Dystopie v přímém přenosu

PETR HÁJEK

V Bruselu a v Británii proběhly, ve Francii také, ve Spojených státech až druhé úterý v listopadu. U nás za půldruhého roku. V Německu právě tak. S volbami v hlavních zemích válečné koalice proti Rusku (zatím „jen“ na Ukrajině) má západní globalistická mafie čím dál větší problém. Propagandistické mašiny jedou na plné obrátky, upravují se volební pravidla, připravují zbrusu nové podvody, protože staré už k udržení moci nedostačují – a obruče diktatury s názvem liberální demokracie, zdá se, přesto pukají. Nebo ne?

Kam dřív skočit? Co ještě narychlo zalátat či ucpat veřejnými penězi (dluhy už stejně nikdo nepočítá, protože jsou nesplatitelné)? Koho zkorumpovat? Co zakázat? Co dalšího cenzurovat? A jak? Co prohlásit za dezinformaci a dezinformátory? Koho dalšího kriminalizovat, zavřít do vězení či rovnou odstřelit? A jak navzdory tomu všemu pro část veřejnosti udržet při životě představu, že vše je v pořádku, báječná západní „svoboda a demokracie“ (uvádí se obvykle už jako jeden pojem) nadále funguje? Nebo to není tak těžké?

Jak při tom ještě předstírat, že krize za krizí, které stíhají nemocný euro-americký organismus, ve skutečnosti nejsou projevem jeho dekadence a rozkladu stále více tyranské a totalitní podstaty, ale drobných „objektivních potíží“ při „budování“ lepšího, progresívnějšího, „udržitelného“ a „na pravidlech“ (Západem stanovených a po zbytku světa vyžadovaných třeba i násilím) založeného „báječného nového světa“ budoucnosti? Nebo vše obstará „setrvačník zbabělosti“?

Právě o takovém světě napsal již před drahnými lety (1931) kultovní dystopický román Aldoux Huxley (Brave New World). I když je dnes pro současné poměry daleko víc citován Orwellův 1984, Brave New World jej o patnáct let předešel (a je také podstatě našeho problému blíže). U nás vyšel hned další rok po jeho uveřejnění v Anglii (a pak znovu až v roce 1970). Těžko přeložitelný ironický název Báječný nový svět o západní společnosti uvězněné v „progresívním“ technologickém koncentráku vyřešili čeští překladatelé přímo geniálně: Kniha se u nás přímo prorocky jmenuje „Konec civilizace“.

Bez komentáře?

V Británii (vlasti Huxleye i Orwella) se vizi obou svých rodáků úspěšně přibližují. V mnoha ohledech ještě rychleji než bruselský žalář národů, kde mnohost (ještě ne úplně zničených a vymazaných) národních států přece jen sem tam ta největší zvěrstva přibrzdí a zpomalí. Pouze v tomto ohledu je dobré, že vyšel plán Nigela Farage o vystoupení Spojeného (spíš rozklíženého) království z EU.

Otec Brexitu po úspěšném završení svého více než čtvrt století trvajícího úsilí Stranu nezávislosti (UKIP) rozpustil – a zdálo se, že odejde na vskutku zasloužený odpočinek. Jenže když viděl, co se v jeho domovině nyní děje, obnovil ji pod názvem Reformujme Spojené království (Reform UK) a na poslední chvíli s ní vstoupil do parlamentních voleb.

Skončily, jak dlouho předpokládaly průzkumy (tentokrát to bylo tak jasné, že i když agentury víceméně ze zvyku „čarovaly“ a jejich „odhady“ jako obvykle zdaleka nevyšly, pro výsledek to nic neznamenalo). Drtivé vítězství labouristů (tzv. levice) nad vládnoucími konzervativci (tzv. pravice) je mimořádně nezajímavé. To je odpověď na několik dotazů našich čtenářů, proč Protiproud k výsledku voleb nepřinesl žádný komentář.

Bude to makačka

Co totiž komentovat? Vždyť někdejší Toryové (konzervativci) se ukázali ještě „progresívnější“ než opoziční socialisté! Zelenější, covidově proradnější, LGBT pominutější atd. V chcípající Británii se po „převratných volbách“ samozřejmě nezmění skoro nic, jen to půjde ke dnu pod jinou značkou.

Socialisté museli pouze utlumit jediné, v čem se od toryů lišili: Kritické tóny vůči izraelským zvěrstvům vydávané mainstreamem za „antisemitismus“. A bylo to. Pouze vytrvalí mystifikátoři (typu Alexander Tomský) v Novinkách a spol. dál vykřikují hrůzostrašné vize o nástupu socialismu na Ostrovech, aby předstírali, že tam doteď bylo něco jiného a klamali publikum Pražské kavárny předstíráním demokracie a výměny vlád, když to je s jednou špatné.

Jediný zajímavý moment představuje – opět Farage. Ani ne tak tím, že navzdory kratinké kampani poprvé pronikl do londýnského parlamentu (do Brexitu „školil“ globalistickou mafii jen v tom bruselském). S tím se počítalo. Jenže on opět o něco víc poodhalil roušku tamního volebního systému: Získal 14%, ale má jen čtyři poslance. Na rozdíl od „zavedených“ Liberálních demokratů, které volilo pouze 10% voličů, ale poslanců mají 71.

Jak je to možné? Ptejte se tam. Oni vědí, jakými cestami zabránit novým stranám k rychlému průniku. U nás to vědí stejní političtí mafiáni rovněž – jen to vzhledem k odlišnému volebnímu systému dělají trochu jinými metodami a podvody. Ale Farage se určitě nevzdá – a brzy o něm jistě uslyšíme. Je to jediný normální a nezkorumpovaný hlas v celém tamním parlamentu – a není vyloučeno, že to nakonec Britové přece jen pochopí. Možná převezme celou „konzervativní“ stranu (má tam z dob Brexitu řadu spojenců) Ale bude to makačka. Režim udělá vše, aby ho „vytěsnil“.

Ke změně nesmí dojít!

Zatímco Britové většinově pochodují jako lumíci za napohled nepochopitelnou sebevraždou dle „předpisu“ Huxleye a Orwella (aniž by si jejich varování vzali k srdci), ve Francii mají zase svého Michela Houellbecqa. Píše bestsellery (většinou postmoderna, která za moc nestojí), ale jedna z jeho posledních knih se tomu vymyká. Jmenuje se Podvolení (Soumission) – a je pro svobodymilovné Francouze a zbytek Evropy něčím podobným jako 1984 či Konec civilizace pro Británii (a nepodvolený zbytek proti totalitě bojujícího západního světa). Jen v ní (zčásti) vystupují současné reálné postavy. Mimochodem: Právě z tohoto díla se my mnozí odvozujeme jako „nepodvolení“.

V příběhu jde o to, že při volbách opět „hrozí“, že je vyhraje záchraně národa oddaná Marine LePenová. V té chvíli se proti ní spojí všichni vydávající se za demokraty – odleva doprava, protože ve skutečnosti jsou všichni stejná zkorumpovaná sebranka. Raději do čela státu zvolí nezakrytého migranta-islamistu, protože i ten je vlastně „součást systému“ proti kterému jde (dnes už s mnoha kompromisy, ale přece) LePenová.

Dystopie v přímém přenosu

Vypadá to, že právě vidíme „realizaci“ Houellbecqova Podvolení v přímém přenosu. Šílející Rothschildův Macron po drtivé porážce v „eurovolbách“ poplašeně ihned vyhlásil předčasné volby do francouzského parlamentu. Jejich první kolo před týdnem jednoznačně vyhrála LePenová.

Druhé kolo – výsledky v okamžiku psaní tohoto textu neznáme – je v systému zařazeno pouze proto, aby se proti vítězi, kterému dala hlas většina voličů – pokud ohrožuje zkorumpovaný systém – mohli všichni ostatní spojit, a nedovolili mu vládnout (u nás přesně totéž ve volbách do senátu). Vidíme přímo komická náhlá „bratrská objetí“ údajné levice s údajnou pravicí, které si jinak nemohou přijít na jméno.

Jen Macronovci tentokrát zjevně ostrouhají – jenže i ti ostatní jsou stejní, jen jinak nabarvení. Předvolebně budou třeba i radikálně žvanit – a pak se rychle zařadí do stejného houfu, maximálně s jinými důrazy na to či ono. Je to stejné jako mezi socialisty, konzervativci a liberálními demokraty ve výše zmíněné Británii. Tam to jen „hlídá“ trochu jiný „systém založený na pravidlech“.

Je vysoce pravděpodobné, že při tomto „demokratickém“ podvodu dvoukolového systému strana paní LePenové na nadpoloviční většinu křesel nedosáhne. A to je jediné, o co „majitelům klíčů“ jde. Ostatně Marine už jasně řekla, že pokud nebude mít většinu, o jmenování premiéra a vládu nemá zájem. Ví totiž, že by ji ostatní „utahali“, takže by to nakonec vypadalo, že ani ona nesplnila předvolební sliby (zvláště pokud jde o migraci a Brusel).

Jistá šance, že to (i díky všeobecně známému Houellebecqovu románu) Francouzi konečně pochopí je, ale velmi malá. Že třeba zůstanou doma a na výzvy svých prodejných lídrů Všichni proti Marine! odpoví „hlasováním nohama“. Většina čtenářů už v okamžiku čtení tohoto textu asi výsledky zná, já nikoli (skutečný výsledek bude samozřejmě jedním z témat zítřejší Tea Party). Přesto si dovolím skeptický odhad: Podvolí se. Proč?

Přecpanost

Vysvětlení je právě tak jednoduché jako nominálně záhadné. Mnozí patrně v posledních dnech zaznamenali něco naprosto skandálního: Grýndýl negrýndýl letecký provoz nad kontinentem je na začátku prázdnin dokonale přeplněn. Zdá se, že převážná část lidí (včetně nepochybně i mnoha nepodvolených) jednají obdobně jako vyjedený fialový stát:

Vyjet k moři (i kdybych si na to měl vypůjčit) je společenský zákon. Vždyť děti by se mezi vrstevníky cítily „asociálně“, kdyby po prázdninách nehlásili jako samozřejmost Byly jsme u moře (teď není řeč o těch, kteří to opravdu například ze zdravotních důvodů potřebují). A mám pro to vlastně pochopení. Není snadné žít v takovém společenském ovzduší, které si na jednu stranu hraje na blahobyt, ale uskutečňuje jej jen katastrofálním zadlužováním či prostě krádežemi (viz vládní krádež důchodů za bílého dne – a nic).

A tak došlo k fantastickému jevu, který – být například u vlády Andrej Babiš – by „svobodná a nezávislá“ korporátní média roznesla (výjimečně oprávněně) na kopytech: Letiště nestíhají odbavovat zavazadla. Tak proč v oboru vůbec podnikají? Co je cestujícím do toho, že nějaká firma (lhostejno zda státní či soukromá) nenabere dostatek lidí ke svému provozu? Proč nabízí (drahé) služby, které pak nemůže zvládnout? Nevěděla, že budou prázdniny?

Ani kufry s tím nehnou

Zmíněná média s lehce pozdviženým prstíkem na to sice poukazovala (komunální kritika se tomu kdysi říkalo), ale současně chápavě přikyvovala: holt „objektivní problémy“. Co je objektivního na tom, že firma neplatí personálu (na rozdíl od managementu) trochu slušné peníze, a pak musí prosit „úředníky“, aby ze své výše sestoupili do podzemí k pásům? Aplikace někdejších 70 000 do výroby z konce čtyřicátých let, které se jinak tak posmívají coby „komunistické zvůli“?

Ale úplným vrcholem bylo, že některá letadla prostě odletěla s pasažéry – a jejich zavazadla vědomě (!) nechala neodbavená na letišti. Předpokládal bych, že postižení se vzbouří, obsadí stojky a budou žádat okamžité jednání (nemluvě o tom, že většina z nich nedostane ani finanční náhradu). Přepočítal bych se však.

Poslouchal jsem náhodně v rozhlase na té nejobjektivnější stanici ČRo Plus (dostane za tu „objektivitu“ zase od Fialovců další příplatek – budeme to platit? A když ne, tak co? No… nic) zajímavou reportáž. Ptali se tam člověka, kterého odvezli bez kufrů:

„Zkažená dovolená? Ani ne. No tak jsme si dva dny počkali – a teď už přišel aspoň můj kufr, takže ty základní věci pro Kristýnku máme. No jo, koupili jsme si nějaké plavky a tak. Ale ty další kufry snad přijdou už zítra…“

Prostě všechno v pořádku. Chápeme. Jsme přece blahovolní (jak by řekl náš oblíbený Jan Werich v jedné ze svých předscén – „Byl tak blahovolný, až se z něj stal blahovůl…“). Tolerantní. Liberálně uvažující.

Ptáte se, jak dopadnou za půldruhého roku u nás parlamentní volby?