V posledních asi čtrnácti dnech jsme mohli pozorovat celou smršť ztracených zahraničněpolitických iluzí. Jejich hlavním jmenovatelem byl vývoj kolem rusko-ukrajinského konfliktu. A hlavním důvodem je nová politika americké administrativy Donalda Trumpa. Trump a jeho lidé dávají jasně najevo, že o rusko-ukrajinském konfliktu nepřemýšlejí v rámci dosavadního bidenovského paradigmatu, které se však stalo jedinou alternativou pro velkou část evropského establishmentu. Evropští politici si v posledním roce zapomněli udělat domácí úkoly a zjistit si, a hlavně připravit se na to, že s případným Trumpovým nástupem se americká zahraniční politika razantně změní. Strategická nepřipravenost, kterou tak výmluvně ukázala panika na Mnichovské bezpečnostní konferenci, narychlo svolaná pařížská schůzka vybraných evropských špiček (kde z východního křídla chyběli úplně všichni kromě Polska) a komentáře v médiích hodně vypovídají o skutečném politickém a intelektuálním stavu současného evropského establishmentu.

Císař je nahý
VERONIKA SUŠOVÁ SALMINEN
Panika na Mnichovské bezpečnostní konferenci byla překvapivá. Kdyby si účastníci konference našli čas a přečetli si bezpečnostní zprávu, kterou pro ně konference připravila, zřejmě by je projev amerického viceprezidenta tak nešokoval. V dokumentu se píše, že Trumpova zahraniční politika se od bidenovské odlišuje, dokonce, že jeho zvolení „pohřbilo“ dosavadní americký zahraničněpolitický konsensus stojící do značné míry na liberálním internacionalismu. Ten Trump vidí pouze jako špatný obchod, tj. jako něco, co už neslouží americkým zájmům. Autoři textu dali jasně najevo, že změna se neobejde bez důsledků jak pro evropskou bezpečnost, tak pro Ukrajinu. Celá zpráva se věnuje otázce multipolarismu v mezinárodních vztazích, tj. přechodu k více mocenským centrům v současném světě. Z textu je jasné, že multipolarismus má různé významy pro různé aktéry, hlavně ale, že hegemonie liberálního řádu, jejímž ztělesněním je EU, je ta tam. Není tedy těžké si spočítat, co to znamená pro EU. Jsou zde Trumpovy Spojené státy, které mění kurz, a především metody americké zahraniční politiky, jsou zde další aktéři (Čína, Indie, JAR a globální Jih) a rostoucí multipolarismus, který jen vyjadřuje strukturální změny v dnešním světě (tj. politickou ekonomii a demografii na prvním místě).
Od roku 2022 se EU nechala plně vtáhnout do bidenovského projektu Ukrajiny jako nástroje k oslabování regionální moci Ruska. Hovory o bezpečnostní autonomii Evropské unie nebo o „mozkové smrti“ NATO naprosto utichly. NATO dokonce znovu expandovalo, a to opět východním směrem, když se členem NATO stalo Finsko. Bidenovy USA nepochybně dominovaly ukrajinské politice jak z hlediska podpory, tak z hlediska definování hlavních priorit. Nepochybným smyslem také bylo zakrýt základní fakta: jedním z nich je skutečnost, že autorita USA už nestačila na to, aby válce, kterou Rusko začalo v únoru 2022, zabránily. Je nabíledni, že se jednalo o důsledek velmocenské nekonzistence USA, které si v rámci unipolárního momentu opakovaně udělovaly výjimky z „na pravidlech stojícího řádu“ k prosazení vlastních zájmů.
EU a císařovy nové šaty
Po roce 2022 začala EU jako celek zdůrazňovat militarizaci a geopolitizaci celého projektu. O rozšiřování se už nemluvilo jako o něčem, co přinese ekonomické a sociální výhody a rozvoj, případně zlepšení vládnutí a demokratické kontroly. Začalo se o něm hovořit jako o geopolitické expanzi, bezpečnostní otázce či přímo o zaplňování mocenského vakua v rámci soutěžení s Ruskem, případně Čínou. Dopady války se zároveň velmi silně podepsaly na evropské ekonomice jako celku, opět ale byly rozloženy nerovnoměrně (i když velmi silně dopadly i na ekonomický motor EU, tj. na Německo). Tento vývoj byl v řadě ohledů varovný, vedl k závislosti EU na konfliktu a zpochybnil samotné základy evropské integrace. EU se dala na cestu otevřeného riskování s vlastní politickou legitimitou.
Tato politika však do značné míry stála na modelu „císařovy nové šaty“, hlavním požadavkem bylo tvářit se za každou cenu, že císař není nahý. Zdaleka nešlo jen o mentálně oslabeného amerického lídra, šlo o mnohem důležitější věci. Například o to, že vojenská porážka Ruska na Ukrajině není možná, protože Rusko má nejsilnější jaderný arzenál na světě a tuto válku definovalo jako zápas o vlastní existenci. Od počátku bylo jasné, že válka nemůže skončit prostou „kapitulací“ Ruska a jeho zhroucení podle historických scénářů je spíše zbožným přáním. Tento fakt souvisel i s tím, že NATO na Ukrajině bylo systémovým důvodem konfliktu a jako takové nemohlo válku vyřešit. Slib ukrajinského členství v NATO byl další chimérou, která konflikt podporovala. Diplomacie byla z řešení konfliktu naprosto vyloučena a stala se sama o sobě „porážkou“ a „Mnichovem“. V tomto podání se paradoxně stala pouhým uzavřeným rozhovorem mezi těmi, kteří sdílejí stejné názory a hodnoty. O to víc šokoval obsahově nástup Trumpa.
Trumpova šoková terapie
„Mnichov“ přišel pro evropský establishment v podobě Trumpovy šokové terapie. Americký prezident dal najevo už v rámci volební kampaně, že konflikt na Ukrajině chce vyřešit, i když jeho tým stále tápal ohledně strategie – slova o tom, že Rusko k míru „donutí“ dalšími sankcemi byla od začátku slepou uličkou. Podobně jako další trvání na ukrajinském členství v NATO, které bylo systémovou příčinou války. Trump si zatelefonoval s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, což byl první kontakt po několika letech (telefonovat s Putinem bylo jedno z tabu celého konfliktu, jakkoliv to zní absurdně, i když signál to byl pro voliče jasný: západní lídři budou raději nechávat umírat lidi, než hledat jiná řešení). Kromě toho si americký prezident řekl o 500 miliard dolarů z ukrajinského nerostného bohatství: americká podpora není zadarmo, USA měly s Ukrajinou „výdaje“. Trumpův viceprezident J. D. Vance v projevu v Mnichově tvrdě kritizoval evropský „liberalismus“ a establishment. Ministr obrany pak rozbil další chiméru: není realistické, že by se Ukrajina vrátila do hranic z roku 2014 a není realistické, že by se stala členem NATO. Následně se v Rijádu sešli američtí a ruští vyjednavači, aby začali pracovat na dialogu mezi oběma zeměmi. Strany se shodly na nějaké formě obnovení paralyzovaných diplomatických kontaktů, ve hře je snad i summit Trump-Putin. Jde tedy očividně o krok k nevojenskému řešení, který je ale v daný moment nejistý z hlediska výsledků.
Bez vás o vás
Co je ovšem podstatné, je fakt, že všechny tyto kroky se konaly bez Evropské unie a bez Ukrajiny, aktérů, jichž se válka přímo a bezprostředně týká. Washington a Moskva jim daly ostentativně najevo, že alespoň v této fázi rozhovorů je jejich přítomnost a názor nezajímá. Je jasné, že Trump ukazuje lídrům EU, co si o nich myslí, a zároveň si chce případnou mírotvornou korunu posadit na hlavu sám. To je na začátku mandátu bodem navíc. Zároveň jim přiděluje „zasloužené“ místo v posledním kupé euroatlantického vlaku. Pro Rusko je tento krok samozřejmý, od začátku chtělo s Washingtonem jednat s argumentem, že pouze dohoda s ním (a ne se satelity) má pro něj smysl a platnost. Navíc ruské postoje k EU jako nadnárodní instituci jsou dávno značně ambivalentní a Moskva konflikt vnímá jako součást egoistické americké strategie k posilování hegemonie, ve kterém EU hraje roli sekundanta.
Není pochyb, že tato realita demonstruje slabost Evropské unie jako samostatného mezinárodního aktéra. Slabost EU podtrhuje i neexistence alternativy k současnému vývoji: EU je příliš závislá na USA, aby mohla nyní přijít s jinými návrhy (tedy kromě pokračování války, kterou si ale podle Trumpa má vést proti jadernému Rusku sama), a zároveň všechno vsadila na jeden výklad konfliktu a uzavřela se do něj bez intelektuální a strategické rozmanitosti.
Poučením pro voliče (těžko ale pro evropský establishment) se zdá, že EU se ocitla v situaci, kdy si vlastně neví rady s nově vznikajícím světem, který už nebude fungovat jenom podle evropských měřítek, norem a očekávání. Druhou lekcí hlavně pro menší a malé země je, že se ocitají na tenkém ledě drsné velmocenské politiky, ve které evropský mírový projekt selhává. Třetím poučením je, že EU a její špičky (evropské i národní) uvěřily vlastní propagandě, a to je vždycky obrovský problém. V tomto případě EU připomíná zase jinou pohádku: tu o královně, která v zrcadle hledala jen jednu odpověď – že je přece na světě nejkrásnější.
- Ondřeji Koláři, běžte jako první! - 25.2.2025
- Pohled na volební mapu Německa - 25.2.2025
- Když hrdinové, tak bezemisní! - 25.2.2025
SMO končí a RU dosáhlo svých cílů strategických. Od začátku šlo o jedno, a to nedopustit přítomnost US boots on the ground, US základen a dalších instalací na území UA, členství v NATO.
Mission accomplished. A navrch na Novoruském Donbase budou stát společné beautiful podniky RU-USA, jako great bezpečnostní záruky pro RU.
A nelze vyloučit, že v té Oděse nakonec ti Yanks budou, ale budou s beautiful port Marinupol ještě společně s RU provozovat great port Oděsa.
Uhniji pak bude dovoleno na Haliči založit s ukříky společný podnik na pěstování nice and healthy červené řepy.
Včera Le petit con Macaron v Bílé kolně na tiskovce chválil moudrost Trumpa, že mluví s Vladimíre Vladimirovičem v Kremlu a pokorně přiznal, že se mýlil, když razil politiku nekomunikace.
Jako moc na hrnci jsou Čecháčci? Totálně. V době té konference režim vytáhl z díry hlodavců stalinistickou zombie, Rycheckýho, aby si játra tláskal o tom, že nutno poslat Putina do Hagu. Naprosto mimo mísu. A nula z Brna měla v době Macronova pokání v Bílé kolně projev relevantní asi jako míval Dr. Goebbels v lednu r. 1945. Rýt držkou v zemi budeme pořádně všichni.
What a beautiful world, ne pro uHniji a čecháčky, losers total.
A ještě – zde je pravda o hlasování v OSN, pravda režimem a lžimedii druhého prorektorátu zamlčovaná, rozelhávaná.
Na půdě OSN nově Vznikla Aliance pro mír vedená USA, RU a ČLR.
Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci o Ukrajině navrženou Spojenými státy. Rezoluce byla přijata ve své původní, neutrální podobě, aniž by odsuzovala ruskou invazi. Vyzývá k „okamžitému ukončení rusko-ukrajinského konfliktu“. Pro hlasovalo 10 zemí (Spojené státy, Čína, Rusko, Alžírsko, Guyana, Sierra Leone, Jižní Korea, Pákistán, Panama, Somálsko), 5 se zdrželo (Velká Británie, Francie, Řecko, Slovinsko, Dánsko).
Spojené státy, Rusko a Čína tak poprvé od začátku konfliktu společně hlasovaly pro rezoluci o Ukrajině. Británie a Francie to mohly uHnijně hodnotově vetovat, ale neudělaly to. Rusko pak přijatou rezoluci pozitivně hodnotí jako „výchozí bod pro další úsilí o dosažení mírového urovnání,“ jak řekl ruský zástupce v OSN, Nebenzija. Tož, eurohujeři, spadla klec a velcí lokajové -Sir Keir a Le petit con Macaron již pochopili, že game over.🤷