Írán: Staré recepty z ďáblovy kuchyně

Kuchyně je stejná, šéfkuchař je stejný. Suroviny jsou také stejné. Když se však v restauraci Chez Ayatollah podává čarodějnický lektvar, tak jej hosté znechuceně odmítají. Taková scéna se mi vybaví, když sleduji, jak se Íránská islámská republika snaží potlačit současnou lidovou vzpouru.

Pro záchranu vlastní kůže používá chomejnistický režim již od svého vzniku před 43 lety stejný recept – pár stovek lidí zabít, pár tisíc zatknout, armádu a bezpečnostní složky podplatit, celebrity zastrašit, zahraniční novináře zakázat, na demonstranty poštvat milice, ze všeho obvinit „agenty sionistů a CIA“, a vybájit si „separatistické“ ozbrojené gangy a útočníky ISIS, kteří přicházejí rozbít Írán a zabíjet nevinné šíity.

Tento postup používá režim i proti současnému povstání, aniž by to však uhasilo oheň hněvu, který zachvátil velkou část íránského lidu, zejména mládež.

V době psaní tohoto článku jsme měli k dispozici jména 385 zabitých demonstrantů, z toho 40 žen, 32 dětí, a 7 mužů z bezpečnostních složek. Podle statistik předložených Mezinárodnímu výboru Červeného kříže bylo dalších 12 500 lidí zatčeno. Útok na „svatostánek“ v Šírázu byl prezentován jako operace ISIS proti šíitským věřícím a přeměna města Záhedán ve válečnou zónu byla vylíčena jako obrana před teroristy útočícími na Írán z Pákistánu.

Nic z toho však nepřeklenulo propast nedůvěry, která Islámskou republiku sužuje.

„Lidé už prostě nevěří tomu, co říkají naše úřady,“ postěžoval si bývalý poslanec Islámského poradního shromáždění (parlamentu) Masúd Pezeškjan.

Protože je jasné, že starý recept už nefunguje, většina duchovních, vojenských, obchodních a propagandistických režimních elit k současným protestům buď mlčí, nebo se vyjadřuje dvojznačně. Tentokrát nepochodují do rytmu bubnů a stále bezradnější „Nejvyšší vůdce“ hraje osaměle na mandolínu, zatímco město hoří.

Co tedy dělat?

Tuto otázku si začínají klást i mnozí členové vládnoucí kliky.

Jednou z myšlenek, která nikdy nebyla vyslovena přímo, je odklon od vlády jednoho muže (ájatolláha) ke „kolektivnímu vedení“.

Triumvirát složený z prezidenta Islámské republiky, předsedy pseudoparlamentu a nejvyššího islámského soudce uspořádal velmi medializovaná setkání, k nimž za normálních okolností dochází jednou za měsíc.

Poprvé se také začíná alespoň trochu naznačovat možnost ústavních změn, které by sloučily funkci Nejvyššího vůdce s funkcí prezidenta. Druhou možností je to, že by tři či pět mulláhů zformovalo „Nejvyšší radu“.

Některé skupiny uvnitř establishmentu nebo na jeho okraji vyzývají Íránské revoluční gardy, aby se chopily moci a otevřely „novou kapitolu revoluce“. Někteří členové exilové opozice zase zoufale hledají íránského ‚Napoleona Bonaparta‘.

Existují však i jiné recepty.

Jedním z nich je propustit z domácího vězení dva lídry již zaniklého „Zeleného hnutí“ z roku 2009 a nabídnout zdiskreditovaným ‚newyorským chlapcům‘ v čele s bývalým prezidentem Hasanem Rúháním křeslo poblíž vládního stolu v naději, že se jim podaří sjednotit roztříštěné chomejnistické voliče. ‚Newyorští chlapci‘ by také mohli uzavřít dohodu s USA, dokud je víceméně stále u moci Bidenova administrativa ve Washingtonu.

Někteří členové establishmentu prosazují leninskou taktiku „jeden krok vzad, dva kroky vpřed,“ což znamená nabídnout ústupky nyní a později zavést přísnější kontrolu. A tak byla z ulic stažena nenáviděná mravnostní policie, údajně pro „nedostatek pracovníků“.

A dokonce i v centru Teheránu se může stále více žen pohybovat bez povinného hidžábu.

Součástí stejného balíčku je i navýšení platů příslušníkům armády, Íránských revolučních gard a různých bezpečnostních složek o 20 %, zatímco menší zvýšení důchodů má zmobilizovat starší lidi, o nichž lze předpokládat, že dosud mají na revoluci pozitivní vzpomínky.

Dalším nápadem je vypsání referenda o ústavní reformě, které by povstání odvedlo energii, s jistotou, že referenda poskytují diktátorům bezpečný způsob, jak znovunastolit moc, a obchodníkům s iluzemi pomáhají prodávat modré z nebe.

Problémy, kterým režim čelí, však mohou být mnohem větší, než v co doufají jeho odpůrci a čeho se obávají jeho stoupenci.

Chomejnistický režim žije ve světě, jež nemá nic společného s realitou, je hluboce anachronický. Chlubí se tím, že dobyl svět pro chomejnistickou verzi islámu, i když ani jeden národ tento model neakceptoval a pravděpodobně ani neakceptuje. Ve světle toho, že i libanonská odnož Hizballáhu si stále více nacpává kapsy zlatem ze společných podniků s ropou a plynem se „sionistickým nepřítelem“, připomíná proroctví Nejvyššího vůdce, že se Izrael vypaří, pověstné obchodníky s hadím olejem.

Chomejnistický režim žije v jiné době a navíc si také myslí, že žije i na jiné planetě.

Neuvědomuje si, že Írán se nachází uprostřed nejhlubší politické zlomové linie na světě a že je obklopen nepřáteli, falešnými přáteli a pohrdavými sousedy. Nejvyšší vůdce se chlubí, že je v trojkoalici s Čínou a Ruskem, která má „ukončit americkou nadvládu“. Skutečnost je však taková, že ani Čína ani Rusko nejsou ochotny dát do chomejnistické žebrácké misky ani halíř.

Stejně tak je chomejnistický režim ohrožen prohlubující se generační propastí.

Většina Íránců jsou mladí lidé, kteří chtějí žít tady a teď, nikoliv ve vzdálené minulosti falešné čistoty nebo v imaginární budoucnosti mučednictví a ráje. Chtějí být šťastní, bavit se, tvořit, pracovat, cestovat po světě, zkrátka užívat si normálního života. Nejvyšší vůdce však opakuje, že nikdy nedovolí, aby se Írán „stal normální zemí“.

Moudří vůdci si z historických a generačních změn dělají spojence, aby prospěly nejen svému lidu, ale i sobě. Nemoudří vůdci chápou změny jako nepřítele své i svého lidu a ze všech pak učiní poražené.

I kdyby chomejnistický režim současnou bouři přečkal, tak připomíná pacienta na přístrojích, kterému rychle dochází čas.

Ani v nové obměně nezvýší starý recept z ďáblovy kuchyně íránskému lidu chuť k jídlu.