Homosexuální duch doby

JAN KUBALČÍK

Opravdu jsou v dnešní mladé generaci progresivistické názory zastoupeny tak početně? Co nám říká demografie, pokud se neomezíme jen na jeden pohled? A co když jsou tu vedle demografie další podstatné okolnosti, které zásadně ovlivní, čím bude žít společnost za desítky let?

V rámci tzv. Salonu Echa pod názvem Komu věřit? s podtitulem Hledání orientace ve světě informací (Týdeník Echo 34/2022, str. 26-31) vyjádřil pan Jindřich Šídlo svůj názor na tzv. manželství pro všechny (kterého se tento Salon dotkl pouze velmi okrajově): „…já jsem naprosto jednoznačně přesvědčený, že to jednak jde a že to bude brzy.“ Na tom jistě není nic zajímavého, to je dnešní mediální mainstream (jste-li pro diversitu, zamyslete se prosím, kolik je asi konzervativců v redakcích veřejnoprávních médií, která si všichni platíme…). Nejsem si jistý, kde pan Šídlo, v daném ohledu typický representant ducha doby, bere tu svoji jistotu, ale možná by souhlasil s panem Františkem Cerhou: „…ta válka (o tzv. manželství pro všechny, pozn. J.K.) už je dávno dohraná. Dřív nebo později se to schválí. Kdo nevěří, ať se zeptá na názor svých dětí a vnuků“. Jinými slovy, tím rozhodujícím má v této věci být demografie a její přirozená setrvačnost – jinak řečeno: to, co si dnes myslí nastupující generace, určuje, jak za těch cca 20-30 let, až budou její příslušníci na vrcholu svých kariér, bude společnost vypadat.

Demografie jako osud

Demografii určitě není radno podceňovat. Co nám ale říká, pokud se neomezíme jen na jeden pohled? Předně, progresivistické třeštění je naší, tedy západní deviací: „Autoři zkusili ještě jednu zajímavou věc. Z hodnotových průzkumů vytáhli ‚index sociálního liberalismu‘, do něhož shromáždili data o podpoře pro hodnoty individualismu, svobody volby, osobní autonomie a podobně, včetně postojů k homosexualitě, užívání drog či prostituci. A konstatují, že ‚západní svět se posouvá progresivním směrem, kdežto jiné kultury ve světě ne – a ta mezera se s časem rozšiřuje‘.“ (Martin Weiss: Krásný nový svět tří velmocí. Unikátní data, jak populace vnímá Čínu, Rusko a USA, EchoPrime.cz, 17. listopadu 2022). A zároveň platí, že jsme to my, kdo vymírá. Pokud protáhneme tuto linku, jakou mají progresivistické pahodnoty šanci?

Opustíme-li pohled globální, můžeme se podívat na vývoj v ČR. Zkrátka řečeno, křesťané mají v průměru víc dětí než zbytek populace a protože navzdory nutným vzpourám v pubertě se většina lidí vrací k hodnotám, které načerpali v rámci výchovy v rodině, je nasnadě, že váha křesťanského pohledu na svět (který je s tím progresivistickým neslučitelný) bude v naší společnosti dlouhodobě růst – nikoli klesat; pomalu, ale jistě. A, pokud protáhneme pro změnu tuto linku, bude-li na to dost času, tak jednoho dne ten křesťanský pohled ve společnosti prostě (zase) převáží.

Jasně, toho času je potřeba spousta a třeba nebude… a jednou z těch pravděpodobnějších možností, proč ten čas nebude, je rychlejší změna společenské situace v důsledku imigrace. Jedna varianta, na kterou si už dnes můžeme sáhnout, je imigrace z Ukrajiny. Možná mě někdo opraví, ale já ji jako posílení progresivistických tendencí nevidím – spíš naopak (kromě toho, tato imigrace přirozenému posilování křesťanského hlasu ve společnosti nijak nebrání…). A pokud bychom dobrovolně akceptovali (nebo byli okolnostmi přinuceni akceptovat) imigraci kulturně nekompatibilní, tak to pro progresivistické trendy vypadá jedině hůř.

Nechci tvrdit, že vše výše uvedené se jistě stane. Protáhnout současné trendy do budoucnosti je to nejtriviálnější, co se dá udělat a historie je plná mylných předpovědí, které někdo založil právě na takovém předpokladu. Ceteris paribus je modelově užitečný, leč v praxi téměř nesplnitelný předpoklad. Stačí jedna i docela malá černá labuť a kde co je rázem jinak – a v poslední době jich přiletělo docela dost, i větších, takže je celkem s podivem, že někdo má tu odvahu bez dalšího takto věštit. Ale i bez těch neočekávaných závažných událostí je proměnných dost na to, aby byl jeden zásadně opatrnější a v používání demografie coby ultimátního argumentu poněkud střídmější.

Jaksi mimoběžně je pak na místě zvážit, zda je té dnešní mladé – prý tedy progresivistické – generace relativně, vzhledem ke zbytku společnosti, dost. Dalším demografickým faktem totiž je, že naše společnost jako celek stárne a ono se jinak revoltovalo na konci 80. let proti bolševickému režimu, když bylo Husákových dětí doslova všude plno, a jinak se bude revoltovat dnes, když jsou ty počty prostě o dost nižší – to vše s přihlédnutím k tehdejší a dnešní, podstatně vyšší naději na dožití. A to nemluvím o tom, že ta kvantita s sebou také přináší jistou kvalitu: prostřednictvím konkurence, která je v těch nižších početních stavech o poznání méně ostrá nebo na ni dokonce vůbec nedojde.

Zkreslený mediální obraz

 Můžeme ten pohled zúžit dál a zkusit se podívat na tu mladou generaci samotnou. Já samozřejmě chápu, že jednoho dne, při zachování přirozeného řádu vymírání, ti starší prostě odejdou a ti mladší zůstanou – až z těch starších nezbude nikdo, kdo by oponoval. Nicméně ono to bude přece jen trvat o poznání déle, než před těmi cca třiceti roky (ale to bych se vracel)… Zejména tedy: opravdu jsou v dnešní mladé generaci progresivistické názory zastoupeny tak početně?

Předně zvažme atmosféru tvořenou jak většinou klasických médií, tak (a je to asi to podstatnější) prostřednictvím sociálních sítí. Nikdo není rád ostrakizován. Proto je na místě vzít v potaz to, co tak hezky naformuloval M. Kechlibar v textu Sedmnáctého tenkrát na východě (Neviditelný pes, 18. listopadu 2022): „Nikdy nevěřte zdánlivé popularitě nebo dominanci myšlenky, která je prosazována strachem. Ani to nemusí být strach z pušek a vězení, na většinu lidských bytostí docela dobře stačí věrohodná hrozba ostudou a veřejným znemožněním. Ale stejně je i ta slabší podoba strachu neprůhledným závojem, který zakrývá skutečné poměry…“

Kromě toho, máme tu i relativně čerstvý případ bouře ve sklenici vody. Aktivistická část té – už tak relativně málo početné – mladé generace je velmi malá. To jistě není žádná novinka; příklady, kdy aktivnější menšina vnutila svoji vůli pasivnější většině z historie známe. Jenže řada těch příkladů zavání spíš tragédií, než něčím, co bychom mohli označit za přirozený vývoj (natož pak vítaný skutečný pokrok). I proto si ta část dnešní mladé generace, která s progresivistickou ideologií nesympatizuje, zaslouží, abychom je v tom my starší nenechali. Na základě právě uvedených důvodů se přitom domnívám, že těch ne-sympatizujících je mezi mladými většina.

Ostatně podívejme se na autentické nadšení našich mladých svazáků a komunistů z přelomu 40. a 50. let minulého století. Byli v rámci jejich generace ve výrazné menšině a společnost chtěli měnit opravdu radikálně. Prosadili svou. Ovšem řada z nich poměrně rychle střízlivěla a nebýt toho, že tu byli bolševici všech generací se SSSR v zádech, tak by společnost zbytku pravověrné rudé mládeži vhodila ten její socialismus na hlavu. Myšlenky mají důsledky a revoluční myšlenky mají důsledky destruktivní. S mocenským úspěchem revolučních myšlenek pak přicházejí ty důsledky ke slovu a to významně usnadňuje zmíněné střízlivění. Jenže na individuální úrovni je naštěstí možné střízlivět i bez uchopení moci – i s tím, jak člověk přichází k rozumu (což může být průvodním jevem nabíraných životních zkušeností). A tak je sice možné, že progresivistické trendy převáží, ale nespěchal bych s tvrzením, že to stihnou dřív, než valná část jejich dnešních aktivních podporovatelů vystřízliví… Stejně tak bych si pak nevsadil, že jednou prosazené bludy nemohou být zase zrušeny.

Co však z právě uvedeného plyne pro tuto debatu: i kdyby většina dnešní mladé generace skutečně vyjadřovala progresivistické názory, jen menšina je vyjadřuje z přesvědčení, podstatná část budou lidé, kteří tak činí proto, že je to dnes módní a někteří lidé jdou rádi s davem, jiní pak ze strachu před ostrakizací ze strany svých vrstevníků (což je vždy nepříjemné). K tomu bude část těch skutečně přesvědčených časem střízlivět. Tedy, i z těchto důvodů je velmi odvážné odvozovat z toho, co dnes od příslušníků mladé generace na daná témata slyšíme, jak tohle všechno určitě dopadne.

Pravdy o člověku: tvoříme či hledáme?

Neuškodí zasadit debatu do širšího kontextu. Důležitým, možná rozhodujícím faktorem v této diskusi je, zda pravdy o člověku, potažmo o lidské společnosti, tvoříme nebo hledáme. V prvním případě jsou tyto pravdy výsledkem dohody lidí (jejich většiny) na daném území v daném čase. Ve druhém případ tyto pravdy platí nezávisle na našem rozumu a našich rozhodnutích a my se je snažíme poznat, což se lidem v různých dobách a na různých místech dařilo a daří v různé míře – někdy se člověk (a společnost) od těch pravd vzdaluje více, jindy je aproximuje lépe.

Docela často uváděným argumentem proti první (pozitivistické) představě je, že s takovým předpokladem je těžké rozporovat např. Norimberské rasové zákony – na těch se v dané době na daném místě většina shodla… Nebo otroctví, na kterém se také v různých dobách na různých místech shodovala většina (jistě, s vyloučením těch otroků). Zkrátka má-li být jaksi „z definice“ v pořádku vše, na čem se takto většina shodne, pak je nutné se smířit s tím, že ta momentální shoda může také znamenat pěkné svinstvo. Pokud se s tím však odmítáme smířit (tedy přesněji: pokud jsme přesvědčeni, že takovým nutným důsledkem je předpoklad falsifikován), nezbývá, než hledat nějakou jinou kotvu, než je aktuální většinový názor.

Diskutovaný „demografický argument“ samozřejmě vychází z toho, že platí první: my to tvoříme… a jak si to nastupující generace podle svých názorů utvoří, takové to bude mít. Netajím se tím, že jsem přesvědčen o platnosti druhého: my to nalézáme. Pokud mám pravdu, pak pravdy o člověku nakonec převáží. Tím se z jiné strany dostávám k již vyjádřenému: myslím, že společnost se od pravd o člověku sice může dočasně odklonit a vynucovat dodržování pravidel, která jsou s těmito pravdami v rozporu (podobně jako se odklonila v případě nacismu či komunismu, jejichž antropologie byla přímo proti-lidská), ale čím větší ten odklon je, tím větší nespravedlnost taková pravidla vyvolávají, tím silnější reakci to vzbuzuje a tím naléhavěji je pociťována potřeba se k žití v rámci platných pravd zpět přiblížit. Dlužno dodat, že čím větší je odklon, tím prudší ten návrat může být a tím spíše může dojít k dočasnému „překmitnutí na druhou stranu“. A, samozřejmě, může to trvat… mezi tím bude promarněn nejeden lidský život. I kvůli minimalizaci těchto škod má smysl oponovat duchu doby a jeho slouhům, seč nám síly stačí.

Dobré zprávy

Pan Cerha se tedy mýlí. Stejně jako jiné spory, které se v rámci společnosti (dnes nebo jindy, tady nebo jinde) vedou, ani tento není „dohraný“. Ani tak, ani onak. Možná, že za deset či dvacet roků skutečně bude v ČR tzv. manželství pro všechny uzákoněno. A možná ne – já si totiž navíc myslím, že na rozdíl od zemí na západ od našich hranic máme šanci pozorovat důsledky, které to přináší (např. v potlačování svobody svědomí, víry, smlouvy, podnikání či projevu, nebo v podobě dalšího stupňování společensky destruktivních požadavků), a tím pádem máme možnost se poučit (podobné je to např. ve zmíněné otázce kulturně nekompatibilní imigrace…).

Slouhové ducha doby to nemají vůbec snadné. Aby mohli mít stále navrch, musí každé ráno slinit prst. On je totiž jejich pán docela vrtkavý: dnes je homosexuální, obecněji progresivistický, ale už zítra může vanout jiným směrem. Tím by mohl být umožněn návrat racionální debaty do této záležitosti (ta bude zkomplikována zase v záležitosti jiné…), zejména by tím opadnul tlak na cenzuru a/nebo skandalizaci oposice a šance na prosazení něčeho jako tzv. manželství pro všechny by významně klesla. Ale i kdyby. Progresivní levice si zvykla, že její jednou prosazené požadavky nebudou už nikdy odvolané zpět. Proto ta vybičovaná hysterie kolem relativně nedávného zrušení rozsudku v kauze Roe vs. Wade Nejvyšším soudem USA (jakkoli samozřejmě toto zrušení neznamená „zákaz potratů“). Ale jen to, že je progresivní levice na něco zvyklá, vůbec neznamená, že to tak musí zůstat na věčné časy a nikdy jinak. Ani případným uzákoněním tzv. manželství pro všechny proto debata nekončí – za 50 či 100 let (a možná už za 20 či 10 let) může být opět vše jinak a co to je z pohledu věčnosti?

Společnost je partnerstvím

Jiří Peňáz píše v textu „Kristovy roky naší kontrarevoluce“ (Echo24.cz, 18. listopadu 2022) mj. toto: „Ale mladí na to mají právo a mají i svou povinnost si svět pokazit po svém, i když si myslí, že ho tím zachraňují. To my v něm budeme žít! je ultimativní výrok, před nímž nelze těm, kdo už v něm žít nebudou, než kapitulovat a dožít někde v koutku svou již bezcennou existenci. Oni chtějí žít ve svém světě, podle svých mladých pravidel a mají zajisté pravdu, i když vůbec není jisté, jestli ta pravidla nejsou třeba bláznivá a podmínky života se v jejich světě nezhorší právě tím, že je budou zavádět. Ale na to opravdu musí přijít sami, což se nestane dřív, než proti nim vystoupí zase nějací jiní mladí, pro které bude nesnesitelný svět, jaký jim zařídili oni. Třeba právě opačný. … mluvit [jim] do toho je nejhorší, co člověk pomalu kráčející za horizont může udělat. Jeho role je teď to kráčení. Může ho stát dost sil, aby bylo aspoň trochu důstojné.“ (zvýrazněno J.K.)

Zní to pokorně, moudře. Jenže, jak praví E. Burke, společnost je kontraktem, „Je partnerstvím ve veškerém bádání, partnerstvím ve veškerém umění, partnerstvím v každé ctnosti i v každé dokonalosti… stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými.“. Těm dnešním revolucionářům tudíž nepatří o nic víc než těm, kteří odešli či odcházejí, nebo těm, kteří tu ještě nejsou. A nikdo nemá právo udělit jinému privilegium, aby se společností zacházel svévolně.

Konečně, protože je společnost partnerstvím, nazírání optikou „oni“ (mladí revolucionáři) a „my“ (ostatní) je od počátku vadné – podobně vadné, jako je přijetí prý nutně konfliktního vztahu mezi „vykořisťovateli“ a „proletáři“ nebo mezi ženami a muži (a tak by se dalo ještě chvíli pokračovat). Jakkoli se konfliktům nelze vyhnout, společnost svojí podstatou není bojiště a smyslem života není mocenský zápas. Nenechme si něco takového namluvit. Jsme na jedné lodi a správnou cestou je spolupráce. Vždy se najde někdo, kdo touto cestou jít nechce, kdo o moc nad druhými usiluje stůj co stůj, kdo v jiném člověku vidí automaticky nepřítele… a takové lidi najdeme mezi lidmi všech generací, obou pohlaví, každého „třídního původu“ (a tak by se dalo ještě chvíli pokračovat). V takových případech jistě platí, že komu není rady, není mu ani pomoci. Což ovšem neznamená, že jsme povinni si od slouhů ducha doby nechat mezilidské vztahy a na nich založenou společnost, tedy to, co z ní ještě zbývá, zničit před očima.

Konzervativní noviny

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail redakce@pravyprostor.net

Příspěvky za měsíc ÚNOR 2025:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, Zdenka Rýznarová 250,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Včelka 1500,- Kč, Radek Bláha 300,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 200,- Kč, Ladislav Konopka 400,- Kč, Jaroslav a Dana Berkovi 1000,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Renata Lechová 200,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Pavel Barvínek 91,23 Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Anonym 70,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Tomáš Šimčík 200,- Kč

Celkem za měsíc: ... 10 811,23 Kč

Vybráno 24.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační.

Latest posts by Redakce (see all)

• Zemědělsky ironická elegie - 8.2.2025
• Jak v Bruseli Fiala vyčinil Ficovi - 8.2.2025
• Ministr Válek prý vítá rozhodnutí soudu o odškodnění za újmu na zdraví způsobenou aplikací mRNA vakcíny - 8.2.2025

(11 votes, average: 3,73 out of 5)

Loading...