Gaza tam a zpátky

Není divu že nová americká administrativa vraští čelo nad tím, co zdědila za bezpodmínečnou podporu Izraele ve válce proti Hamásu v pásmu Gaza. Tento proužek egyptské Sinajské pouště, který měl posloužit jako dočasná domovina palestinských uprchlíků, až se proměnil v nejhustěji zabydlené území světa, změnilo kobercové bombardování v děsivou hromadu neobyvatelných sutin.

Příčiny konfliktu hledejme hluboko v minulosti, jinak by přepad palestinského komanda nebyl tak krutý a izraelská odplata tak genocidní. Gaza měla být součástí Palestinského státu vedle Izraele, cílem bylo řešení formou dvou států. Jeho idea se střídavě zdála trochu reálnější, aby zase rychle pohasla. Nicméně zdálo se, že se k tomu historicky přibližujeme. Nasvědčoval tomu vývoj institucí. Vojenská okupace Izraelem (1967) se časem změnila v izraelskou civilní správu (1981), a později v autonomní palestinskou správu.

Dokonce tam proběhly volby (2006). Jenže ty vyhrál Hamás, který se neshodl na koalici s Fatahem ze Západního břehu Jordánu, a ani s vládou Izraele. A tak jako nejvýmluvnější charakteristika demokratické autonomie tam stojí „železná opona“ mezi židovským státem a palestinským územím, která je ještě propracovanější než ta, kterou jsme tu měli za bolševíka. Je tam ještě víc linií ostnatého drátu, dohled je ještě ostřejší a pozemní blokáda byla doplněna ještě námořní a leteckou.

Když jsem tam projížděl, měl jsem pocit, že si prohlížím ostrahu nějakého koncentráku. V politických debatách se mluvilo o neformálním apartheidu. Ten však byl o to tvrdší, že Gazanům byla fakticky zakázána smysluplná hospodářská výměna se zahraničím, která by je uživila. Izraelci je podezírali z toho, že jejím prvním cílem by bylo zbrojení na výpad proti sousedům. Avšak v takových podmínkách to mohlo být těžko něco jiného. Pro mladé Palestince nebyla jiná volba, než hnít pod uzavřením, nebo snít o násilném osvobození.

Lidé byli živi z mezinárodní podpory a podobných zdrojů, které však mohla izraelská vláda kdykoliv ustřihnout. Když nestačila ani tato středověká obléhací metoda a Palestinci nehodlali vyměknout, čas od času proběhla trestná výprava do některého z přelidněných měst Gazy. Cestu otvírala dělostřelecká palba, aby měly kudy nastupovat tanky. Pak se pobořilo pár budov podezřelých z krytí podzemních velitelských center, skladišť zbraní nebo výroben primitivních raket Hámásu. Hamás zase občas poslal pár takových splašených trubek na izraelské území. I když třeba nic netrefily, zahnaly obyvatelstvo do krytů a zmařilo jim čas na práci, kterou se živili zase ti druzí.

Zajímavá byla role Spojených států. Nestály o vyhrocení situace v Izraeli a okupovaných územích, protože to narušovalo vztahy s dalšími spojenci v regionu, zejména Saúdskou Arábií. Ale izraelská vláda znala svoji cenu a názory Američanů ignorovala. V tomto světle je třeba vidět Trumpovo prohlášení ve smyslu: Tak dobrá, ujmeme se toho napřímo a převezmeme Gazu jako své zámořské území, ze kterého Palestince vystěhujeme k arabským sousedům.

Reakce byly dvojí. Arabské sousedy to rozzuřilo, tohle už je opravdu moc. Nepočítejte s námi, nechceme si koledovat o občanské války také na našem území. Americké debaty jsem sledoval na CNN. Opakovaně tam zazněl argument, který by to rozštípl zase v jiném směru. Projekt dvou států je evidentně mrtev, je proto třeba uvažovat o jednom společném státě. Ten by však musel být opravdu demokratický, s občanskou rovnoprávností pro všechny. Byl by to konec náboženského státu, jaký se ostatně předtím odehrál v sousedním Libanonu.

Ale Gazu převzít, třeba i cestou vylodění americké námořní pěchoty? A udělat si nepřátele z celého světa? To většinu Američanů vyděsilo. On to prý taky taťka tak nemyslel, zaznívá z útrob americké administrativy. Hasil to i ministr zahraničních věcí USA Marco Rubio z Guatemaly, kde byl na své první cestě. Přetlumočil to tak, že by se jednalo o humanitární opatření, jak Palestincům nabídnout střechu nad hlavou po dobu rekonstrukce zdemolovaného území.

„Prezident dal jasně najevo, že lidi je třeba dočasně přesídlit z Gazy,“ dolaďovala to podle agentury AP ministerská mluvčí Karoline Leavittová. Teď je to „neobyvatelné místo pro lidské bytosti“ a bylo by „špatné navrhovat, aby lidé žili v tak hrozných podmínkách“.

Komentáře obou byly v rozporu s Trumpovými slovy, který podle AP v úterý večer řekl: „Pokud se nám podaří získat krásnou oblast, kam můžeme lidi přesídlit, natrvalo, do pěkných domů, kde mohou být šťastní a nebudou stříleni a zabíjeni a nebudou ubodáni k smrti, jako se to děje v Gaze.“ A výslovně dodal, že si představuje „dlouhodobé“ vlastnictví USA při přestavbě tohoto pobřeží Středozemního moře.

https://www.yahoo.com/news/guatemala-strikes-deal-rubio-accept-180708587.html

Tady bych s Gazou skončil, ono se to nějak vyvine. Nepředpokládám, že prezident Trump má konkrétní plány, jak posupovat. Myslím, že je to jen střípek jeho strategie, jejíž těžiště je úplně jinde. Jde mu o zničení jiného státu, a sice toho „hlubokého“, jakési mafiánské organizace uvnitř federálních orgánů USA, kterou nezajímají nějaká demokratická pravidla. Je nezávislá na volbách. Trump do ní třísknul stejným, také se neohlíží na zákonná omezení, ale jeho si lidé zvolili.

Potřebuje však roztříštit obranné reakce ohrožené „třídy“, jakési servisní organizace ve prospěch finančního kapitálu z bohatých měst východního pobřeží. A tak strhává pozornost jednou k celním válkám se sousedy a Čínou, jindy k výzvě k vrácení Panamského kanálu, a teď k plánům na obsazení Gazy.

Klíčovou bitvu s propouštěním federálních zaměstnanců, dobrovolným vyhazovem pracovníků CIA nebo přerušením zahraniční pomoci vede doma v nejtěsnější spolupráci s geniálním Elonem Muskem.

Propouštění zaměstnanců nesleduje jen odvetu autorům smyšlené „ruské hrozby“, kterou se odůvodňovalo dokonce i špehování Trumpova volebního týmu na podnět jeho soupeřky Hillary Clintonové. To byly volby jako z pohádky, kdy se jen přibalí k předchozímu výběru hodné Sněhurky. Když jim to Trump i v těchto podmínkách zkazil, mučili ho po celé funkční období vylhanou „ruskou stopou“. Těžko se divit, že měl následující volby za ukradené. A nelze se divit ani tomu, že tentokrát začal ofenzívně.

Největší šanci vidí v nasazení Muska jako zbraně hromadného ničení, tedy hromadného ničení „hlubokého státu“ a přemnožených institucí. Vyhladoví je, utne jim zdroje – a ušetří. Tímto trikem se totiž vyhne taky nejistému kongresovému boji o doplnění federálního rozpočtu, který naráží na hranici dluhového limitu.

Na Muska nikdo nemá. Je výkonný a efektivní, dělá i v neděli v noci. Žádný soupeř na něj nestačí reagovat. Proto se pozornost odporu Demokratické strany soustřeďuje na Muska, který tak zalehl střílnu, odkud by se mířilo na Trumpa.

Překotné změny, které nám nabízí zpravodajství, mi přitom připomínají náš obrat po roce 1989, kdy taky nikdo nevěděl, co bude. Amerika se vynoří z této paseky ve zcela nové podobě. A my bychom měli stejně radikálně uvažovat i o naší vlastní budoucnosti.

Zbyněk Fiala