Dvě Německa a demokracie

Není náhodou, že existuje silný rozdíl mezi bývalou NDR a bývalou SRN v politických preferencích. Ten je dán tím, jak které Německo „k demokracii přišlo“. A od toho se poté odvíjí vše ostatní.

Trocha historie

Je trapné to opakovat, nicméně Německo bylo ihned po válce a ustálení dělících linií rozděleno na zóny hlavních vítězů druhé světové války, tj. SSSR, USA, Velkou Británii a Francii. Posléze, po různých peripetiích, došlo ke spojení západních okupačních zón a vytvoření Spolkové republiky Německo s demokratickou ústavou, nadiktovanou vítězi války, a na východě došlo k přeměně sovětské okupační zóny na „první stát dělníků a rolníků na půdě Německa“, tedy NDR. Pochopitelně, byla zde nastolena diktatura velmi podobná té, jaká byla v Německu za Hitlera, pouze generující daleko menší počty zavražděných a vězněných, takže si obyvatelé polepšili.

Stejné rozdělení postihlo i Berlín, který byl rozdělen na východní část, která se přes protesty ze Západu stala hlavním městem NDR, a západní, mající zvláštní statut a nadstandardní vztahy se SRN. Hlavním městem SRN se stala „díra na Rýně“, jak pravila strašidla ze Spessartu, Bonn.

Protože NDR byla jakousi výkladní skříní socialismu, byly zde legální i některé způsoby drobného podnikání (podobně jako v Maďarsku), byť úrovně, jaká byla v Jugoslávii, pochopitelně dosaženo nebylo. Přes horší bezprostředně poválečné podmínky NDR postupně předběhlo v životní úrovni prakticky všechny státy sdružené do RVHP a Varšavské smlouvy, což se projevovalo mj. restriktivními opatřeními pro nákup některých komodit turisty, určený k vývozu mimo NDR (pochopitelně, hlavně předměty dlouhodobější spotřeby).

Nicméně i v NDR nakonec došlo ke krizi a zhoršování životní úrovně obyvatel, jako v celém východním bloku. Zde to bylo ještě akcentováno lepší znalostí materiální úrovně na Západě, protože téměř celé území NDR bylo pokryto televizním signálem SRN nebo Západního Berlína.
Nakonec došlo k onomu masovému útěku občanů NDR na západoněmecké ambasády na území států socialistického bloku a postupnému vyjednávání odsunu těchto uprchlíků na území SRN. Což bylo akcentováno i narůstajícími občanskými nepokoji na území východoněmeckého státu a nakonec to celé skončilo pádem režimu, jako ostatně v celém východním bloku.

Co bylo dál

Velmi rychle nastalo sjednocení obou německých států do dnešní podoby SRN. A začala narůstat nespokojenost bývalých občanů NDR, „osis“, kteří byli těmi západoněmeckými („wesis“) bráni jako cosi podřadného. Dodnes jsou mezi nimi rozdíly v platech i jiných faktorech, promítajících se do životní úrovně.

Došlo také k přesunu hlavního města spojeného Německa do Berlína, což řada politiků i komentátorů hodnotila negativně, protože tento skok na východ, do blízkosti území, o která Německo v souvislosti s porážkou přišlo (prakticky celá přilehlá část Polska), naznačil budoucí snahu o obnovení tradičního německého „Drank nach Osten“, který se nyní do jisté míry už promítá do války na Ukrajině.

Nicméně Německo zůstalo politicky rozdělené a např. volební preference velmi precizně obnažují bývalou hranici mezi SRN a NDR. V posledních volbách to snad bylo ještě více akcentováno než dříve.

Mezi bývalým západním a východním Německem tedy zeje propast, která vydržela více než jednu generaci. A spíš se prohlubuje.

Příčina rozdělení Německa

Některé příčiny nevraživosti mezi osis a wesis jsem zmínil výše. Nicméně existuje jedna, na niž se patrně moc nemyslí, ale která má v reálu asi velmi silný dopad:

V SRN byla demokracie zavedena shora, diktátem vítězů druhé světové války, v podstatě proti vůli tamního obyvatelstva, které, obávám se, chápe demokracii asi stejně, jako jsme my chápali politický režim, který nám byl vnucen komunistickým pučem a poté ještě akcentován do „normalizačních“ poměrů okupací v roce 1968.

V NDR, byť krátce poté pohlcené západní částí Německa, vznikla demokracie „zdola“, vůlí lidu, prosazenou v podstatě povstáním proti nedemokratickému režimu, jehož aktéři, zejména v počátcích celého procesu, opravdu nasazovali zdraví i životy a riskovali i dlouholeté vězení, pokud by se režim svrhnout nepodařilo. Z tohoto důvodu mají osis k demokracii naprosto jiný vztah než wesis.

To se ostatně jasně ukázalo, když Merkelová v rozporu s ústavou (formálně demokratickou) vyhlásila ono „my to zvládneme“ a začala „zvládat“ statisíce ilegálních imigrantů, civilizačně naprosto nekompatibilních. A nikdo ze západní části Německa proti tomuto jasnému porušení demokratické ústavy neprotestoval, protože nikdo tam se v podstatě s demokracií neztotožňuje. A když, tak považuje za „demokracii“ jakýsi „úradek mocných“, o němž se nediskutuje, protože právě to je ona „demokracie v pojetí SRN“. Naopak ve východní části Německa protesty byly a nakonec vyústily až do vzniku hnutí PEGIDA.

Naprosto stejně probíhala situace v případě, rovněž protiústavního, vyhlášení likvidace jaderných elektráren. Opět ve svou podstatou nedemokratické západoněmecké společnosti se tato kancléřčina svévole nesetkala se žádným vážnějším odporem, zatímco na území bývalé NDR začaly narůstat preference „antisystémových“ stran, což nakonec vedlo k mohutnému volebnímu úspěchu AfD prakticky na celém území bývalé NDR i Východního Berlína, protože ta má mj. v programu i znovuspuštění těch JE, u nichž to bude technicky možné, případně výstavbu dalších.

Takže, dle mého soudu, je hlavní rozdíl mezi východní a západní částí Německa v tom, že obyvatelstvo východní části považuje demokracii za svou, za něco, co si občané vydobyli a co je třeba chránit a rozvíjet, zatímco obyvatelstvo té západní části má k demokracii podobně negativní vztah, jaký jsme měli my vůči normalizačnímu režimu, tedy jako k čemusi cizáky vnucenému a v podstatě nepřátelskému.