Na Ukrajině se bojuje za Evropu? Vážně?

Kdybych měl  na první  dobrou  jmenovat  noviny,  které, v  dobrém slova  smyslu dlouhodobě  představují  mimořádně  solidní  zpravodajský  a informační  standard,  neuvedu Timesy, Guardian, The Telegraph Le Monde, FAZ a další podobné  nýbrž  švýcarské  Neue Zürcher Zeitung ! Bez debaty. Ano,  je  to  mainstream, ale  mimořádně  poctivý. K sobě  i  čtenářům. Což  je pro mne  to nejdůležitější. NA propagandu , lhostejno  zda  hloupou  nebo chytrou, nejsem zvědav.

A právě na  NZZ vyšel mimořádně  zajímavý  článek,  pracující  s  tím  už milionkrát  omletým heslem,  že  Na Ukrajině se bojuje  za  Evropu.  Tak jako se před tím  pod  Kábulem, neblahé paměti, mělo bojovat, podle Zemana, za Prahu!  NZZ jednoznačně  konstatují,  že  zejména  v německy  mluvících  zemích  to  mnozí,  spíše  většina  berou  jako demagogickou  fikci,  s níž nehodlají přijmout za  vlastní.  Viz

Die Parole, dass Europa in der Ukraine verteidigt wird, überzeugt die Menschen nicht

Heslo,  že na Ukrajině  se bojuje  za Evropu, lidé neberou

NZZ  si k rozhovoru  na  toto téma  pozval filozofa  a vydavatele Cameron Abadiho. Tady je přepis  toho zajímavého rozhovoru:

Pane Abadi, oba máme syny. Měli bychom je vzhledem ke globální situaci povzbuzovat, aby sloužili v armádě a v případě potřeby i bojovali?

To by taky nebylo jednoduché. Průzkumy v Evropě ukazují, že ochota bránit vlastní zemi za posledních deset let celkově klesla, ačkoli politici hovoří o nárůstu ohrožení.

Je to hrozba, která se týká především politiků. Hovoří o bezpečnostní situaci, která znovu vyžaduje národní obranu. Mnoho občanů to ale nechápe. Vidí, že Ukrajina je napadena, ale není to jejich země. Je podstatný rozdíl mezi tím, když se lidé cítí přímo ohroženi a jejich hranice jsou zpochybňovány, a když válka se zdá být daleko. V Německu byla myšlenka národní obrany v podstatě přijata během studené války. Heslo, že se Evropa brání na Ukrajině, lidi nepřesvědčí. Tehdy také nefungoval citát z Hindúkuše. Ale nejen proto, že války jsou daleko. Od druhé světové války je v Německu rozšířená skepse vůči čemukoli vojenskému. Existuje politická kultura, která zásadně zpochybňuje, zda je správné bojovat za národ – a ještě více, zda k tomu lze být nuceni.

Oslovují „posthrdinskou společnost“, ve které má vojenské hrdinství malou prestiž. A to sedí na generaci Z, která je ve vojenském věku. Spoléhá na osobní autonomii, je skeptická k autoritám a spoléhá na univerzalistické hodnoty. Ale pokud jsou ohroženy právě tyto hodnoty, neměli bychom být připraveni bojovat?

V současné době jsme pouze připraveni utratit mnohem více peněz za armádu. To nebude stačit. Někdo musí ovládat zbraňové systémy, musí bojovat a riskovat, že bude zraněn nebo zemře.

Odkud by se mohla vzít kulturní změna, která umožňuje nový přístup?

Klidně se může stát, že přímá hrozba vyvolá „probuzení“. Stejně jako jsme to viděli na Ukrajině. Otázkou samozřejmě je, jestli už nebude pozdě, až začneme s nábory a školením. Pro Německo se mi zdá důležité, aby se skepse či dokonce odmítání všeho vojenského neomezovalo na mladší generaci. Sahá daleko do historie studené války. Přestože mělo Německo v té době velkou armádu, bylo rozšířeno přesvědčení, že nebude nikdy použita. Pokud by vypukla válka, stejně by vypukla apokalypsa – vyhynutí lidstva atomovými bombami. Odpovědí na to byl německý pacifismus.

Pacifismus nebo apokalypsa?

Ano, byly to dvě strany téže mince. Zdálo se, že myšlenka, že válka nutně povede k jaderné katastrofě, činí Bundeswehr zbytečným a že  pacifismus je racionální volbou.

Ve Finsku, ale i ve Skandinávii je ochota bránit se mnohem výraznější.

Také v Polsku. To závisí na historických zkušenostech a souvisejících sociálních narativech. V severní a východní Evropě tvoří hrozba ze strany Ruska a vojenská bezpečnost něco jako základy společnosti. Zcela jiné je to v Německu, kde mají vojáci stejné postavení jako řidiči autobusů nebo policisté. Plní nezbytnou veřejnou funkci, ale bez zvláštní prestiže. Bylo by úkolem politické elity mluvit o zvláštní roli armády a armádu veřejně ukázat.

Musela by být vylepšena postava a role vojáka, aby byla vojenská služba atraktivní?

Ano, a v Německu nejsou jen kulturní překážky, ale i právní. V některých spolkových zemích je nábor mladých vojáků pro Bundeswehr ve školách zakázán. Má-li být znovu zavedena povinná vojenská služba, musí být tyto právní překážky odstraněny.

Cítíte něco jako mentální zlom v německé společnosti?

Pokud ano, je to velmi pomalý proces. Boris Pistorius (dosluhující ministr obrany- pozn.vlk)se snažil nasadit rychlejší tempo. Požadoval, aby se Bundeswehr stal „připraveným na válku“. To znepokojilo mnoho lidí v Německu. To není překvapivé. Ostatně účast ve válce v Afghánistánu nebyla nikdy popisována jako válečné nasazení, i když němečtí vojáci zabíjeli a byli zabíjeni. Na veřejnosti museli vojáci své činy morálně ospravedlnit a nemohli je jednoduše prezentovat jako povinnost. V tomto ohledu se toho moc nezměnilo. Proto ten šok, když Pistorius použil slovo „připravený k válce“.

Nutný šok.

Nevím. Možná by bylo lepší postupovat v tomto procesu krok za krokem a nejprve vysvětlit nutnost obrany státu.

Ale armáda nemůže bránit zemi, pokud není způsobilá k válce.

Zajisté. Ale  už to  je pokrok, že mluvíme o národní obraně v Německu. Dlouhá desetiletí to byl termín, který ani neexistoval.

Je to dnes vhodné? Bylo by považováno za národní obranu, kdyby v nouzi přišli němečtí nebo francouzští vojáci na pomoc pobaltským státům proti Rusům?

Tady se  jedná  o případ  spojenectví. Na otázku, zda budou bojovat, i když to nebude pro jejich zemi, by vojáci neměli odpovídat individuálně. Armáda je nástrojem demokratického státu. Aby to ale fungovalo, musí být splněny určité kulturní předpoklady: vojáci musí mít určitou prestiž  a armáda musí mít společenský respekt. Teprve pak přijmou svůj úkol včetně rizika smrti. V USA, odkud pocházím, je propojení armády a společnosti mnohem těsnější než v Německu. Ale je to také násilnější společnost, blíže  hodnotám a kultuře armády. To by mohla být cena, kterou musí evropské společnosti zaplatit, aby byly připraveny na válku.

Uspořádal jste ve Vídni seminář o tom, jak mohou Němci zlepšit svůj vztah ke své armádě. Čeho jste si během diskuzí povšiml?

Dvou věcí. Na jedné straně jsem považoval za zajímavý názor, že by si Německo mohlo ušetřit námahu a kulturní změny nutné pro znovuzavedení odvodů. Tedy pokud by si pořídila jadernou bombu. Myšlenka je inspirována zkušenostmi ze studené války: jaderné zbraně brání konvenční válce. Pokud je máme, nepotřebujeme povinnou armádní  službu.

Řešíte kulturní problém technologicky?

Ano, ale jen zdánlivě. Protože jaderné odstrašování funguje pouze tehdy, existuje-li jasná vůle jadernou zbraň  použít. Bylo by tedy potřeba, aby existovala kultura připravenosti pro použití atomových bomb. To je v Německu těžko představitelné.

A druhý poznatek?

Rakousko má úplně jiný pohled na svět než Německo. Jsou velmi hrdí na svou neutralitu a já se stále snažím pochopit, proč se Rakušané necítí ohroženi. Jako by to byl díky neutralitě chráněný ostrov. Na rozdíl od Německa nedochází k téměř žádným pokusům o zlepšení obranyschopnosti. V Rakousku má však armáda silnější společenskou akceptaci než v Německu kvůli povinné vojenské službě. Lidé to ale neberou nijak zvlášť vážně a neberou vážně ani rizika. Jinak byste museli rychle hledat spojence. Ale neutralita to zakazuje.

A tak raději staví, že žádná skutečná hrozba neexistuje?

Možná ano. Ale musím přiznat, že rakouské situaci stále úplně nerozumím.

Cameron Abadi je politický filozof a zástupce šéfredaktora Foreign Policy . Člen ve Vídeňském institutu pro humanitní vědy . Nedávno zorganizoval seminář „ Může se Německo naučit znovu milovat svou armádu?

**********

Cameron  Abadi vysvětluje  zcela plasticky,  proč  většina lidí  neslyší  na  slogan,  že  na  Ukrajině se bojuje  za  Evropu.

Zkusím  ty hlavní důvody  shrnout/zopakovat:

1- mladá generace, jíž  by  se znovuzavedení povinné  vojenské  služby  týkala,  byla  vychována  v  duchu  liberální demokracie!  Což  znamená

-individualismus, kdy si  každý  žije  sám pro sebe a odmítá  jakékoliv  závazky  a povinnosti

-neztotožňuje se  se  svým státem a  když  ten něco nepříjemného  vyžaduje,  tak klidně  změní zemi pro svůj  život

-jakýkoliv  vztah  k národu  nebo vlastenectví  byl z pozice  EU  i národních  vlád  posledních  25 let tvrdě a  důsledně  likvidován. Vlastenectví  je/bylo sprostým slovem. A  najednou se bubnuje  na  národní sounáležitost

-občan  nevěří  politikům a pohrdá jimi. Ve značné míře. Proč  by za  ně  a jejich  zájmy  a systém  měl riskovat?

2- armáda  nepožívá  politickou prestiž a respekt!  Abadi  to  říká  jasně, leč  decentně. Prý  srovnatelnou  s řidiči MHD  nebo policisty.  Já  osobně  tohle  obojí  vidím až  někde  za popeláři. Bohužel. A  s tím, jak se nyní  nesmyslně  asi  nalijí obrovské  peníze  na  dluh do výzbroje a  ty  pak budou chybět  v  tom, co občan bezprostředně potřebuje,  bud  prestiž  khaki  nadále  velmi rychle klesat!

3- prý  jako z  toho  je  cesta  – pokud  si jednotlivé státy  pořídí  atomové zbraně… Když  to  čtu, pochybuji  o své příčetnosti! Nebo příčetnosti  toho, kdo něco takového vyslovil. Osobně  jsem  přesvědčen,  že  Putin nepoužil  taktické  jaderné  zbraně na  Ukrajině   akceptoval obrovské  ztráty  na  svých  vojácích  jen roto,  aby  nezavdal  důvod k masovému jadernému zbrojení  napříč  planetou. Válku by  vyhrál, ale  za cenu  toho,  každý soused  za  ruskou státní  hranicí  by se  snažil získat a získal by  A bombu.

4-  Abadi se podivuje  postoji Rakouska  a  rakouské veřejnosti.

Já nikoliv. Za mne  konají Rakušané  naprosto správně!  Kdo by je   asi tak  ze sousedů napadl?  My, Slováci,  Maďaři nebo  Slovinci,  Či   snad  Švýcaři? Z  jakého  důvodu,  A kdo  z těhle  by je porazil, když  oni  disponují pořád všeobecnou brannou povinností a  s  výjimkou Švýcarů  disponují  zdaleka  největším kontingentem jakž  takž  připravené  vojenské  síly? Jediné  „nebezpečí pro  alpskou zemi představuje  Itálie a Německo.. Napsal jsem Itálie? S jejich tradičně  operetní  armádou,, jakkoliv  větší než  by  dala  dohromady  Vídeň? A  Německo? Tak  to by  si  sice  dalo Rakousko  k  snídani  kávovou  lžičkou  i přesto  jak  von der  Leyenová, než  začala  ničit  Evropu  zdecimovala Bundeswehr. Německem by  se nejspíš znovu  nechali zabrat.  Za  mne  Rakousko  uvažuje přísně racionálně  a  zcela  pochopitelně!  Na  rozdíl  od  svého severního souseda  s Obludáriem místo vlády. Řekl  bych,  že  Rakousko také  už nějaký  čas  ví,  že  skutečný  nepřítel pro něj  existuje. Ale  není  jím Putin a  Rusko,  nýbrž  migranti. A nimiž  si  neví rady. Ale  to,  že  politikáři upřeli  vládu  vítězi posledních parlamentních  voleb se tenhle problém  ještě  vygraduje.

5-Abade  se dožaduje  militarizace  Německa. Zvýšení prestiže vojska a  respektu  k  armádě.  Je vidět, že pochází s  USA… Kdyby  se  narodila  vyrůstal v  Evropě, věděl  by,   jak  to vypadalo a  co  to znamenalo,  když  Německo  jeho přání  naplnilo!!! Jak  Bismarck, tak  kaiser Vilém  i jistý  Adolf  tohle  všechno  dokázali  zajistit!!!  A  Abade nabádá opět k repete!!

No ale napříč Evropou  je nám vnucováno  do omrzení,  že  na  Ukrajině  se bojuje  za  Evropu…

NZZ  se pokusili  přezkoumat pravdivost  tohoto  tvrzení!