Bude trestána „neetická volební kampaň“?

Trestání neetické volební kampaně je z definice samé pitomost. Zcela jednoznačně zapáchá svévolí samozvaných „trestatelů“, jací zapracovali v Rumunsku a ve Francii. A nejde patrně o nic jiného, než eliminovat výsledek voleb v případě, že voliči budou hlasovat „nesprávně“.

Etika

Etika je soubor pravidel chování, která nejsou vymáhána prostřednictvím zákonů.

Tato definice, jaká se v různých obměnách znění, ale ve stejném smyslu se najde v nejrůznějších výkladových i naučných slovnících a také v encyklopediích a podobné literatuře, by měla v podstatě stačit. A měla by stačit k odmítnutí jakékoli představy o nějakém „trestání“ neetické volební kampaně.

Můžeme si to však trochu rozvést.

Dalším problémem je, že etik je mnoho, na rozdíl od zákonů, jichž na území jednoho státu (pokud není v nějakém rozkladu a rozpadu) platí vždy jen jedna sada. Naopak etik bude na stejném území platit větší množství, přičemž některé si budou do jisté míry protiřečit, či naopak být ve větším nebo menším souladu. Svou etiku má každá náboženská či jiná ideologická skupina, své etiky mají jednotlivé sociální vrstvy obyvatel, své etiky mají i různé profese. A dlužno podotknout, že téměř každý člověk má vlastní soubor etických pravidel, který se může lišit od standardu sociálních, profesních či ideologických skupin, k nimž náleží. Přinejmenším u něho můžeme objevit individuální žebříček hodnot jednotlivých etických „přikázání“, odlišný od lidí se stejnou sociální, ideologickou a profesní příslušností, daný jeho individuální a jedinečnou životní zkušeností. To se může projevit např. v situacích, kdy jsou jednotlivá etická přikázání či zákazy v rozporu. Tedy, kterému z nich bude dána přednost.

Lze také konstatovat, že s rozvojem osobnosti se, na rozdíl od platných zákonů, bude etika postupně měnit a vyvíjet. V případě traumatizujícího zážitku může dojít dokonce ke skokovému zlomu. Jeden z mých učitelů mi presentoval případ svého přítele a vrstevníka, který v rámci „totálního nasazení“ zažil 14. 2. 1945 kobercový nálet na Drážďany a stal se z ateisty věřícím, dokonce tak hluboce, že se dal na kněžskou dráhu.

Etika a zákony

Euroatlantická civilizace je charakteristická tím, že odlišuje etická a zákonem daná pravidla, a ta ještě dělí na náboženská a sekulární, což do jisté míry charakterizují i některé skutky Ježíše Krista, popsané v evangeliích. Viz též ono biblické „císařovo císaři, boží bohu“, které pro naši civilizaci oddělilo sféru božských a sekulárních pravidel chování. Je to patrně jeden z důvodů, proč konkurenční civilizace, založené na podobném monoteistickém základě, judaismus a islám, avšak ztotožňující etická pravidla se zákony a nerozlišující sekulární a náboženské zákony, neuspěly a svět z velké části dobylo a obsadilo křesťanství.

Dovolím si postulovat, že např. příběh Antigony, který známe z řeckých pověstí i divadelních her, musí být jak pro příslušníka judaistické tak i islámské civilizace naprosto nesmyslný, protože v nich se rozpor mezi etikou, či náboženským přikázáním a světskými zákony prostě nemůže odehrát. V nich jsou náboženská (a z nich plynoucí etická) přikázání současně světskými zákony (současní judaisté jsou, pochopitelně, „kontaminováni“ naší civilizací, takže příběhu Antigony porozumí, byť se s ním třeba neztotožní).

Pouze rozklad onoho evropského civilizačního systému, zahrnujícího oddělení etiky od zákonných norem a jejich rozdělení na sekulární a náboženské (ideologické) právo, jaký přinesly různé levicové a levičácké ideologie, od komunismu po různé druhy fašismu a nacismu, vedl na tomto poli k úpadku, který byl jednou z příčin ústupu euroatlantické civilizace z dříve dobytých pozic.

Na současném dění v USA je mimo mnoha jiného sympatické i potlačení zločineckých, naší civilizaci silně nepřátelských, skupin, které se snaží svá etická pravidla prosazovat tak, jako by se jednalo o zákony.

Konflikt

Jako hlavní problém vidím skutečnost, že zatímco zákony musejí projít bojem v zákonodárných orgánech a ve fungujících demokraciích musejí reflektovat většinový konsensus obyvatelstva, a současně ještě musejí s dalšími zákony tvořit jakýsi harmonický a logický celek, pro etické normy nic takového neplatí.

„Etický kodex“ může sepsat jakákoli mírně vycvičená opice, znalá obsluhy nějakého wordprocesoru či kancelářského programu, a nemusí se absolutně zabývat ničím dalším. Pochopitelně pro všechna taková „díla“ platí parafráze slov kalifa Omara z roku 642 (který při příkazu spálit Alexandrijskou knihovnu údajně prohlásil: „pakliže ty knihy obsahují to, co je v Koránu, jsou zbytečné, pakliže obsahují něco jiného, jsou nebezpečné“). Touto parafrází je fakt, že „etický kodex“, který jen obsahuje citace platných zákonů, je naprosto bezcenný. Takový, který je s těmito zákony v rozporu, vede ke konfliktním situacím, kdy dodržení platných zákonů může vést k postihu (či alespoň řevu pologramotných aktivistů) na základě porušení „etického kodexu“ a jeho dodržení naopak k úspěšné obžalobě kvůli porušení platných zákonů.

To, že etický kodex může napsat prakticky kdokoli, znamená, že jde o naprosto pofidérní pseudonormu. Je velice dobře, že zatím tyto pseudonormy nejsou zohledňovány státním aparátem, protože pořád ještě platí, že to, co má být dodržováno všemi občany (i s tím známým „neznalost zákona neomlouvá“), je výsledek legislativního procesu a nikoli voluntaristický výtrysk mysli nějakého jurodivého etika. A tak by to mělo zůstat. Snaha povýšit „etické“ normy na úroveň zákonů, či dokonce nad ni, je jednoznačně cestou k likvidaci demokracie jako takové.

Trestání „neetické volební kampaně“ nelze nazvat jinak, než jako naprostý nesmysl. Ti méně hloupí, kteří na tomto poli pracují, se zřejmě pokoušejí atakovat samu podstatu demokratického uspořádání naší společnosti a státu tím, že by své voluntaristické „etické“ výblitky povýšili na úroveň demokratickým legislativním procesem prošlých zákonů.