pominout nelze ani již zmíněné dlouhodobé strukturální deformace ekonomik satelitních států. V československém případě se k formulování alternativ dospělo zčásti v šedesátých letech (Nová soustava řízení a plánování spojovaná se jménem akademika Oty Šika) a v druhé polovině osmdesátých let (Prognostický ústav ČSAV Valtra Komárka-Bergmanna /1930–2013/).

Socialismus s lidskou tváří

Pokusem, který byl ve své době náznakem naděje, byl socialismus s lidskou tváří, kterým vyvrcholil nápravný vývoj ve společnosti počínaje XII. sjezdem KSČ (1962). Výsledky práce rehabilitačních komisí Kolderovy a barnabitské, o něž se zasloužil i tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal (1924–2023), vyvedly z věznic stovky politických vězňů a takřka naplno obnažily odvrácenou tvář systému. V umělecké zkratce tyto trendy vedle mnoha jiných zachytila Mňačkova kniha Opožděné reportáže, Procházkovo a Kachyňovo dílo film Ucho a trezorový film Den sedmý, osmá noc režiséra Evalda Schorma a Žert režiséra Jaromila Jireše a spoluscénáristy, autora literární předlohy Milana Kundery nebo básnická sbírka politického vězně Laca Novomeského Stamodtiaľ a iné. Pozoruhodným odrazem exilových zkušeností, opět vedle řady dalších, je Peroutkův román Pozdější život panny. Značné vážnosti se těšili v šedesátých letech i ruští spisovatelé Alexander Isajevič Solženicyn (1918–2008) a Ilja Grigorjevič Erenburg (1891–1967) a proslulost si získal také básník světového věhlasu Jevgenij Alexandrovič Jevtušenko (1932–2017). Leninská linie ve své československé modifikaci směřovala k Akčnímu programu a posléze i k Memorandu 68 (oficiální název dokumentu byl Formulovat a konstituovat československé státní zájmy; byl zpracován odbornou skupinou vedenou vedoucím 8. státně administrativního oddělení ÚV KSČ generálplukovníkem Václavem Prchlíkem /1922–1983/) v květnu 1968) a vysočanskému sjezdu, který měl zahájit více než dvouletou diskusi o dalším směřování země (způsob autentického antistalinistického využívání Leninova odkazu naznačuje následující citát, použitý jako motto k jednomu ze sjezdových materiálů: „Žádná disciplína nezavazuje členy strany slepě podpisovat všechny návrhy rezolucí, vypracované ÚV. Nikdy a nikde neexistovaly takové předpisy, aby se stranické organizace zříkaly práva svého úsudku a měnily se v podpisovatele rezolucí ÚV.“ ). Otevíraly se cesty k poúnorovému exilu a nové modernitě, jak ji naznačovala sborníková kniha Civilizace na rozcestí (1966). Končila také práce páté Pillerovy rehabilitační komise a rozjížděla se činnost rehabilitačních soudních tribunálů. Mluvilo se i o trestech pro řadu vyšetřovatelů Státní bezpečnosti padesátých let a o celkové reorganizaci tehdejší policie (Sboru národní bezpečnosti). V tomto ohledu Pražské jaro kráčelo s předstihem cestou, která po dvaceti letech vyvrcholila Pařížskou chartou pro novou Evropu na podzim 1990.

Do úvahy je nutné vzít i další, dnes nepříliš připomínanou okolnost. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se spontánně pro většinu společnosti vytvořila socialistická všednodennost. Víra či přesvědčení o blízké dosažitelnosti cílů boje s kultem osobnosti, hledání nových cest a variant při limitovaném přístupu k informacím vzbuzovalo přesvědčení o reformovatelnosti poúnorového režimu; poměrně populární byla vědeckofantastická literatura o blízké komunistické budoucnosti, za konkurenceschopný byl ještě na počátku šedesátých let sovětský režim považován i ve Spojených státech amerických. Zpětně to ovšem vytvářelo zesilovaný tlak na komunistický režim; neomezoval se jen na nápravu zločinů padesátých let, ale i řešení ekonomické situace a pokračování v tzv. Rozsypalově reformě (1958) zejména po rozpadu třetího pětiletého plánu (1961–1965). Tyto tendence najdeme i v československé filmové vlně, popisovatelné např. ve volné modelové řadě děl Hudba z Marsu – Tři přání – Žalobníci – Starci na chmelu i na obnovování historického pohledu na novější i starší státní a národní československé dějiny. Pražské jaro bylo nesporným vyvrcholením této nadčasové modernizační reformní vývojové tendence.