Dva v jednom: Fiala v Mošnově, Rajchl na Václaváku

PETR HÁJEK

Na Václaváku organizátoři spolu s demonstranty hlasitě volali po míru. Mír je ovšem pro vládu kriminálních korupčníků (Rakušanův STAN a Dozimetr) a zastupujících protektorů Bruselu a Washingtonu (celá pětice „uchvatitelů moci“ po zmanipulovaných volbách) přesně tím, co za žádnou cenu nechtějí. Válka Západu proti Rusku (zatím „jen“) ukrajinskýma rukama a životy jim totiž slouží jako zástěrka: Jednak před jejich manažerskou neschopností, jednak před záměrnou snahou přivést český stát a národ do krize v moderní historii dosud nevídané.

Ty dvě události vpravdě symbolicky dělilo i místo: Pražská demonstrace pod sochou svatého Václava a (podle již značně „zatuchlého“ žlutomodrého znaku okupace na průčelí) ukrajinského Národního muzea volala po obnovení české státní suverenity a odstoupení vládnoucích kolaborantů s cizí mocí. Ta mošnovská – na jednom z míst, kde mají být umístěna americká okupační vojska – s demonstrovanou smrtící technikou určenou pro otevřenou válku proti slovanskému Rusku. Dvě tváře jedné země.

Ale nejsme v tom sami. Je to dnes v naší části světa v podstatě všude.

Rajchl to zvládl

Konstatujme nejprve zjevné: Pražská protivládní demonstrace konečně úspěšně navázala na protesty před rokem. Vypadá to, že váhání a řevnivosti různých opozičních skupin (parlamentních i mimoparlamentních), které do ulic přivedly jen malé skupiny demonstrantů, jsou za námi. Jindřich Rajchl rozumně upozadil svou stranu PRO, čímž umožnil, aby do Prahy přijeli nejen jeho oddaní příznivci (a nepochybně i budoucí voliči), ale také ti, kteří s některými premisami PRO sice mají PROblém, ale shodují se na nejvyšším společném jmenovateli: Odporu ke zničující pětikoaliční vládě Petra Fialy.

A konstatujme rovněž, že tato demonstrace – včetně následného pochodu k Rakušanovu ministerstvu vnitra – byla zřejmě dosud nejlépe připravená, pojatá a zorganizovaná. V neposlední řadě i výběrem vystupujících. Nešlo o to, aby se tam „mihli“ zástupci všech politických stran, ale aby pozvaní mluvili k věci. Podařilo se tak „pokrýt“ většinu témat, kvůli kterým se naše země skrze „fialový hnus“ řítí do propasti.

Nejsilnější bylo nepochybně úvodní a závěrečné vystoupení Jindřicha Rajchla. Nejenže se opět představil jako talentovaný táborový řečník, ale dokázal být i dostatečně stručný a jeho řeč byla přehledná, strukturovaná – a přitom dostatečně emotivní. Ostrý protiklad nejen proti Fialovu imbecilnímu žvatlání, ale i v porovnání s poněkud již uvadajícími a opakujícími se proslovy Andreje Babiše či Tomia Okamury: Jinou věcí samozřejmě je, čemu kdo z nich dává přednost, tedy jaké zájmy té které části veřejnosti hájí a prosazuje.

Předvedeno na jednoduchém schématu: Babiš podepsal bruselský gríndýl i okupační smlouvu s Američany. Rajchl obojí odmítá, ale chce setrvat v EU i NATO (pokud přímo nezaútočí na Rusko) a za vzor má Orbánovo Maďarsko. Okamura (s Trikolórou) chce Českou republiku obou těchto nástrojů globalizace, omezené suverenity (řečeno ukrajinským brežněvovským slovníkem) a mocenské vlády amerického vojenského bloku v budoucnu zbavit.

Ať si každý vybere podle toho, co je mu nejbližší. Vlastně jde o bázi, na jejímž půdorysu bude probíhat volební rozhodování. I to je cenný výsledek včerejšího Václaváku.

Co je to „spolupráce“?

Jako obvykle skvěle mluvil Jaroslav Foldyna, aniž by prvoplánově „prodával“ SPD. Jeden z účastníků se mě ptal, proč nikde nevidět vlajky SPD. Nepřišli? Vysvětlil jsem, co v našem rozhovoru řekl před pár dny Josef Nerušil, pražský předseda. Na „Rajchlovu“ demonstraci půjdou, ale každý podle vlastního rozhodnutí a bez stranických vlajek. I to je docela solidní náznak „nepřímé spolupráce“ bez nutnosti vyjednávání (obvykle poněkud paranoidních) stranických sekretariátů či dokonce „alfa lídrů“ (či lídryň).

Berme to jako zablýsknutí na časy, že „nás dole“ jejich animozity nezajímají. A že čím dříve tuto jednoduchou skutečnost pochopí, tím lépe se jim všem začne předvolebně dýchat. Nepotkal jsem na demonstraci nikoho, kdo by uvažoval jinak. Absolvoval jsem (nikoli jen mimochodem) spoustu skvělých setkání a povídání s Protiproudaři ze všech možných míst republiky (někteří přišli pak i do redakce pro naše trička). A musel jsem také párkrát znovu odpovídat na otázky, proč nejdu mluvit na tribunu.

Mezi politiky a médii byla v dobách, kdy politika ještě byla politikou (ne bramboračkou) pevná neviditelná hradba. Protože tak je možné zůstat objektivní a odvádět čtenářům (divákům, posluchačům) kvalitní službu. To, že korporátní média v čele s ČT a rozhlasem se proměnila na hnízda „malých politiků“, je součástí bídy, v níž jsme se ocitli. Respektuji, že i v „alternativě“ se to už příliš nerozlišuje.

S radostí jsem na Vrabelově demonstraci před ČT poslouchal skvělou Janu Bobošíkovou a Hanku Lipovskou – a se stejnou radostí sleduji jejich Aby bylo jasno. Jenže jako člověk oddaný „kontrarevoluci“ jsem pochopitelně staromilec, který věří (a snaží se pracovat) v návrat „normálního světa“. Tudíž (jak řekl jeden mizerný dramatik ve svém jediném zajímavém kousku) „se přece nemohu podílet na praxi, s kterou nesouhlasím“. Což nám ale nebrání ve spolupráci.

Pochopíme už konečně – ve svobodných médiích i politické reprezentaci „hnutí odporu“ – co to je skutečně spolupracovat?

Žádná selanka

Bezvadně mluvila i senátorka Jana Zwyrtek-Hamplová. Ostatně před kamerami Protiproudu si s ní budu povídat v přímém přenosu v úterý v 15 hodin. Mezi lidem (tentokrát rozumně ne na tribuně) se objevil i pronásledovaný děkan Národohospodářské fakulty VŠE, docent Miroslav Ševčík. Toho sice tentokrát policie vynechala, ale tajných bylo mezi námi jako obvykle mnoho. A také zatýkali. V korporátních médiích o tom referovali takto:

„Výjimkou bylo zatčení mladého muže oblečeného do trička s logem ruské žoldnéřské Wagnerovy skupiny. Logo wagnerovců je podobně jako písmeno Z symbolem ruské invaze na Ukrajinu, je chápáno jako schvalování napadení Ukrajiny Ruskem a podobně jako například pravotočivá svastika spadá pod trestný čin popírání, zpochybňování a schvalování genocidia.“ Jasně – ale jen pokud tou svastikou nemávají na Václaváku Ukrajinci.

Znak nacistického Azova se zjevně „smí“. Na stejném místě jako tajní zatkli mladíka se znakem Wagnerovců (samo o sobě neuvěřitelný projev totalitních poměrů) proti ukrajinským náckům policisté nejen nezasahují, ale modrožlutým provokatérům z Fialovy Páté kolony kryjí záda na schodech u muzea.

I svastiku ukrajinští okupanti a jejich domácí přisluhovači mohou volně ukazovat. I oprátku. Jakby ne, když Rakušan vyvěsí téhož státníka v umrlčím pytli na zdi své „kachlíkárny“. Denacifikace bude potřeba nejen u nás, ale v podstatě v celé bruselské unii. To až, jak říkala senátorka Hamplová, Fialu a spol ze Strakovky „odvedou“. 

Takže zase – žádná selanka. Tajní pořizovali i video-záznamy účastníků, které pak (zcela protiprávně, ale jak se bavit o právu v totalitě?) budou používat na „procesy bez procesů“. Ale pár těch politických procesů i „vězňů svědomí“ nepochybně zase přibude.

Rajchlova sobotní demonstrace měla smysl. Někdo na našem Telegramu vyvěsil slova Michala Svatoše (rovněž se s ním brzy opět brzy potkáme před kamerami Protiproudu). Končí skeptickými slovy:

„Kdo je po včerejší demonstraci spokojen, je naivní a podlehl sebeklamu.“

Asi jsem tedy naivní. Ale řekl bych, že sebeklamu se úspěšně bráním. Prostě jen vím, že nelze chtít všechno naráz – ani to vystoupení z EU a NATO nepůjde hned. Ale jde o to začít.

A tak zatímco si v Mošnově Fiala liboval, jak tu jeho vládu krytou zbraněmi NATO mají lidé rádi, na Václavském náměstí se snad začal proces, který toho nebezpečného zoufalce s celou jeho vládní mafií přece jen má potencialitu odstranit.

Je to málo?