Jak hodní policisté nedali na budku neomarxistické omladině

Pochod pro život už několik let není protestní akcí proti potratům, kterou býval, ale happeningem, jenž má demonstrovat úctu k nenarozenému životu a připomenout, že zde existuje organizace, jež pomáhá nečekaně těhotným ženám. V průvodu se tak už nenosí bílé kříže. Nahradily je pestrobarevné prapory a balonky.

I letos jsme se ženou a našimi čtyřmi potomky – nejstaršímu je osm let, nejmladší dcerka nemá ani rok – vyrazili do Prahy. Pro nás to znamená vyjet z naší vesničky nejpozději v devět ráno. Cestovali jsme autem, což je pro nás nejpohodlnější.

Přesun přes město je pak „realizován“ částečně pěšky, částečně metrem.

Na Hradčanském náměstí se usazujeme na trávník, obědváme a čekáme, zda se objevím nějaká známá tvář. Objevují se. Krátce před druhou pochod vyráží na svou cestu městem, jež patří turistům. Počet účastníků rok od roku klesá, možná dokážete odhadnout, proč tomu tak je.

Procházíme Nerudovkou a už na Malostranském náměstí na nás čekají první protestující. V ruce první transparenty, uvědoměle vyrobené z kartonu a nešťastná houkadla. Děti koukají, ale prozatím je to spíše k pousmání.

Míjíme stánek s peticí toužící po uzákonění „euthanasie“ (sic) a pokračujeme dál Letenskou na Klárov a Mánesův most.

Neomarxisté, bezpochyby poučeni z předchozího selhání, nechali most mostem a jako místo, kde zastaví průvod rodičů s dětmi, seniorů, duchovních, zvolili Kaprovu ulici. Ne náhodou lemující budovu filosofické fakulty, která je většině z nich podle všeho almou mater. Mnohdy však spíše in spe, protože při letmém pohledu do jejich řad se zdá, že občanský průkaz získali nedávno, nebo ho nemají vůbec. Jde o dokonalý kontrast – lidé bez závazků, bez jakékoli přidané hodnoty pro společnost tu na rodiče malých dětí, seniory a kněze pořvávají o svém těle, které je jejich volbou. Dětem těchto rodičů pak sdělují, že jednou budou jako oni. Co to znamená, být jako oni? Být bezohledná karikatura lidské bytosti, jež zablokuje řádně nahlášený pochod a nechá kojence, předškoláky, staré lidi, matky, otce stát na přímém slunci jen pro realizaci svých snů o „feministické Praze“?

Nebo snad člověkem, jenž ukradne pořadateli pochodu, který se právě modlil růženec, mikrofon, s ním vezme do zaječích, porazí a zraní přitom malého chlapce a zbaběle zmizí v davu pořvávající mládeže?

Nebo bytostí usilující o zabíjení nenarozených dětí, jež od těch narozených dělí pouze pár dnů, týdnů a měsíců v lůně matky?

A policie, ta hrdá česká policie, která samozřejmě neselhala v případě střelby v budově nedaleké fakulty milovníků moudrosti (sic), nyní pouze stojí, monitoruje. Nebyla totiž ani schopna neprodyšně oddělit obě skupiny od sebe, jak jsem uvedl výše. Nebyla schopna umožnit průchod maminkám s dětmi na Václavské náměstí, kde Pochod pro život tradičně končí. Policie, se svými těžkooděnci, majory a poručíky, taktickými vestami, tetováním a nervózními praporčíky, velitelskými vozy a někde v garáži čekajícími vodními děly.

Policie selhává, nechává skoro tisícovku neomarxistů řvát, blokovat a vyhrávat. Ne nad pochodem těch, jimž je život posvátný, ale nad sebou. Poraženými nejsou rodiče, děti, klérus.

Poraženou je Policie ČR.

Pochod se po dvou hodinách blokády v Kaprovce rozpouští, někteří se modlí u Mariánského sloupu na Staromáku, jiní odjíždí roztrpčeni a nazlobeni domů.

Omladina slaví a vyráží na tah večerní Prahou, matkou měst.

Kolik se nás sejde za rok? Sejde se vůbec někdo? Budou mít organizátoři vůbec odvahu, zorganizovat pochod znovu? Pochlapí se chlapi v uniformách?

Budoucnost zná jen dobrý Bůh. A dobrý Bůh ať také odpustí těm, kteří nevědí, co činí, když touží po vraždění nenarozených, bezbranných a k obrazu Tvůrce stvořených.