Potřebuje systém sociální demokraty?

Na právě skončeném volebním sjezdu socdem bylo patrně nejzajímavější vystoupení Jiřího Dienstbiera, jednoho z neúspěšných kandidátů na předsedu strany. Opakovaně varoval před spoluprací s antisystémovými stranami.

Výraz „antisystémová strana“ působí tak trochu, jako kdyby pocházel se slovníku tajných služeb. To je však jen první zdání. Co vlastně znamená v dnešní politice být nesystémový a co znamená být systémový?

Termín antisystémová strana bývá přičítán renomovanému italskému politologovi Giovanni Sartorimu. Označoval jím politické strany, které odmítají vládnoucí poměry a protestují proti nim. Někteří autoři řadí mezi takové strany například řeckou Syrizu, španělské Podemos, či dokonce německou Die Linke. U nás byly tímto termínem některými označeny KSČM, ale také ANO, SPD, a dokonce i Piráti. Systémovými stranami jsou tedy v podstatě jen ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. Jsou to všechno strany, které odpovídají tomu, co americký politolog Samuels Wolin označuje za opory takzvané řízené demokracie.

Systémové strany slouží k tomu, aby se nemohla propojit masa lidí, kteří jsou nespokojeni s vládnoucími poměry. Takové strany odvádějí pozornost od sociálních problémů společnosti, což vyhovuje finančně silným skupinám a vydatně financovaným zájmovým menšinám, které jednají nezávisle na výsledcích jakýchkoliv voleb. Vláda systémových stran umožňuje krok za krokem zpolitizovat údajně nestranné soudy či proměnit novináře hlavního proudu v obyčejné propagandisty. Systém řízené demokracie si vychovává takzvané intelektuální elity a umělce, konstatuje Wolin, kteří se tulí k politikům a generálům ve snaze zajistit si vyšší status. Velké úcty požívají salónní intelektuálové zapáleně diskutující o podružnostech, které systém ani v nejmenším neohrožují.

V řízené demokracii si mohou opoziční strany vybrat mezi dvěma možnostmi. Pokud jsou zárukou toho, že se v případě svého zvolení budou chovat přesně tak jako ti, kdo vládnou dosud, bývají tolerovány. Jestliže by naopak opozice chtěla představit alternativu k řízené demokracii a dožadovala se demokracie autentičtější, je prohlášena za antisystémovou hrozbu demokracie.

Volby se stávají v řízené demokracii pouhou formalitou. Jsou svátkem demokracie pouze za předpokladu, že volič nemá možnost politiku nijak změnit. Má volbu jen mezi systémovými stranami a stranami, které by se rády systémovými staly. Volební kampaně jsou v tomto systému financovány lobbisty, mínění občanů je usměrňováno experty, odborníky na reklamu. Politické programy jednotlivých stran vyjadřují různými slovy totéž – naprostý souhlas s poměry, které nelze nijak ovlivnit. Občané, kteří zažívají pocit marnosti tváří v tvář nezměnitelnému, považují politiku za špinavou věc a stahují se do soukromí, utvrzují představitele systémových stran v přesvědčení, že si mohou dovolit cokoliv.

Jiří Dienstbier a ti, jejichž názory reprezentuje, mají pochopitelně plné právo horovat za sociální demokracii jako za vzorně systémovou stranu. Problém je snad jen v tom, že systém, který se u nás ustavil, takovou stranu už vůbec k ničemu nepotřebuje.