Asie nás ekonomicky rozdrtí

Německo právě uteklo recesi z lopaty o banální desetinku procentního bodu, která je pod úrovní statistické chyby. Podíl veřejných výdajů na HDP v roce 2022 dosáhl v průměru za celou EU 53,1 %. Větší zadlužování státu vede k růstu veřejného sektoru na úkor soukromého a k vytěsňování soukromých investic. Vytěsňování soukromých investic zpomaluje hospodářský růst a růst životní úrovně. Poslední rok byl ve znamení energetické krize a ve většině zemí EU také dvouciferné inflace. Ne, Evropská unie ekonomicky nevzkvétá.

Asi to plus mínus dochází i Evropské komisi, jinak ovšem dosti odtržené od reality. Ne že by jí docházely příčiny tohoto stavu, ale patrně si povšimla alespoň onoho stavu.

A tak Evropská komise představila takzvanou strategii hospodářské bezpečnosti. A je to dosti bizarní projekt silně připomínající základ RVHP. Evropská komise chce totiž naplánovat, jak podpořit své „globální postavení“, přičemž za své hlavní nepřátele identifikuje Rusko a Čínu. Ne že by to byly politicky svobodné země, kde by jeden toužil žít – ale tady se teď nebavíme o politické svobodě, nýbrž o tom, že EU hledá „politická a ochranářská opatření“, jak se prý „bránit ekonomickým rizikům a ekonomickému nátlaku“ od těchto zemí, aby EU získala větší prosperitu a udržela si „globální význam“.

Tady už se ekonom chytá za hlavu. Ekonomickou prosperitu a větší globální vliv NELZE zajistit žádným ochranářským a politickým rozhodnutím. Ta přinesou pravý opak.

Čína prudce roste od roku 1991 právě proto, že pustila více trhu do své ekonomiky a povolila soukromé vlastnictví. Politicky to sice v Číně hodně drhne, její sociální kredity jsou děsivým mementem, ale ekonomicky je dnes Čína mnohem tržnější než Evropa a dokonce i než Amerika. A to je zdroj jejího ekonomického „zázraku“, který vůbec není zázračný, ale je logickým a předvídatelným důsledkem privatizace a liberalizace ekonomiky.

Čína prožívá přesně to, co prožily USA na konci 19. století. To, co prožilo poválečné západní Německo. To, co prožila v historii každá země, která se jednoho dne rozhodla pustit do své ekonomiky více trhu. Prožívá nárůst ekonomické výkonnosti a s tím spojeného poklesu absolutní chudoby, zvýšení životní úrovně i pracovních podmínek pro masy, dramatický pokles hladu.

Vůbec mi tu nezkoušejte argumentovat „strašnými pracovními podmínkami“ v Číně – vy, kdo tohle vypustíte z úst, nevíte, o čem mluvíte, protože největší míra absolutní chudoby, největší hladomory (!) byly v Číně za vlády Mao, zatímco když se jeho následovníci rozhodli po Maově smrti pustit do ekonomiky trh, začaly se životní podmínky milionů lidí dramaticky lepšit. A to nejvíce a nejrychleji v těch regionech, kde byl trh pouštěn do ekonomiky nejrychleji. Dnešní čínské „strašné pracovní podmínky“, kterými naši levičáci tak rádi argumentují, jsou obrovským zlepšením proti době, kdy ekonomika byla pod naprostou státní kontrolou.

Čína dnes nedorovnává ekonomicky Ameriku kvůli stále ještě silnému čínskému státu, ale navzdory státu. A Amerika dnes neztrácí náskok před Čínou navzdory rostoucím ekonomickým regulacím a sílícímu státu, ale kvůli nim.

A Evropská komise to jako vždy zase zazdila a jde na to přesně naruby. Zvažuje například nová omezení obchodních investic pro Čínu, anebo třeba nové limity pro zahraniční společnosti, které chtějí investovat do evropské „kritické“ infrastruktury. Jinými slovy, Evropa eskaluje své úsilí o méně trhu, více státu. A já prohlašuji, že to je přímá cesta k tomu, aby Evropa ztratila svou globální pozici kompletně. Evropa bude z globálního pohledu skomírat. Evropské společnosti jsou už dinosauři. Je to Asie, která nezadržitelně přebírá světové ekonomické vedení.

Vůbec mě na tom netěší, že o co je Asie vpřed v ekonomické svobodě, o to víc zaostává ve svobodě osobní. I když, počkat, fakt ještě Asie v osobní svobodě za Evropou zaostává? Vlastně… ono už té osobní svobody v EU taky moc nezbylo.