Cikáni na Hlaváku

Já vím že by se správně mělo říkat Romové na pražském Hlavním nádraží. Ale takto mluví jen politici, média a samozřejmě politicky korektní občané. Problém, který vznikl s cikánským uprchlíky na pražském Hlavním nádraží je v porovnání s tím, jak jsme se dokázali vypořádat s uprchlíky z Ukrajiny v podstatě maličkost. Ovšem je to taková maličkost, jako když vám pneumatiku propíchne obyčejný, v porovnání s pneumatikou malinký hřebík. A všechno je najednou jinak.

Včera jsem poslouchal televizní diskuzi, kde dva politici a redaktor politicky korektně hovořili o problému ukrajinských Romů, až to přizvaný hejtman jednoho kraje nevydržel, a pravil, že on nebude neustále používat politicky korektní výrazy. Pod kterým se schová skutečný problém. A ten problém je, s co s těmi lidmi.

Souhlasím s panem hejtmanem, a proto jsem nazval tuto úvahu politicky nekorektně a použil jsem slovo Cikáni. Já chápu mladé „politicky korektní lidi“ a také chápu že samotní příslušníci tohoto etnika, zvláště ti vzdělaní, chtějí, aby se používal název Romové. Je to něco podobného, jako když před 150 lety naši buditelé a vlastenci odmítali používat pro Čechy žijící na našem území oslovení „Bémáci“ a trvali na tom, že jsme Češi.

Ono je to ovšem složitější. Navíc velká část a možná že skoro všichni „pražští“ politici a novináři, jak se říká „skutečného Cikána někde neviděli“. Natož aby s tímto etnikem měli nějaký osobní kontakt.

Kdy jsem nastoupil do fabriky jako učeň, které mu bylo 14 let a tři měsíce, najednou jsem kolem sebe měl vedle bílých „gadžů“ (jak jim říkají Romové) také nefalšované Vysočanské, Libeňské a Žižkovské Cikány a musel jsem se naučit s nimi vycházet. Hodí-li vás život přímo mezi ně, nic jiného vám nezbyde než prostě pochopit, jak s nimi spolupracovat. Brzy jsem přišel na to že komunistická píseň“ z národů, ač jsme různých, jedno přání v nás bude znít“ není pravda. Stejně tak jako představa dnešních progresivistů, že jsme všichni skoro stejní ovšem všichni barevní jsou lepší než ti bílí.

Než kdokoliv začne mluvit o Romech, tedy v obecné mluvě o Cikánech, měl by o nich něco vědět. Neboť není Rom jako Rom, tedy Cikán jako Cikán. Mezi nimi stejně tak jako mezi Slovany nebo Germány existují zásadní rozdíly. V chování, ve způsobu kooperace a společenské a civilizační úrovni. Jen tak pro začátek: u nás a v Německu existují ponejvíce Sintové (co zbyli po holokaustu), pak Rumungři, pocházející většinou Slovenska Maďarska a Rumunska a pak cikánská šlechta zvolená Olaši. Která bývá bohatá, jejich muži jezdí často v ojetých Mercedes a muži i ženy jsou typičtí zlatými řetězy. A tloušťkou.

Jedete-li za hranice můžete se potkat s Rakouskými Kaldery, ve Španělsku pak místními „Gitanos“. Které znám třeba z Barcelony z La Rambla, kteří tam často prodávali drogy a dnes je vytlačují Arabové a afričtí černoši. Ti si žili celkem slušně, v zařízených bytech. Což byla úplně jiná kasta než Gitanos z Andalusie, kteří často žili, spolu s „hypíky“ a jinými bílými ztracenými existencemi v pískovci vykutaných jeskyních sloužících jako obydlích v okolí Granady. A to vynechávám English Gypsies, – v anglicky mluvících zemích zvaných též „Romanichal“. Název „Romanichal“ je odvozen z romského „chal“, kde chal je „kamarád, přítel či kolega.“ Ale mezi English Gypsies se počítají i místní naprosto bílí kočovníci.

Každá z těchto skupin má sice původní základ sociálního a společenského chování stejný, ale po více než 1000 let v Evropě jsou mezi nimi stejné rozdíly jako například mezi Čechy, Srby anebo Rusy. Tihle na Hlaváku vypadají podle mé zkušenosti (Ukrajinu neznám), jako polo kočující Cikáni z Rumunska, třída, která u nás zmizela v padesátých letech, když jim naši komunisté sebrali koně a vozy. Dobře je popisuje ve svých dílech Bohumil Hrabal, který žil v jejich těsném sousedství v Libni.

Takže je jasné že bez kvalitních organizací zabývajících se touto problematikou, tím nemyslím „pokrokové profesionální Romy“ ale ty kteří tomu skutečně rozumí, máme našlápnuto na problém.

Od svých 14 až do 50 let jsem prakticky ve všech zaměstnáních nějak spolupracoval s Cikány. Makal jsem s nimi chemických fabrikách, pak byli mezi učni, které jsem učil. Jako vedoucí Domovní správy mi bylo jasné, že bez Romek a jejich mužů, kopáčů, zedníků, a hlavně topičů v uhelných kotelna by nefungovalo v bytovém správě ani to, co mizerně fungovalo za normalizace.

Už s tím oslovováním může být problém. Když jsem jednou na pracovní poradě s topiči řekl, že romští pracovníci … atd. zvedl se mluvčí této skupiny Ján Žigo, (topiči byli tak 50 na 50 Gadžové a Cikáni) a řekl mi, abych s těmi Romy šel rovnou do prdele. Že oni jsou slušný Libenský Cikáni a já jí mám říkat tak, jak si říkají oni mezi sebou. Mimochodem, tak poučený jsem byl, že nikoho z nich nesmím oslovit“ soudruhu“.

Při řešení problému takovéto sociální skupiny je potřeba počítat s tím, že jejich velkorodiny vedou zásadně ženy. Za staletí soužití s ostatními Evropany mají i jiný pohled na to, co je správné a co nikoliv. Je to pohled lidi, kteří žili staletí na společenském dně. Nemají tedy problém gadžům lhát a vymýšlet si neuvěřitelné historky, protože vědí, že to funguje. Také jejich výrazy obličeje, tón mluvy a někdy doslova herecké etudy mají plně zažité. Typické hrdelní výkřiky jakoby výhružné výpady se vztyčenýma rukama, dramatické kvílení a předstírání „rvaní si vlasů“ nepovažují za něco nepatřičného. A oni to prostě mají jako součást strategie přežití slabších.

V novinách a televizi se začíná vášnivě diskutovat, zda exodus ukrajinských (maďarských?) Romů není nějak organizován. Může to tak být. Romové dokáží využít všech možností které se jim naskytnou a část z nich rozhodně nejsou žádní beránci. Jako například romské gangy, které dlouhá léta provozovaly kolem severní hranice ČR organizovanou prostituci a soupeřili s balkánskými gangy. Toto však vypadá na něco jiného.

Mnozí si jistě pamatují, jak cca před 25 lety vyrobili jeden televizní reportér šot z Kanady, kde, jak se sama nazvala „Cikánka z Čech“ vykládala, jak je to v Kanadě úžasné, jak všichni dostanou byty, jak dostanou peníze na živobytí, jak se o ně všichni postarají. Dodnes nevím, zda ten reportér byl tak pitomý anebo „navedený“. Ale zvedlo to docela velikou vlnu exodu českých a slovenských Romů do Kanady. Tam už se o ně postarali bojovníci proti „útlaku“ a hlavně bandy vedené zištnými právníky a úředníky, kteří z nich dojili peníze.

Následovaly podobné reportáže z Velké Británie a opět stovky a tisíce českých a slovenských Romů nasedali na letadel a odlétali do zemí kde údajně „padají pečení holubi z nebe do huby“ a každý dostane byt, který za něj zaplatí místní vláda.

Dopadlo to tak, že na našich letištích stály anglické a kanadské policejní hlídky a třídily české a slovenské cestující směřující do Kanady a Velké Británie. Kdo se jim nezdál, toho prostě do letadla nepustili. Jeden můj snědší kamarád původem ze Španělska byl takto vyhozen z Ruzyně několikrát. Mimochodem, tak jako Němci říkají že když něco neupravené a zmatené tak je to „česká vesnice“ tak v Anglii, díky mizernému stavu chrupu tohoto Česko – romského exodu existuje rčení o „českých zubech“. Což znamená, že ty zuby jsou v hrozném stavu.

Společenské a národnostní skupiny, které žijí po staletí u dna společnosti dokáží využít každé možnosti k nějakému přilepšení a přiznejme si, že v tom jsou doslova mistři. Takové skupiny se nevyskytují jen v Evropě, ale prakticky po celém světě. Místo toho, abychom se nad nimi ošklíbali, musíme vyřešit, co s tímto problémem. Tím prvním problémem jsme my sami, a to s naší představou, co co je přípustné a vhodné a co nikoliv. Pohled na dítě spící na dlažbě chodby na Hlavním nádraží každým z nás otřese. Takto to přece nemůže být! Ovšem kdo viděl, jak před 60 lety žili Libenští a Vysočanští Cikáni, podíval se někdy táborů a obydlí Romů na Balkáně, třeba v Srbsku anebo Řecku, anebo navštívil některou z romských osad na Slovensku, ví, že spaní dětí na zemi nebo na nějakém odrbaném koberci není nic zvláštního. Tedy ne, že bychom to měli zavádět u nás, to ani náhodou.

Narazili jsme tady na věc, která nás ani nenapadla, ačkoliv podobné problémy s těmito lidmi jsme měli v době rozdělení Československa. Kdy se celé velké rodiny slovenských Romů stěhovaly na Ostravsko a do severních Čech a mnozí z nich měli podivné dokumenty a značná část vůbec žádné. Takže se s nimi mimochodem svezli i někteří maďarští Romové, kteří měli kontakt na Slovensko.

Rozhodně nemíním někomu dávat knížecí rady, jako kdysi Michael Kocáb, vynikající hudebník ale naprostý mimoň, co se týká otázky Romů. Ale vláda by si mělo uvědomit, že ukrajinští Romové jsou jako ten hřebík pneumatice a pokud s nimi něco neuděláme, tou dírkou uteče vše dobré a co jsme doposud udělali. A také veškeré nadšení pro válečné uprchlíky z Ukrajiny. Pirátský primátor Hřib už vyhrožuje vládě, internet je plný nadávek a rasistických pomluv, takže není na co čekat.

Ovšem typickým postojem vlády Petra Fialy je dělat všechno co nejpomaleji, co nejsložitěji, co nejvíce byrokraticky. Už jsme zase u toho slavného výroku ruského politika Viktora Černomyrdina: · „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“.

Osobně si myslím, že Maďaři udělají všechno, aby se tyto osoby nedostaly nazpátek k nim, protože by se ukázalo, jak to vypadá v praxi, když Orbán rozdává maďarské pasy kdekomu na počkání a takto by mu to spadlo nazpátek na hlavu. Takže ty telefonáty do Budapešti jsou nanic.

Co udělají romské „matky rodu“, které toto všechno řídí, nedovedu odhadnout. Z vlastní zkušenosti vím, že jim to nikdo nedokáže nařídit. A obávám se, že když se bude na ně moc tlačit, předvedou před televizními kamerami takové divadlo, že se na ně bude dívat celý svět. A bude vykládat, co jsme my Češi za bandu necivilizovaných lotrů, když ubližuje těm nebohým uprchlíkům. Navíc „nebílým uprchlíkům “ a vůbec dětem a chudinkám jejich matkám. Už to přímo vidím.