Politické následky

Já byl optimista, že se demokracie a svoboda se dá ještě zachránit, Ládik k tomu byl skeptický. Ani jeden z nás nehorlil pro nějakou novou utopii nebo nový horor pro Evropu, ani jeden jsme neměli žádný zázračný recept na budoucnost a vlastně jsme jen trefně či méně trefně popsali, jak si s námi svět vytírá Síkel. Nic víc…

Příští týden jsme měli mít další představení. Tentokrát v Olomouci v Pevnosti poznání. Ale mít ho nebudeme. Akce zrušena, protože majitelem je Olomoucká univerzita a ta „čelila totiž dotazům a kritice, proč umožnili pořádání takové besedy.“ Teď, když se lidi (a novináři) začali ptát, se tam všichni vzrušeně dohadují, kdo vlastně může za zrušení a házejí vinu jeden na druhého.

Ne, fakt se nehodlám zabývat hledáním někoho, kdo za univerzitu nakonec besedu odpískal. Ono je to totiž jedno. Ve skutečnosti to udělal nějaký líbodégoš, který se živí slíděním po internetu, psaním výhružných dotazů a udavačských dopisů. A lidi se prostě bojí, protože mají proč se bát. Bojí se, že by mohli kontaktovat jejich nadřízené a ti by mohli vyvodit důsledky. Bojí se mediálního shitstormu, bojí se, že by mohli přijít o své živobytí. Bojí se, že by jim mohli vypovědět smlouvy na další akce, mohli by je napsat na černou listinu, mohli by je zařadit do příslušné kolonky a oni by za chvíli skončili na pracáku. Ano, výpovědi mohou být bez udání důvodu, že?

Prostě se velmi oprávněně bojí POLITICKÝCH NÁSLEDKŮ.

Tohle přece nedávno řekla jistá organizace Charity Lukáši Polertovi a pro jistotu mu zrušila pozvánku na akci, kde jeho přítomnost měla zajistit účast a také nějaké peníze pro dobročinné účely. Mají obavy z politických následků!

Zbytek je autocenzura. Havlova esej o strachu. Demokracie dozrála do stavu, kdy se lidé bojí mluvit. Dozrála do stavu, kdy vás za názor vyhodí z práce. Dozrála do stavu, kdy musíte přemýšlet, co říkáte. Dozrála do kriminalizace a vlastně už i do politických vězňů. Dozrála do stavu, kdy lidé přemýšlejí, jaké pro ně bude mít jejich vlastní názor politické následky.

Děje se to samo. Vždycky stačí jen pár odstrašujících příkladů, aby většina začala držet hubu a krok. Stačí jeden MikejePán, který si dovoluje na Ivana Smetanu. Stačí šikanovat jednoho. Ostatní si to rozmyslí. Stačí odměňovat to správné jednání, jako když obecní zastupitelé kdesi v jihočeském kraji vyslovovali souhlas a pochvalu nad tím, že nám pořadatelé zrušili sál pro předvolební debatu.

V naší demokracii se lidé bojí politických následků. Bojí se toho, co udělali paní učitelce Bednářové. Ostatní učitelky budou mlčet a klopit zraky. Jandejska za jeho politické názory navštěvují státní kontroly dnes a denně a za jakýkoliv prohřešek mu vyměřují maximální pokuty.

A stačí na to nějaký uhrovatý jedinácek, který jen zvedne telefon a nebo napíše mail. V civilu třasořitka, ale v této společenské atmosféře má víc moci, než byste čekali.

Navenek mají strach z nás, z našich názorů. Mluví o nás jako kolaborantech a dezinformátorech. Ale ve skutečnosti mají strach ze svých. Nemají strach z toho, že by jim ublížili dezoláti. Nikdo na Olomoucké univerzitě se nebojí, že by jim nějaký Větvička gang přišel v noci zapálit posluchárnu. Ale bojí se, že by s dýmovnicí mohli přijet Havloids memorial club, jako to udělali v sobotu po volbách před sídlem KSČM. Dobře vědí, že Vidlák jim neobjede auto korunou, ale jejich fanatičtí kamarádi by to udělat mohli, jen co by se ukázalo, že se odchýlili od Foltýnovského postoje. Mají strach, že by je Oldřiška Blujová s Michaelem Oganesjanem mohli začít šikanovat, stejně jako šikanují vozíčkáře u petičního stánku. Bojí se, že police nic neuvidí a neuslyší. Mají strach, že o nich Řezníček bude v České televizi lhát, až se mu bude od huby prášit a oni s tím nebudou moci vůbec nic udělat. Mají strach, že o nich v Mladé frontě vyjde článek, že jsou kolaboranti a dezinformátoři.

Bojí se těch svých. Když někdo může beztrestně rozřezávat petiční stánek a polévat ho kyselinou máselnou, aby to hodně smrdělo, může to udělat komukoliv. Třeba i Olomoucké univerzitě, za to, že není dostatečně hodnotově ukotvená.

A tak olizují ruku, která je bije. Bojí se, že by je mohla přestat krmit. Bojí se, že by je vyhnala ze stáda. Bojí se režimu, kterému zároveň slouží.

Tohle se už v dějinách stalo mockrát. Strach je dobrý nástroj na ovládání. Je levný a funkční. O to víc peněz se dá dát do Babylonských hradeb… tedy, dnes do stíhaček F-35. O to víc peněz zbude pro mocné a hrabivé, aby si prodražili digitalizaci stavebního řízení nebo zdvojnásobili svoje majetky za enrgetické krize.

Ale pak se stává, že ty mocné hradby nikdo nebrání. Babylon nepadl po dlouhém obléhání, kdy na hradbách stáli v jedno šiku muži, ženy i děti, ale šlo to hladce a rychle. Prostě jednou dobyvatelům otevřeli brány a lid je vítal. Když Řím padl, jeho obyvatelstvo to přijalo s ulehčením. Germánské bezvládí bylo lepší než útlak jejich vlastního císaře.

Ustrašení lidé totiž své pány bránit nebudou. Nelze mít stažený ocas z naší liberální demokracie a zároveň mít kuráž před Rusem. Dá se to předstírat, ale není to opravdové. Člověk, který pro jistotu zruší Polertovi pozvánku, nebo kdo pro jistotu vyhodí Igora Němce za to, že byl v Příčovech, ten nikdy nebude silný. Jakmile se otočí vítr, otočí se i on. Pouze svobodný a sebevědomý muž bude hájit vlast před nepřítelem. Pouze ten, kdo dokáže obhájit sám sebe, ten bude hájit i svou zemi. Kdo se musí obávat politických následků, ten se bude obávat i jiných věcí. Kdo se jednou naučil lízat ruku, která bije, ten bude lízat jakoukoliv ruku. Ten vymění pána lusknutím prstů a bude dál ohnutě sloužit.

A já zase po čase musím poděkovat všem, kteří nás podporují. Děkuji, že jste s námi, děkuji, že se o vás můžeme opírat. Děkujeme, že nemusíme být závislí jako je olomoucká Pevnost poznání. Děkujeme, že se nemusíme bát existenčních následků jako Charita Červený Kostelec. Jen díky vám ještě pořád můžu mít nevymáchanou hubu a mohu se vysmívat i těm stížnostem, kterými už teď vyhrožují, že je podají k etické komisi evropského parlamentu.

Děkuji všem.