Demokracii dokážeme zničit i bez Ruska

Je to totiž právě ono omezování našich svobod, které nás posouvají Rusku blíže, než by si kdo dokázal ještě před nedávnem představit. Nejspíš největší facku dal demokracii rumunský Ústavní soud, když zrušil druhé kolo tamních prezidentských voleb na základě podezření z jejich ovlivňování ze strany Moskvy. Důkazy však předloženy nebyly, a tak pachuť toho, že šlo o důvod zástupný a tím pravým byla hrozba vítězství „špatného“ kandidáta, přetrvává. Obzvláště když se tamní vrchnost rozhodla předejít „potížím“, které by zákonitě vznikly v případě, že by onen „špatný“ kandidát vyhrál volby opakované (což průzkumy naznačovaly) a ona by je tedy musela zase zrušit. A tak ho do nich pro jistotu ani nepustila. A protože se tento způsob eliminace „špatných“ kandidátů ukazuje jako velmi účinný, byl následně použit i ve Francii.

Rušení voleb a vyloučení kandidáta? Něco takového bychom čekali v Rusku nebo v Bělorusku. Ale v členské zemi EU? Takže by se tedy dalo předpokládat, že Brusel bude v Bukurešti důrazně protestovat a apelovat na dodržování demokratických pravidel a právního státu. Místo toho však následovalo ticho. Přímo ohlušující. Dokážete si však představit ty reakce, kdyby se něco podobného stalo v Maďarsku nebo v Polsku? V případě Polska samozřejmě ještě v době, kdy tam byla u moci „špatná“ vláda. To by se bruselská vrchnost a další „hodnotoví politici“ předháněli v tom, kdo tyto země odsoudí co nejrazantněji, sahalo by se jim na peníze a ti nejradikálnější by volali po jejich vyloučení z EU.

Nicméně nejen v Rumunsku dostává demokracie a svoboda na frak. I u nás doma. Vzpomeňme třeba na §318a o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, který jako by vypadl z trestního zákoníku nějaké totalitní země. A totalitou smrdí i záměr šmírovat, co naši občané sledují na internetu, což se před nedávněm snažila protlačit formou vyhlášky společnými silami ministerstva vnitra a průmyslu a obchodu. Když to však prasklo a zvedla se vlna odporu, tvářil se šéf vnitráků jako „já nic, já Rakušan“ a tvrdil, že o ničem nevěděl. Buď je to pravda, což ukazuje na to, že své ministerstvo vůbec neřídí, nebo to pravda není a on lže. Těžko říci, co je horší, ale v obou případech je to na sbalení si fidlátek a přenechání ministerské sesle někomu, kdo se ještě nestihnul politicky znemožnit. A co na to pan premiér Petr Fiala? Ten veřejnost ujistil, že „za jeho vlády nic takového realizováno nebude“. Otázkou je, jak to myslel. Jestli stejně jako když sliboval, že se za jeho vlády nebudou zvedat daně ani věk odchodu do důchodu, tak je o osudu „šmírovací vyhlášky“ jasno.

Bojovníci proti „hybridním hrozbám“ často tvrdí, že (nejen) k nám z Ruska proudí dezinformace, které nás oslabují a podkopávají naši demokracii. Tedy ne, že by se odtamtud nic nešířilo. Ostatně „ideologická diverze“ je stará jako lidstvo samo, takže není jediný důvod si myslet, že by se jí Rusko vyhýbalo. Jenomže „západ“ a tedy i EU oslabuje úplně něco jiného než ruské dezinformace. Již dlouho se totiž zabývá blbinami a uměle vykonstruovanými „problémy“, místo aby řešila záležitosti, které od ní občané očekávají. Genderová teorie ostatně nevznikla v Rusku, slavná věta „Wir schaffen das“ zazněla poprvé v němčině a s teorií o antropogenní příčině klimatických změn a následným „bojem“ proti nim také nepřišli Rusové.

Pravdou je, že všechna tato témata dokáže Rusko využít k tomu, aby ukázalo, jak je „západ“ prohnilý a přihřálo si tak svoji polívčičku. Jenomže lidé nepotřebují od nikoho radit, aby věděli, že teorie o 86 pohlaví je zkrátka blbost, sestěhování lidí z diametrálně odlišných kultur na jedno místo nemá za následek, že si padají kolem krku, ale že si po tom krku naopak jdou, a že i kdyby se celá EU vrátila do jeskyň (jako že je na dobré cestě tam skončit), tak to klimatem nepohne ani o píď. Takže to, že to samé tvrdí v Moskvě, není důkazem vlivu „ruských narativů“ na naši společnost, ale pouze toho, že našinci mají stále ještě všech pět pohromadě. Přesto je tato „shoda“ zneužívána vrchností (evropskou i naší) jako záminka k přitvrzování „boje proti dezinformacím“. Což není nic jiného než eufemistické označení pro cenzuru.

Je toho kolem nás zkrátka až znepokojivě mnoho, co by člověk očekával, že je možné snad jenom v Rusku nebo Bělorusku, ale rozhodně ne ve svobodné a demokratické zemi. Čímž se však čím dál tím více posouváme právě k tomu Rusku, vůči kterému se tak razantně vymezujeme. A přibližují nás k němu kroky prezentované jako ty, které nás mají před jeho vlivem ochránit. Takže se v Moskvě o likvidaci naší demokracie a svobody ani nemusí snažit.

Zvládneme to totiž sami…