Co s farmaceutickými firmami. Znárodnit?

Aby bylo jasno. Jsem spíše pravicově orientovaný. Od levicovosti mě jednoznačně vyléčil život v minulém režimu. Přesto připouštím, že státní regulace mohou mít jakýsi význam a že za určitých okolností jsou dokonce prakticky nezbytné. Cílovou skupinou takovýchto nutných regulací jsou i farmaceutické firmy.

Trocha historie

V časech kupodivu ne tak dávných mohl léčit (ale také vyrábět prostředky k léčení) v podstatě každý. Když už ne jako profesionál, tak zcela jistě jako amatér v okruhu své rodiny (vč. samoléčení). Toto se v podstatě zcela nepodařilo, k velkému smutku farmakofašistů, potlačit dodnes, alespoň u některých skupin chorob.

Nicméně dříve, než začaly určité regulace (především 19. století), mohl léčit opravdu každý a víceméně jeho úspěšnost visela na tom, co si o něm a jeho potenciálních či reálných konkurentech řekli pacienti. Kdo byl úspěšný, měl spoustu úspěšně vyléčených pacientů. Kdo nebyl, jeho proslulost šla dolů.

Nicméně, popojděme v historii dále.

Za dnešního stavu je pacient, jak v totalitních tak i rádoby demokratických, státech nikoli subjektem, ale objektem léčby. Jeho postavení se příliš neliší od postavení součástky na běžícím páse továrny. Toto by eventuálně nemuselo vadit, pokud by výsledky působení provozovatelů léčení a jim pomáhajících sil (vč. výrobců léků) byly v případě úspěšnosti nějakým benefitem pro ty, kteří léčbu provádějí, a ty okolo nich.

Bohužel, s několika málo výjimkami, jako jsou rodinní lékaři a dětští rodinní lékaři, v podstatě nikdo není zainteresován naprosto jednoznačně, tedy ekonomicky, na výsledku léčby. Jen tihle „obvodní“ lékaři takový interes mají, protože v případě neúspěšnosti od nich začnou pacienti utíkat. To právo jim zatím ještě nikdo nesebral, ale jsme svědky jeho omezování ve stylu „výměna lékaře jen jednou ročně“.

Farmaceutické firmy

Pokud prodávala babka kořenářka na trhu léčivé bylinky či jejich směsi, byla, pochopitelně, zainteresována na tom, aby v rámci reálné možnosti fungovaly a nebyly zjevně pochybné (obsah myšího trusu apod.).

Dnešní farmaceutická firma nic takového nepotřebuje. Ta je naopak silně zainteresována na tom, aby její výrobky byly předepisovány (spíš než prodávány). V případě odbornějších výrobků (např. cytostatika) je firma silně zainteresována na tom, aby její produkty byly součástí „povinných léčebných schémat“, která musejí jednotliví lékaři dodržovat, bez ohledu na vlastní názor a vlastní zkušenosti (byť třeba i takové, jako „žádný takto léčený pacient mi dosud nepřežil“).

Někdy na přelomu tisíciletí jsme měli s kolegy odborný štěk o drogách (včetně léků), s nímž se dalo vyjet i na konferenci dosti farmakologicky a farmakoterapicky orientovanou. Na této konferenci jsem vyslechl velmi zajímavý referát o metodě, která umožňuje odebrat z nádoru vzorek buněk, pěstovat je in vitro (tedy v nějaké zkumavce nebo na půdě v Petriho misce či jiném vhodném „skle“ (dnes už jsou to většinou plasty), a takto je testovat na citlivost vůči dostupným cytostatikům, která u pacienta padají v úvahu. Měli to podloženo i velice slušnou statistikou, podle níž významná část pacientů, u nichž byla prokázána citlivost nádorových buněk k nasazeným cytostatikům, se skutečně uzdravila, zatímco z pacientů, z jejichž nádoru vyrostly rezistentní buňky (a jsme u oněch povinných „schémat“, nutících lékaře rvát do pacienta i „léky“, o nichž vědí, že nemohou pomoci) nepřežil nikdo.

Pochopitelně, je to velice podobný postup, jaký se používá v klinické mikrobiologii, k níž mám vcelku blízko, a nikdo se, protože to bylo zavedeno někdy v polovině 20. století, tedy dříve, než farmaceutické firmy získaly prakticky neomezenou moc, nepohoršuje nad tím, že pacientovi není podáno antibiotikum či chemoterapeutikum, o němž se prokázalo, že na nalezené mikroby nezabírá, ale je cíleně hledán takový prostředek, na který jsou zachycené bakterie citlivé.

Nikoho také nevzrušuje, že ony testy nejsou stoprocentní. Může se stát, že nám část bakterií na misce nevyrostla (a ty pak mohou být zdrojem toho, že léčba „nezabere“). Vzácně se může stát, že „zabere“ i léčba, která by podle Petriho misek zabrat neměla (důvodů může být víc, nejčastěji ten, že lék podchytí některé další bakterie, které onomu rezistentnímu původci „pomáhají“ a bez nich přestane být tak škodlivý; nebo je omezena masa nežádoucích mikrobů a imunita pacienta se může soustředit na ty zbylé, a zvládnout je). Často se totiž nasazuje léčba „na slepo“, ještě před tím, než jsou hotové výsledky z mikrobiologie a může „zabrat“ i když vyjdou bakterie rezistentní (byť to není zrovna častý jev). Tohle prostě patří k medicíně, kdy ani lidé, ani ty škodlivé breberky nejsou primitivní stroje, reagující na zmáčknutí červeného tlačítka pokaždé naprosto stejně.

Pochopitelně, naprosto stejně by se u těch nádorových buněk dala řešit i citlivost na ionizující záření (aby nebyl pacient zbytečně ozařován a teprve pak se zjistilo, že je nádor tvořen buňkami k záření rezistentními).

Nicméně když jsme měli onkologicky nemocnou příbuznou, a já se ptal po oné metodě stanovení citlivosti nádoru na cytostatika (už proto že šlo o vachrlatý nádor, obvykle rezistentní na záření a ne zcela jistě citlivý na cytostatika), tak jsem byl seznámen s tím, že onkologové tuto metodu odmítají. Příbuzná osoba byla léčena podle „schémat“, v podstatě s jediným možným výsledkem, kterým byl rodinný pohřeb.

Důvod?

Důvod je zcela jednoznačně jasný: Farmaceutické firmy by přišly o příjmy.

Jednak by došlo k tomu, že by byla z větší části ukončena zbytečná terapie neúčinnými prostředky, což znamená u jednoho pacienta statisícové částky do kapes farmaceutických firem (hlavně) a něco kápne i distribuci.

Druhá věc je, že by byla rozbita ona „závazná schémata“, která zajišťují farmaceutickým firmám v podstatě bezpracný příjem. Sice by přibylo vyléčených pacientů (protože by se cíleně pátralo po tom, jaká léčba na jejich individuální nádor může zabrat), což je ovšem pro farmaceutické firmy naprosto nezajímavé, ony žádný ekonomický zisk ze zachráněného pacienta prostě nemají. Naopak by to mohlo zasahovat do jejich výrobních plánů (pokud by se ukázala jako zabírající cytostatika, která jsou ve stávající výrobě minoritní a ke zvýšení jejich produkce by se musela provádět v továrnách různá, a ne levná, opatření).

Třetí důsledek je ovšem ještě „hroznější“: Objevila by se, patrně dosti početná, skupina pacientů, majících „černé na bílém“, že jim nic z dostupných preparátů nemůže zabrat. Tito pacienti by byli horkými kandidáty na různé alternativní postupy, které nejsou pod kontrolou farmaceutických firem, a ty z nich nemají naprosto žádné zisky. Od různých kombinací exotických bylin, zejména z botanicky dosud neprobádaných končin světa, přes hypoxii či hyperoxii, hypertermální terapii, až třeba po metodu nekrotizace tumorů doktora Fortýna.

A je pochopitelné, že až by kandidáti na chemoterapii viděli na jedné straně cytostatickou léčbou těžce zmrzačené pacienty a na straně druhé pacienty zachráněné šetrnější léčbou, mohly by ztráty farmaceutických firem ještě dále narůstat. A je docela možné, že ze současného obratu s cytostatiky a podobnými preparáty by zbyly jen trosky, na úrovni nižších desítek procent.

Co z toho plyne

Jinými slovy, je nutno odbourat současnou situaci, v níž farmaceutické firmy nemají prakticky žádný zájem na tom, aby jejich léky byly účinné. Mají zájem jen na tom, aby se prodávaly a aplikovaly, a to je vše.

V podstatě existují dvě cesty, jak toho dosáhnout.

Jednu z nich si budou pamatovat starší čtenáři, protože v podstatě byla realizována v minulém režimu, který zažili.

SPOFA neměla prakticky žádný interes na tom, kolik se prodá toho či onoho léku, a to samé platilo i třeba pro Lachemu, která vyráběla cis-platinu, tehdy velice nasazované cytostatikum.

Měla spíš zájem na tom, aby její výrobky odebíralo zdravotnictví, a nechodilo moc ke konkurenci, ať už z ostatních socialistických zemí, nebo dokonce k západním firmám. Z tohoto důvodu také běžel docela slušný farmaceutický výzkum a paralelně s ním i výzkum akademický, který byl po roce 1989 v podstatě zlikvidován.

Rozhodně ale nikdo nebyl placený „od tabletky“ či „od ampulky“, a zejména ne na tom, že záleží na množství aplikací, ne na terapeutickém účinku.

Jistěže to mělo mnohé mouchy, jako celý socialismus, ale v principu to fungovalo.

Druhou možností je obnovení konkurence mezi farmaceutickými firmami, včetně otevření trhu vyspělých zemí firmám ze třetího světa.

Lze vyjít z faktu, že naprostá většina zákonů a podzákonných norem, které „chrání pacienty před škodlivými preparáty neseriózních výrobců“ má v podstatě jen jediný účel, a tím je ochrana trhu, na němž jsou etablovány současné velké farmaceutické firmy, před kvalitnější konkurencí. Pročištění této právní džungle by mohlo jednoznačně zavést konkurenční prostředí, v němž by nezáleželo primárně na počtech „povinně aplikovaných“ dávek, jako spíš na tom, zda preparát firmy A je účinnější než preparát firmy B. A tudíž ten účinnější z nich bude dáván pacientům a výrobce toho méně účinného bude muset inovovat.

Jistěže by toto uvolnění mohlo a mělo být spojeno také se dvěma dalšími postupy.

Jedním z nich  by bylo ono připuštění alternativ (výše zmíněných), čili zrušení jakéhosi monopolu specializovaných onkologických pracovišť, protože např. onu metodu nekrotizace tumoru může v podstatě zvládnout i standardní chirurg standardní okresní nemocnice, alespoň u většiny nádorů.

Druhým postupem, po němž farmaceutická scéna přímo řve (tím, co dělá) by bylo rozbití některých velkých farmaceutických firem a likvidace jejich „spojujících složek“, jak bylo naloženo po druhé světové válce s firmou I. G. Farben, která mj. proslula organizací rozsáhlého programu nelidských pokusů na vězních a zajatcích (IMHO zejména tresty pro manažery byly velmi mírné, naprosto neodpovídající jejich vině).

K tomuto by bylo možné použít chování velkých farmaceutických firem za covidové krize, kdy cpaly do lidí naprosto neúčinné preparáty a vůbec je nezajímalo, že po nich lidé umírají.

Rozbití těchto firem na jednotlivé provozy a jejich buď osamostatnění, nebo prodej konkurentům, by trh rozhodně vyčistilo.

V současné době tedy lze konstatovat, že velké farmaceutické firmy do jisté míry přerostly společnosti přes hlavu do takové míry, že ohrožují jak společnost (coby celek), tak i jednotlivé občany, kteří ji tvoří. Dříve nebo později se bude muset stát na tomto poli něco zásadního a jistěže bych viděl raději postup v souladu s pravidly demokracie, než nějaký spontánní výbuch občanů, včetně lynčování skutečných, či bohužel jen domnělých, viníků.