Tato země nevzkvétá

Na jednom konkrétním případě si dovolím dokázat to, co tvrdím v titulku, protože se jedná o příklad velice názorný a snadno zobecnitelný.

Nehoda

Stala se mi na podzim drobná nehoda na autě, daleko mimo bydliště. V podstatě prkotina s prací (s příslušnou výbavou) na nějakých 10 – 15 minut, tedy výhodná pro jakéhokoli řemeslníka, jelikož se většinou platí za započatou hodinu jako celou.

Stalo se to ovšem v pátek večer.

Příslušný díl, který bylo třeba vyměnit, byl k mání i v sobotu, ovšem firma ho prodávající měla ve svém servisu termíny až za tři týdny. A následným telefonováním po servisech bylo zjištěno, že o víkendu buď nepracují, nebo jsou zahlceny přezouváním či výměnou kol, protože se blížil termín zimního času a tedy i změny pneumatik.

Protože auto potřebuji denně, nezbývalo než nouzové dojetí a hledání servisů po cestě. Bohužel, se stejným výsledkem. Práci, byť na pár minut a s dovezenou součástkou prostě nikdo neprovede. Muselo se čekat až na pracovní den.

Vzpomínka

Po roce 1989 jsme už jezdili dosti pravidelně s autem ke tchánům do jiného města. Jezdili jsme vesměs v sobotu ráno a vraceli se v neděli večer.

Když se stalo něco takového, co šlo opravit bez nějaké „úzkoprofilové“ součástky, případně se součástkou, voženou s sebou v rámci nouzového vybavení, opravdu nebyl problém při cestě přes tři okresy nalézt několik i o víkendu otevřených autoservisů, v nichž bylo možné daný problém vyřešit (což bylo výhodné jistě i kvůli přepravě malých dětí, které by nějaké nouzové stání kdesi v polích či podobné destinaci snášely podstatně hůře než dospělí).

Rozdíl

Uplynulo něco přes dvě desetiletí (čas blízký uplynulému od našeho vstupu do EU) a autoservis je dostupný asi stejně jako za komunistického režimu, s nechutně dlouhými dodacími lhůtami a s nedostupností o víkendu a svátcích.

Je mi líto, přesně se nám vrací to, co jsme vykopli v roce 1989 a nějakou dobu, asi tak deset let, to bylo opravdu pryč a žilo se nám dobře. Žilo se nám zcela jistě lépe, než před tím rokem 1989, ale, a to je na pováženou, žilo se nám lépe (alespoň v některých aspektech) než nyní.

Navíc je celý tento problém jistě v oblasti aut akcentován tím, že EUropředpisům vyhovují především auta, u nichž je servis vlastníma rukama majitele prakticky vyloučen. Na našich silnicích jezdí i dost aut, u nichž i pitomá spálená žárovka v reflektoru vyžaduje výměnu v autorizovaném servisu (zlaté škodovky, v nichž si člověk spoustu věcí, s nimiž dnes musí jezdit do servisu, mohl udělat sám).

Zobecnění

Uvedený příklad si vyžaduje zobecnění. Patrně nebudu uvádět něco pro čtenáře tohoto blogu zásadně nového: Spolu se vstupem do EU (ale v podstatě už s „harmonizací“ před realizací tohoto jednoznačně nešťastného aktu) se nám vrací poměry zatraceně podobné tomu režimu před rokem 1989. Vrací se nám (řízeně a záměrně) nedostatková ekonomika a vše, co s ní souvisí.

Je mi naprosto jasné, že jednotliví majitelé – provozovatelé autoservisů (v tomto příkladu) za problém jednoznačně nemohou. Problémem je celý systém, který jim znemožňuje práci ve svátku a o víkendech, či je alespoň vůči ní silně demotivuje, byť je jasné, že právě ve víkendových a svátečních dnech, vzhledem ke zvýšenému pohybu motorizovaných obyvatel (včetně „svátečních řidičů“), je daleko největší pravděpodobnost vzniku klientů, potřebujících jejich akutní intervenci.

Jistěže zde mohou zapracovat různé profesní organizace, snažící se, podobně jako středověké cechy, vytvářet umělý nedostatek zboží a služeb. Jistěže zde mohou zapracovat i různé státní regulace, práci o víkendu a svátcích tím či oním způsobem komplikující, pokud ne přímo znemožňující. Máme nyní premiéra, jehož náboženská víra práci o víkendech a svátcích odsuzuje, nicméně uvedený problém se začal vyskytovat už před jeho nástupem.

Důležité však je, že veškeré uvedené faktory nás vedou přesně tam, kde jsme byli za minulého režimu, v němž nebylo zboží a nebyly služby. Nebo se složitě sháněly prostřednictvím známostí (aneb „komunismus nastane, až každý bude mít všude někoho známého“), úplatků, protislužeb apod.

Bohužel, pod modrým praporem EU směřujeme přesně tam, kde jsme byli před rokem 1989. To, že se nyní neklaníme Moskvě, ale stejně socialistickému (a v řadě konkrétních příkladů ještě socialističtějšímu) Bruselu, že tu nemáme „státostranu“, ale „pětikoalici“, která ještě nemá takovou míru moci, ale možnosti škodit má už srovnatelné, jsou jen kosmetické, nikoli podstatné, rozdíly. Pak se soudruzi koaličníci šíleně diví, že jsou lidé nespokojení, chodí ve stále vyšších počtech na demonstrace zaměřené proti nim a připravují se podle průzkumů volit ve stále vyšším procentu „protestní“ či „antisystémové“ strany. Přitom je to logický následek všech jejich aktivit i následného dopadu těchto aktivit na chod společnosti (včetně té dostupnosti autoservisů; ta může být jistě prohlášena za prkotinu, ale, jak je známo, „Stokrát nic…“).