29.1.2025
Kategorie: Společnost

Jdeme zase upalovat Giordana Bruna

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Já vám četl tak fascinující větu. A ne, nebyla z padesátých let minulého století. Nedávno ji ve svém kocourkovském rozhodnutí vypustil Nejvyšší soud. „Subjektivní stránka trestného činu je naplněna i tehdy, pokud je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti,“ stojí ve vyjádření soudu.

Nechme chvíli takovou větu bez určení toho, k jakému případu se soud vyjadřoval. Justice nám tím vyložila, že ten, který si nemyslí to, co většinová společnost, tedy to, co do světa troubí mainstreamová média, může být trestně stíhán.

Vzpomeňme covidovou éru, kdy takzvané dezinformace se na pravdu měnily po půl roce, někdy i za pár týdnů. Doposud se potutelně usmívám, když si vzpomenu na doporučení ministra Pilného, abychom nosili dvě roušky přes sebe. A média přikyvovala a zvala si odborníky, kteří týden říkali – ano, dvě roušky přes sebe, to je řešení všech našich problémů. Nebo ta milá masírka, že s tečkou končí omezení a otečkovaný se nemůže stát přenašečem. Komika nedávné historie, na kterou se očividně snažíme všichni zapomenout.

Podle nynějšího vyjádření Nejvyššího soudu se skepticky vyjadřující člověk vlastně dopouštěl trestného činu. Pochybovat je nově trestné.

Pokud se začne určovat pravda podle toho, co si myslí většinová společnost, nebo spíš co je do ní médii hlavního proudu očkováno, jsme na dobré cestě do ztracena.

Giordano Bruno v 16. století tvrdil, že planeta Země není středem vesmíru. Dokonce si dovolil tvrdit, že takových planet je ve vesmíru nesčetně. Nesčetně planet, nesčetně sluncí a vesmír nekonečný. Tehdejší majitelé pravdy jej protáhli přes inkvizici až k hranici, kde jej vysvlékli, pověsili hlavou dolů a upálili.

Podobní majitelé pravdy upálili i mistra Jana Husa, protože tvrdil to, co neznělo z hlásných trub „většiny“.

Podobný do extrému dohnaný monopol na pravdu jsme zažili i za německého nacismu. Většina v Německu tvrdila to, co tvrdila. A byla to pravda. Podle nejvyššího soudu určitě, myslela si to většina a co víc, všechna média dělala tehdejším majitelům pravdy křoví.

Podívejme se na Urválkův proces s Miladou Horákovou. Další majitelé pravdy vraždili, aby potlačili pochybnosti, vzdor a nesouhlas. Byť několika jedinců, ale o to tvrději. A opět, byla to vůle většiny. Tedy podle služné povahy tehdejších médií to tak jistě vypadalo.

A teď tady máme verdikt Nejvyššího soudu. Verdikt, který ukazuje, že justice se vždycky může vracet k užití práva silnějšího, nikoliv k právu jako takovému, které je ztělesněné postavou bohyně Themis s očima za páskou a s váhami v jedné a mečem v druhé ruce. Postava bohyně Themis ukazuje, co má ztělesňovat justice. Hlavní myšlenkou jejího zpodobnění je nestrannost a touha po pravdě, nikoliv politická zaujatost a předpojatost podle mediálních trendů a příslušnosti k davu.

Onen verdikt Nejvyššího soudu, kde zazněl onen zvrácený citát, je k dočtení u případu bývalé učitelky Martiny Bednářové, která v dubnu 2022 ve škole při češtině mluvila s žáky o pochybnostech stran války na Ukrajině. Tedy že ne vše, co média hlavního proudu tvrdí, je také pravda. Sám jsem v komentáři činnost paní učitelky odsoudil, protože politické názory do školy prostě nepatří. A to ani z jedné z mnoha názorových barikád, ze kterých tady na sebe střílíme impotencí naplněné argumenty.

Přesto připomenu rok 2024, kdy najednou prakticky ze všech českých médií zmizely svodky o ukrajinské válce ze strany amerického Institutu pro studium války, o kterém vyšlo najevo, že jejich svodky jsou všechno jiné, jen ne pravdivé a spolehlivé. Přitom celé dva předchozí roky se o svodky institutu opírala všechna česká média. Všechna. Včetně Nejvyšším soudem velebené České televize. Pravda je velmi ošemetný pojem, obzvláště když s ní šermují velmoci nebo země ve válce. A česká justice si verdiktem Nejvyššího soudu opět vysloužila šaškovskou čepici a z hlediska historie další zářez do totemu celospolečenské ostudy.

A douška na závěr – je hezké, že se Nejvyšší soud zaštiťuje jakousi demokratickou společností. Jenže samotnou demokratičnost ve smyslu svobodymyslnosti svým verdiktem porušil a přiblížil se tak k upalování Giordana Bruna, Jana Husa nebo politické vraždě kamuflované za popravu Milady Horákové.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (27 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
13 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)