Argentinu podle všeho čeká šoková terapie

Pokud nový prezident Argentiny, Javier Milei, splní alespoň část svých předvolebních slibů, Argentina – a svět s ní – zažije ekonomický experiment, jaký nepamatuje. Milei hodlá staré pořádky rozřezat na kousíčky motorovou pilou, s níž tak rád vystupoval v ulicích argentinských měst během kampaně.

Jednou z prvních obětí motorové pily novopečeného prezidenta, který se úřadu ujme 10. prosince, má být samotná argentinská měna, peso. Milei, vzděláním ekonom, by ji rád nahradil americkým dolarem, v rámci takzvané dolarizace. Odhodlání má, otázkou je tedy spíše jen to, jaký bude rozsah dolarizace. Každopádně na argentinskou ekonomiku by nyní měla mít vlastně bezprecedentně silný vliv měnová politika americké centrální banky – Fedu.

Milei vskutku slibuje šokovou terapii. „Není čas na postupné kroky,“ ubezpečil dav svých slavících příznivců. Ti v terapii spatřují naději na zkrocení více než 140-procentní inflace, jež drasticky požírá jejich úspory. K jejímu zkrocení má ostatně přispět právě i zmíněná dolarizace.

Problém je, že Milei může rychle narazit na zeď neúprosných ekonomických zákonitostí. Třeba devizové rezervy země jsou tak vyčerpané, že rychlá dolarizace je prakticky vyloučená. Nový prezident – a ne ekonomika – tak může být tím, kdo zažije šok. A sice šok z toho, jak rychle chladne nadšení a podpora příznivců, kteří uvěřili jeho slibům. A to ještě neví, či si nepřipouští, že zkrocení tak vysoké inflace, jakou Argentina prochází, si zpravidla žádá v prvé řadě velmi hlubokou recesi. A že s tím neudělá nic ani motorová pila v Mileiových rukou.

Co pravděpodobně přijde poměrně záhy, nebude dolarizace, leč devalvace. Devalvace pesa. Argentinská centrální banka se k ní bude muset uchýlit dost možná už tento týden právě proto, že takřka vyčerpala své devizové rezervy.

Milei tak takřka jistě nenaplní všechny své okázalé sliby. Nicméně jeho libertariánská orientace na malý stát a volné trhy je nezpochybnitelná. Vždyť i své psy pojmenoval po předních libertariánských či klasicky liberálních ekonomech dějin: Murraym Rothbardovi, Miltonu Friedmanovi a Robertovi Lucasovi. A vztahy Argentiny a zemí typu Číny či Brazílie hodlá přetnout, i když jde o ekonomické mocnosti. Vadí mu totiž, že jsou to socialistické ekonomiky. A Čína pak dokonce prý, podle jeho slov, ekonomikou „zabijáckou“, „vraždící“.

Avšak i Milei nakonec připouští, že soukromé firmy nebude v obchodování se „zabijáky“, totiž čínskými protějšky, nijak omezovat. Což ovšem přidává další otazník za to, jak moc se nakonec jeho činy ve funkci budou odchylovat od nebývale ideologicky vyhraněné předvolební rétoriky.

Podle všeho se Milei, hned jak utichnou oslavy, začne hbitě zabývat hlavně tím, na kolik si může dovolit v politické praxi slevit ze svých slibů, aby přitom nepřišel o kritický počet svých příznivců.

I pokud však sleví poměrně výrazně, Argentinu čeká zásadní ekonomická transformace.