Patrioti pro Evropu: Orbánova lekce pro evropské „konzervativce“

DÁNIEL DEME

Založení nové politické frakce Patriotů pro Evropu (PfE v tzv. Evropském parlamentu, je třeba vnímat především jako jasný vzkaz všem unijním politickým stranám, které si (často neoprávněně) říkají národní, konzervativní, křesťanské, pravicové nebo suverenistické.

Skvělé na tom je, že pokud jde o hodnoty a rozhodování, je to konec nejednoznačnosti. Vidíme epilog falešného konzervativního relativismu a europragmatismu. Orbán dal evropským konzervativcům mistrovskou lekci z politické strategie.

Vlna se zvedá

Orbán se tři roky snažil najít politické zakotvení v rámci evropského konzervativního společenství. Především proto, že stávající skupina evropských lidovců (EPP) sdružovala na levici i na pravici nesourodé členy, musela cesta Orbánova Fideszu nevyhnutelně skončit vytvořením nové frakce. A tak postupně vznikla formace PfE (Patriots for Europe), kterou založila Svobodná strana Rakouska (FPÖ) pod vedením Herberta Kickla, Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána a česká strana ANO expremiéra Andreje Babiše. Nakonec se k nim připojilo i francouzské Národní sdružení Marine Le Penové, Salviniho Liga a další evropské národně konzervativní strany.

Skupina odráží nově definovanou národní suverenistickou identitu šířící se evropskými zeměmi.  Ačkoli nebude představovat existenční výzvu pro dvě největší levicové skupiny v EP, „eurokonzervativce“ z EPP Manfreda Webera nebo progresivní alianci Socialistů a demokratů (S&D), určitě nově definuje kritéria středopravé suverenistické politiky s cílem nabídnout jasnou a nekompromisní variantu.

Jak by řekl Švejk…

První a možná nejtvrdší lekce, kterou zřízení PfE nabídne, bude nepochybně směřovat k Evropským konzervativcům a reformistům (ECR) pod vedením italské premiérky Giorgie Meloniové. Ti podobně jako Manfred Weber učinili z vojenské pomoci Ukrajině hlavní kritérium pro spolupráci tzv. evropské pravice. Na základě této podmínky nebylo maďarské vládní straně Fidesz umožněno vstoupit do ECR, přestože Meloniová i polský Mateusz Morawiecki popírají, že by osobně blokovaly vstup Maďarů do jejich skupiny.

Navíc ECR učinili osudové rozhodnutí, že místo Fideszu přijali rumunské otevřeně maďarofobní ultranacionalisty AUR. Máté Kocsis, předseda parlamentní skupiny Fideszu na to reagoval jednoznačně: „Fidesz by v žádném případě neměl sedět v jedné skupině s takovou stranou v Evropském parlamentu! V žádném případě!“

Meloniová však již v mainstreamových levicových médiích není označována slovy jako „krajně pravicová“ nebo „postfašistická“, jak tomu bylo dříve. Stala se pro unijní levicí přijatelnou tváří „konzervatismu“ („mírného pokroku v mezích zákona“, pozn amenal by asi autor Švejka Jaroslav Hašek, pozn. PP).

Umírněná Meloniová mimo hru

To by však mělo v první řadě vystrašit její vlastní italské voliče, kteří žádali tvrdou ochranu hranic, konec genderové politiky a návrat k tradičním křesťanským hodnotám… Namísto toho dostali slabý odvar „zainteresovaného“ konzervatismu, který zahrnuje spolupráci s každým, kdo je ochoten. A tak ve skutečnosti už ereprezentuje nikoho.

Bizarní útoky na zahraniční politiku Viktora Orbána, konkrétně na jeho kontakty s Organizací tureckých států ze strany spolustraníka ECR Nicoly Procacciniho, budou nakonec ještě více nahrávat evropské levici. Tato skutečnost by měla vyvolat určité obavy i u jejich polských partnerů v ECR, v PiS, kteří se nechtěně ocitli v pozici „mladšího bratra“ Meloniové centristických ambicí. V důsledku toho, by se Morawieckého konzervativci, kteří využili své výhrůžky, že vstoupí do PfE jako trumf v boji o nejvyšší post v ECR, v budoucnu mohli ocitnout za jedním stolem se svými úhlavními rivaly – Občanskou platformou Donalda Tuska (je členem EPP).

Skutečnost, že se Meloniové plán vytvořit takzvaně středopravou širokou koalici s EPP neuskutečnil, nebylo důsledkem nedostatku ochoty její strany Bratři Itálie (FdI), ale výsledkem nepřekvapivého rozhodnutí Urusly von der Leyenové. Leyenová se totiž místo ECR obrátila na Zelené, Socialisty a Liberály.

Orbánova rozhodnost, Ficovo váhání

O členství v PfE uvažoval i slovenský SMER Roberta Fica. Ale jak už to u sociálních demokratů často bývá, v rozhodující chvíli se rozhodli nadále trpělivě čekat v čekárně S&D na rozhodnutí o svém pozastaveném členství. Místo toho, aby v praxi „mužně“ realizovali politický program, se kterým šli do kampaně: antiprogresivismus, suverénní nacionalismus, boj proti migraci a rodinné hodnoty. Mezi jejich voliči na Slovensku je cítit rostoucí hněv z rozhodnutí držet se bruselských socialistů navzdory tomu, že to v praxi znamená porušení jejich předvolebních slibů.

A je zde také Demokratická aliance Maďarů v Rumunsku (RMDSZ). Přestože zastupuje maďarskou menšinu v Rumunsku, která je existenčně závislá na hospodářské a politické podpoře vládních stran v Budapešti, zůstává při svém členství ve skupině EPP Manfreda Webera. Bez ohledu na to, že EPP představuje vše, co je v rozporu s maďarskou národní politikou a zájmy evropských národnostních menšin, rumunští Maďaři se zatím zdráhají vystoupit ze své pohodlné komfortní zóny a vstoupit do PfE.

Role Viktora Orbána při vzniku nové konzervativní frakce v EP je zásadní. Málokdo pochybuje o tom, že nová formace vznikla zejména z jeho iniciativy. Tím se mu podařilo rozptýlit mýtus o údajné „izolovanosti“ maďarské vlády, který udržují levicová média.

Sňal korunu Meloniové a korunoval Bardella

Orbán sňal zároveň korunu z hlavy stále více „bruselské“ Giorgie Meloniové (coby tváře evropského národního konzervatismu), a předal ji francouzskému Jordanu Bardellovi (Národní sdružení Mariny LePenové). Právě on se stal lídrem největší křesťansko-konzervativní skupiny v EP (v současnosti už má 84 členů a stala se třetí nejsilnější frakcí v EP).

Úspěch PfE však závisí do značné míry na vytvoření silné společné platformy se stranami ECR. Meloniová i Morawiecki v minulosti dokázali, že mají odvahu postavit se za konzervativní hodnoty, kontrole migrace nebo boji proti hrůzám LGBTQ. Oba jsou však náchylní k tomu, aby je rozptylovala teatrální gesta evropské solidarity ze strany levice, která jednoho z nich stála volby a způsobila, že druhý se ocitl mimo hru.

Orbán se naučil, že evropské levici nesmí důvěřovat a nic od ní nemá očekávat. Jeho „mírová mise“ přes politické rozpory v Kyjevě, Moskvě, Pekingu a Washingtonu je jen jedním z projevů této „zralosti“.

Uštědřil tím „také-konzervativcům“ v Evropské unii jednu zásadní lekci:

Když jde o národní zájem a suverenitu, neptejte se, co je možné, nebo co je dovoleno. Ptejte se, co je nevyhnutelné. To, co je možné a to, co je dovoleno by mělo být v souladu s tím, co je nevyhnutelné.

Nikdy ne naopak.

Zdroj