Falešný pláč extrémních ideologických aktivistů

Zhrzenost a faleš radikálních ideologů

Rozumný člověk by si položil logickou otázku, proč oplakávají narovnání práv mezi lidmi právě ti, kdo roky deklarují, že přesně o to usilují. Ale myšlenkové pochody radikálních progresivistů, k nimž se LGBT+ aktivisté řadí, zákonům logiky příliš nepodléhají. Tito lidé jsou zhrzení hned z několika důvodů.

Zaprvé jim tímto krokem vypadává řada čistě praktických argumentů, co se týče různých (zjevně úplně zbytečných) nerovností mezi heterosexuálními a homosexuálními páry; majetková práva, náležitosti obřadu, možnost přiosvojení dítěte partnera/partnerky z předchozího vztahu… Tyto změny, kterým právě LGBT+ lobbisté a profesionální aktivisté léta svým fanatismem a neschopností domluvit se na nějakém kompromisu bránili, jsou žádoucím krokem, který málokdo relevantní zpochybňuje. Zkrátka ten krok „vůbec nikomu neubližuje a těm, kterých se týká, může jen pomoci“. Vidíme tedy, že nejde o „boj za něčí rovnoprávný život“, ale spíš o pracovní náplň, agendu pro hejno hladových aktivistických krků. Nojo, ale čím by se asi tak živili, kdyby připustili, že v ČR jsou si lidé rovnoprávní…

Zadruhé, tito aktivisté zjevně prohráli ideologickou bitvu o „právo na pojem“ a „právo na cizí osobu“. Z nějakého důvodu se domnívají, že mají právo na nějaké slovo, které ale už svou odvěkou definici má, a nevystihuje svazek lidí stejného pohlaví. Pro svazek lidí stejného pohlaví je adekvátním názvem partnerství, které jednak nezní hloupě jako „registrované cokoliv“ a nesmyslně jako „manželství“ dvou mužů, či dvou žen. Ještě děsivější je dlouhodobé domnělé právo LGBT+ aktivistů na cizí děti, třeba z ústavu. Argument „záchrany masy opuštěných dětí ze sirotčinců“ je absurdní. Zeptejme se nějakého solidního, skoro se až nabízí říci „ideálního“ (jestli vůbec existuje) heterosexuálního páru, jak těžké je adoptovat si v ČR dítě. Takových dětí je poskrovnu, navíc, i sebepokrokovější a sebeliberálnější pár gayů nebo leseb by ve výsledku raději upřednostnil modrookého právně volného blonďáčka, což nabídku drasticky smrskává. Jde jen o další falešný argument a cynismus.

Nešťastná role médií

Summa summarum, 100 % praktických věcí se novelou řeší, 0 % ideologie se k tomu podařilo LGBT+ aktivistům přilepit. Vedle jejich party z progresivistického, neomarxistického pólu jsou novelou pobouřeni ještě klasičtí nerudové, stojící věčně v opozici proti všemu, žlučovitá individua, která nepromarní příležitost si vylít nenávist a špatné vychování na skupině lidí, kteří jsou nějakým způsobem jiní, zrovna se probírají a měli by správně být takovýmto zástupcům „opačného extrému“ úplně lhostejní. Kromě těchto iracionálně se chovajících extrémů nemá, zdá se, nikdo s novelou problém.

Nešťastné také je, že z  fenoménu dvou hlasitých extrémů a mlčící většiny mezi nimi (která zahrnuje jak heterosexuály, tak homosexuály) se pokouší pro sebe vymlátit body i mnohá média. Ta v této věci často nehrají ani trochu pozitivní roli. Samotné téma neúměrně často přetřásají, což vyvolává dojem, že někdo konzumentovi médií „vnucuje LGBT+“. Dále část médií schválně užívá nepřesných a značně provokativních titulků, zejména na sociálních sítích, a nemůže se dočkat agresivních konfliktů mezi extrémy. Ale silná, soudržná a úspěšná společnost nemůže stát na konfliktu a vulgárních dohadech tématem nepolíbených lidí na internetu.

Stejný případ je samotná volba hostů médií k těmto tématům. Například Česká televize, která se ráda tváří, že dělá „vyšší, seriózní“ žurnalistiku, si do večerního vysílání jako dva hlavní nepolitické experty pozvala aktivistického novináře Deníku N Filipa Titlbacha, který neustále povídal o nějakých „queerech“, a na druhou stranu psychologa Jeronýma Klimeše, který zkoumal počet sexuálních partnerů moderátorky pořadu a oháněl se obskurní studií, podle které má homosexuál běžně až 500 sexuálních partnerů za život. Zvláštní je, že se takto chová jindy poměrně nepluralitní Česká televize. Ale když je na obzoru senzace, proč by náhle „nezpluralitnila“.

Možná by bylo dobré vzít rozum do hrsti a pokusit se méně nenávidět. To by mohl být první krok k nelezení nějakého konsensu, namísto extrémismu a fanatismu, které jako silné jedy otravují náladu ve společnosti, narušují demokratickou debatu a znemožňují shodu na tom úplně nejzákladnějším. Dočkáme se toho? Je vidět, že od ideologických aktivistů jen stěží. Tak jim nepřiznávejme větší vliv, než skutečně mají.