Fialova vláda je už nalevo od KSČ

Tak máme za sebou první kolo prezidentské volby připomínající mi nejvíce reality show „Poklad z půdy“, kdy kandidáti působili jako kuriózní a starší předměty v rukou zoufalých volících dražitelů. Největší hodnoty nakonec dosáhli ex-členové KSČ a zbytek propadl ostudným způsobem. Korunu tomu nasadila dealerka titulů Danuše Nerudová, když zřejmě udělila snad svůj poslední titul, že „Babiš je zlo“ a naznačila, že podobnými hulvátskými dezinformacemi chce dál pomáhat „spojovat lidi“. To je asi dalším důvodem proč ex-členové KSČ byli preferovanější volbou než tento novodobější „materiál“.

Vraťme se tedy zpět do časů Sametové revoluce a připomeňme si, jak např. herec Petr Čepek ve svém článku „Věřím“ publikovaném v Mladé frontě dne 30.12.1989 uvedl:

„…Celých dvacet uplynulý let jsem v sobě dusil strach. Byl to strach o existenci, strach, aby moje postoje a jednání nepostihly rodinu, děti. Byla to nepřetržitá nejistota... Občanským fórem zní od samého začátku také slovo usmíření. Myslím, že patří svým významem, svou humánní hodnotou k nejpodstatnějším… Je ovšem důležité, aby je všichni lidé pochopili správně. Asi bychom nedělali dobře, kdybychom volali po usmíření za každou cenu a s každým. Mnoho lidí bude muset nést odpovědnost za to, jak se chovali, jaké křivdy páchali. Myslím, že každý z nás o takových lidech ve svém okolí ví a že většina z nás má v sobě tolik moudrosti a zdravého rozumu, že dovede diferencovat mezi lidmi slušnými a lidmi, kteří to nemyslí doopravdy. Jsem ovšem přesvědčen, že atmosféra doby bude stále více znesnadňovat uplatnění těch, kteří si navykli obchodovat se svým charakterem...“

Proč nedošlo k odsouzení členů KSČ osvětlil v knize Prosím stručně (2006) Václav Havel:

„...Kdo je vlastně komunista? Ten, kdo byl někdy v komunistické straně? Tam byl kdekdo, jen v průběhu posledních desetiletí jí prošlo sedm milionů lidí. Věřících a nadšených komunistů nebo skutečných slouhů režimu tolik nebylo, jenomže tehdy opravdu nešlo nějakým mávnutím proutku oddělit jedny od druhých. Musel to být dlouhý a obtížný proces, zvlášť když jsme chtěli být nejen spravedliví, ale i praktičtí. Uvědomte si, co by to znamenalo, kdybychom chtěli například připravit o postavení či funkce všechny, kdo byli členy komunistické strany! Mohli bychom rovnou rozpustit celou Akademii věd a většinu vysokých škol zbavit jejich profesorských sborů, neměli bychom jediného vyššího důstojníka, jediného kriminalistu, jediného šéfa podniku, jediného diplomata, ba snad ani jediného navigátora na dopravním letišti…“

S průběhem Sametové revoluce nebyli smířeni konzervativci typu kanadského novináře Lubora Zinka, který byl vůči ní kritický a neměl o ní valného mínění. Byl to pro něj kompromis s přijatelnější vrstvou komunistické strany. Část vlády zůstala na svých místech. Parlament sice prohlásil komunistický režim za zločinný, ale nevyvodil z toho žádné důsledky. Byl to seriál kompromisů s nadále neudržitelným stalinistickým režimem, od ponechání vedoucích soudruhů v klíčových pozicích až po kontinuitu právního řádu zločineckého režimu. Národ byl pak v blbé náladě, jak to charakterizoval prezident Havel díky politické a hospodářské kocovině v rozkradeném národním Kocourkově a Hulvátově.

Pravděpodobný příští prezident Petr Pavel stejně jako Václav Havel sloužil v naší armádě a skládali přísahu, která ale nebyla totožná.

V období konce 50. let, kdy vznikly celosvětově úspěšné československé filmy jako Cesta do pravěku (1955), Stvoření světa (1957) nebo Vynález zkázy (1958) a kdy Jaroslav Heyrovský obdržel Nobelovu cenu za chemii za objev a rozpracování analytické polarografické metody (1959) absolvoval také Václav Havel základní vojenskou službu u českobudějovického ženijního praporu (1957-1959) v tehdejší cca 180 tisícové Československé lidové armádě s jejím mottem „Za vlast – za socialismus“. Přísaha jakou Havel koncem 50. let složil zněla:

„Já, občan lidově demokratické republiky Československé, slavnostně přísahám, že budu čestným, statečným, ukázněným a bdělým vojákem, že budu přísně zachovávat vojenské a státní tajemství a bez odmluv plnit všechny vojenské řády a rozkazy velitelů a představených. Přísahám, že se budu svědomitě učit vojenskému umění, všemožně chránit majetek armády a lidu, a že budu do posledního dechu oddán svému lidu, své lidově demokratické vlasti, presidentu a vládě Československé republiky. Jsem připraven na rozkaz presidenta a vlády republiky Československé kdykoli bránit svou vlast – lidově demokratickou Československou republiku, a jako voják přísahám, že ji budu bránit mužně a udatně, důstojně a čestně, a že nebudu váhat nasadit i svůj život k dosažení úplného vítězství nad nepřítelem. A poruším-li tuto slavnostní přísahu, nechť mne stihne přísný trest lidově demokratického zákona, obecná nenávist a opovržení pracujícího lidu. Tak přísahám!“

Naopak Petr Pavel v 80. letech složil přísahu bojovat pod KSČ po boku SSSR, která zněla:

„Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli. Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“

V roce 1988 se ve svých 27 letech stal tehdejší soudruh kapitán Petr Pavel po tříleté praxi předsedy základní organizace KSČ velitelem prostějovských průzkumníků. Jelikož jsem z Prostějova, tak jsem už v září 2017 v rozhovoru pro Parlamentní listy uvedl:

„…Prostějovští vojáci ze 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky jsou naše vojenská elita. K jejich nasazení v Afghánistánu, v rámci geopolitických šachů velmocí, jsem ale velmi kritický a prestižnější jsou pro mě pořád jejich předchůdci ze 7. holešovského výsadkového pluku. Ten byl elitní jednotkou podřízenou přímo československým vojenským zpravodajcům v 60. letech, který se v roce 1968 odmítl vzdát okupačním silám Varšavské smlouvy a současně navíc plánoval záchranné akce případně unesených vládních činitelů. To byli chlapi a přístup. Jeho štáb byl však pak pro antisovětizaci a nacionalismus v dalších letech rozprášen a pluk se i přesunul z Holešova do Prostějova...“

V Prostějově tak koncem 80. let sloužili nejspolehlivější kádry a jako ostatní i tehdejší soudruh Petr Pavel souhlasil se vstupem a pobytem Sovětských vojsk, které přišly jako násilné řešení iniciované „ukrajinským faktorem“ v politbyru SSSR a adresáta „zvacího dopisu“ Petra Šelestě – viz Ústav pro soudobé dějiny AV ČR dokument Ukrajinský faktor pražského jara? Petro Šelest a československý rok 1968 ve světle dokumentů tajné bezpečnosti Ukrajinské SSR.

Přesto tehdejší obecný stav byl už „pravicovější“ hospodářsky i hodnotově než současný stav pod „dotačním architektem a čerpačem, zadlužovačem a omezovačem svobody slova“ Petrem Fialou a generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš v Červeném Hrádku dne 17. července 1989 ve svém projevu uváděl:

…Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najed ́, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes, jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy a ta mzda musí být spravedlivá, a to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme. Abychom byli schopni říct každému, tys udělal toto, přísluší ti toto, tys udělal to, přísluší ti to…

…Podle toho co dělám a jak dělám, musím brát peníze. A to, tohle pomoc, tohleto, tu atmosféru vytvořit, pomoci vytvořit, to je to nejdůležitější, abych tak řekl, aby lidé chápali tuto nově, ale správně chápanou spravedlnost, že žít může každý tak, pokud samozřejmě nepotřebuje sociální pomoc, jak kvalitně a výkonně pracuje. A jak bude žít, co si za to pořídí, co si koupí, no to už my nemůžeme určovat, to bude určovat on. Jeden si postaví domek, druhý si koupí první auto a potom teprve domek, třetí pojede na zájezd někam, čtvrtý já nevím to dá do toho, pátý do toho, to už my těžko určíme, to už je svoboda toho člověka…

Československé pětiletky KSČ skončily v 1989, jihokorejské v 1996, vietnamské v 2010 a indické v 2017. Na Taiwanu skončilo 38-leté stanné právo v 1987, které bylo doprovázené „bílým terorem“ s jednotkami tisíc popravených a statisíců uvězněných od doposud vládního Kuomintangu, jehož hymna je i hymna Taiwanu a přihlásil se k ní hrdě i „tchajwanec“ Vystrčil. Nevadí tedy 70% pro ex-KSČ prezidentské kandidáty. Vadí skutečnost, že Fialova vláda 5K je po 33 letech od Sametové revoluce už nalevo od Jakeše a KSČ – hospodářsky i hodnotově.

Josef Zbořil