29.3.2023
Redakce
6
Kategorie: Ekonomika

Češi chtějí kratší pracovní týden

Sdílejte článek:

LUKÁŠ KOVANDA

Jenže si jej plošně nemohou dovolit, pokud tedy nechtějí skončit jako bouřící se Francouzi – v dluzích a v plamenech.

Hned 70 procent Čechů by si přálo mít kratší pracovní týden. Praktickou zkušeností s ním ale disponuje pouze pětina. Vyplývá to z průzkumu agentury Ipsos a společnosti Welcome to the Jungle, který dnes zveřejnila ČTK.

Česká ekonomika si zatím plošné zkrácení pracovní doby nemůže dovolit. Naopak, debata o prodloužení věku do důchodu je dokladem, že Češi musí v souhrnu pracovat více – déle –, aby stát vůbec měl na svůj provoz, resp. aby se nemusel ještě notně hlouběji zadlužovat vinou až přílišného deficitu penzijního systému.

Odbory či někteří politici, například sociální demokraté, žádali zkrácení pracovního týdne už v letech před válkou a pandemií, circa 2018. Tehdy se Česku dařilo snižovat své veřejné zadlužení v poměru k HDP, nakonec až pod úroveň třiceti procent. To je dnes naprosté sci-fi. Daný poměr narůstá nad úroveň 45 procent a vláda zatím nepředložila recept, jak tento nárůst zastavit. Nicméně ani kolem rok 2018 nebyl nápad na plošné zkrácení pracovního týdne šťastný. Důkaz pro to nabízí nejen současný neutěšený stav veřejných financí, který by byl při kratší pracovní době ještě neutěšenější. Důkaz totiž nabízejí také plameny a haldy odpadků v ulicích Paříže a dalších francouzských měst. Tamní lid se bouří proti právě navýšení věku odchodu do důchodu, a to z 62 na 64 let.

Francie přitom se zkrácenou pracovní dobou experimentuje už dlouhá desetiletí. Na přelomu tisíciletí tam například zaváděli 35hodinový pracovní týden. Francouzští politici to zdůvodňovali tak, že chtějí snížit nezaměstnanost a dát lidem možnost žít vyváženější život. Vyváženější ve smyslu příznivějšího rozdělení času mezi práci a volný čas.

Jenže Francie po letech stále čelí poměrně vysoké míře nezaměstnanosti. Nyní se pohybuje kolem úrovně sedmi procent a je tudíž zhruba třikrát vyšší než v Česku. Nenaplňuje se tak představa, že Francouzi se díky kratšímu pracovnímu týdnu mezi sebou o dané množství práce jaksi podělí, a zvýší tak zaměstnanost.

Slavné to zjevně není ani s dosahováním rovnováhy mezi volným časem a časem věnovaným práci. V těchto dnech Organizace spojených národů zveřejnila svoji pravidelnou studii (zde), ve které porovnává životní spokojenost obyvatelstva jednotlivých zemí. Vítězí Finové.

A klíčovým důvodem je právě jejich vyvážená dělba času mezi práci a volno. Francouzi se umisťují až na 20. příčce. I Češi jsou na tom lépe. Umisťují se osmnáctí.

Francouzský příklad tedy zřetelně ukazuje, že kratší pracovní týden není automatickou zárukou ani nižší nezaměstnanosti, ani větší spokojenosti obyvatelstva. Češi jsou spokojenější než Francouzi i přesto, že si pracovní týden dosud nezkrátili. Spíše však: právě proto, že si jej nezkrátili.

Kratší pracovní týden znamená, že zaměstnavatel získá za stejné peníze, tedy za stejnou mzdu, méně zaměstnancovy práce. Mzda totiž zůstává stejná jako před zkrácením pracovní doby. Takže zaměstnavateli se tím pádem produkce prodražuje, protože musí rázem za stejně dlouhou pracovní dobu zaplatit svým zaměstnancům více. To je mimochodem také proinflační. Inflace je přitom v Západě na svých maximech za několik desetiletí. Je třeba působit protiinflačně, nikoli proinflačně.

Ve Francii navíc zkracování pracovního týdne citelně přispělo k tomu, že země ztratila konkurenceschopnost v průmyslové výrobě. Do zahraničí výrobu přesunuly průmyslové podniky, které byly ještě v 60. nebo 70. letech hustě rozesety zejména po severovýchodě země.

Nezaměstnaní Francouzi, kteří v nich mohli najít práci, leč bohužel nenašli, se v letech 2018 a 2019 v svém zmaru bouřili nejen v ulicích Paříže. Říkali si žluté vesty, zapalovali auta i banky a stali se zjevně inspirací mnohým z dnešních protestujících.

Jak se tedy v Česku poučit z – nejen – francouzského fiaska s kratší pracovní dobou? Jak docílit toho, aby se pracovní týden zkrátil, a nezaměstnanost a nespokojenost obyvatelstva nevzrostly?

Politici ani odbory by neměli nic plošně nařizovat. Nechme na firmách samotných, ať mohou kratší pracovní dobu zavést jako benefit. Firmy si samy spočítají, zda se jim to vyplatí.

Pokud je budeme nutit, aby pracovní dobu zkrátily, část z nich se dost možná přestěhuje „za kopečky“. A Češi budou čelit vyšší nezaměstnanosti či třeba i vyšší inflaci a jejich životní spokojenost klesne na úroveň Francouzů nebo ještě níž.

 

LUKÁŠ KOVANDA

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 2,67 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

6 komentářů
  1. K. Kraus 00:50:46 Odpovědět

    Jsme ve stejné dupie eurosojuz, akorát čechystánci v postavení lokajů, kterým už hnědka šplouchá do nosu, zatímco tzv, staré země eurolandu nám stojí na ramenou, tak to noření zatím je tolik nebolí a necíti jej.
    A Makron má alespoň tolik rozumu, že koncem března letí do Pekinu, zatímco Pletena ze sebe uděla děvečku US zájmů a jela se klanět na Tajwan a dále aktivně ničit v cizím zájmu náš obchod s čínou.

    • Olga 01:21:14 Odpovědět

      My máme trvale záporné obchodní saldo s Čínou,
      protože je jen málo toho,
      co od nás Čína opravdu potřebuje.
      Podél Labe i jinde se na placech stále navyšují hromady čínských prázdných velkokapacitních ocelových kontejnerů,
      protože po té,
      co se sem cosi v nich doveze,
      zůstávají u nás trčet,
      jelikož nemáme co v nich poslat do Číny zpátky.
      *
      Nevím jaká přesně je roční bilance našeho obchodu s tou Čínou,
      ale například USAci dnes mají obchodní sekeru ročně někde kolem 400-500 miliard USD ročně.
      *
      Tchajwanec Vystrčil začal fest bořit naše vztahy s Čínou a postupně zkrachoval vývoz škoda-aut.
      Škodovka se zatím zoufale utápí v iluzi,
      že se na čínský trh někdy vrátí,
      což si může vyhodit z hlavy,
      jelikož v Číně už nastartovali výrobu osobních aut na veliko
      a dokonce je nově masově vyvážejí
      i do Ruska.
      Takže ende šlus.
      A Markétav tom rozvratu s Čínou vesele pokračuje a ukájí se mediálním obdivem u nás,
      zatímco jinde v EU nás mají za blbečky.

  2. Dája 06:23:44 Odpovědět

    To se nám tu furt vykládá – musíte dřít co nejdéle a za co nejméně, nebo, bububu, montovny odejdou jinam! Howno, autore!
    A z lipské burzy taky nesmíme odejít, abychom nepoškodili německou ekonomiku, žeano?!

  3. gogo 06:49:57 Odpovědět

    Nerozumím….největší zaměstnavatel v zemi stát už čtyřdenní pracovní týden provozuje. Výsledek vidíme. V reálu pracují pondělí středa a úterý čtvrtek se z toho mátoří. Takže až budeme všichni ve státním, budeme se mít fajn. Je vidět, že ta sametová revoluce byl zásadní omyl

  4. M.Š. 20:25:15 Odpovědět

    Někdo se musel zbláznit,páč to není tak dlouho co pisálkové z mainstreamu kecali něco o čtyřdenním prac.týdnu a lamentovali,kolik hodin denně by se mělo dělat.Nějak se sekli,nebo uvěřili slibům strany a vlády tj.pětikolky,která slibovala nebývalé dobrodiní.

  5. Mike 09:35:35 Odpovědět

    Samozřejmě, že by si ho Češi mohli dovolit.

    Stačilo by několik málo jednoduchých věcí:

    – přestat platit sociální dávky sociálním parazitům
    – přestat platit zelený maoismus Green Deal (soláry, větrníky, emisní povolenky atd)

    – přestat živit nejzkorumpovanější režim v Evropě a přestat živit migranty, kteří prchají před válkou především z oblastí nijak válkou nepostižených (a od nás pak jezdí na dovolenou přesně tam, odkud „museli uprchnout“)

    – přestat rozkrádat stát přes státní zakázky, které jsou všechny, naprosto dokonale všechny cinknuté a jejich ziskovost je díky korupci na násobcích běžné tržní ziskovosti v daném sektoru

    – zredukovat státní byrokracii na racionální úroveň, na které ještě může byrokracie fungovat pro společnost (a ne společnost destruovat a vysávat), tedy cca na pětinu dnešního stavu

    – zrušit destruktivní neziskovky;

    – přestat platit (a naopak dodatečně zatížit školným) pseudo-obory, které společnosti nijak neprospívají (ani ekonomicky, ani sociálně, ani kulturně), ale naopak posilují tendence k úpadku, k ekonomickému zaostávání, k debilizaci společnosti (např. genderová studia, resp. cca 95% dnešních humanitních a společenskovědních oborů)

    – zrušit nesmyslná multikulti opatření, která jednak ničí, co dříve fungovalo, a jednak násobí náklady na provoz tohoto méně funkčního systému (např. inkluze; ale i úhrady trans-operací osobám s duševními poruchami a následné hrazení ultra-drahé a doživotní hormonální a imunologické péče pro tyto osoby, které potřebují psychiatra a nikoli plastického chirurga atd)

    Tím by se mohlo snížit sociálko a zdrávko i odvody zaměstnavatele (daň placená firmami státu za pronájem státem vlastněného nevolníka, tedy zaměstnance) zhruba na třetinu a DPH cca na 15% jako maximální sazbu.

    A následně by pak čistá reálná mzda stoupla o cca 10-25% i poté, co by se pracovní doba zkrátila třeba o jeden celý den (tedy o 20%)

    B-) B-) B-)

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)