Opravdu jsou kritikové EU nepřáteli spolupráce mezi evropskými státy?

V podstatě kdokoli si dovoluje kritizovat sebenesmyslnější pitomost prosazovanou EU, je okamžitě nařčen z toho, že je nepřítelem spolupráce v Evropě, potažmo agentem Ruska, který bojuje za to, aby Rusko nespolupracující země „sežralo jednu po druhé“. Jaká je ale realita?

Rusko

Nedovedu si představit příčetného vládce Ruska, který by nechtěl EU totálně zhroucenou po ekonomické stránce a totálně devastovanou politicky, asi jako byla Výmarská republika na konci své existence. Nevím ovšem, zda si uvědomuje, že taková situace je zralá na příchod diktátora, který by dal EU „do cajku“, jak to učinil on sám, když debordelizoval Rusko po vládě Borise Jelcina.

K tomuto pro Rusko žádoucímu zdevastovanému stavu ovšem vede jediná cesta: Totální a naprosto nekritické přijímání všech nadiktovaných bruselských pitomostí jednotlivými státy EU, tedy i u nás. Protože uvedené nesmysly, ať už se týkají „zeleného údělu“ nebo jiných ptákovin, naprosto devastují ekonomiku EU i jednotlivých členských států a zcela jednoznačně vedou k totálnímu ožebračení obyvatel.

Pochopitelně, pro ty ožebračené pak bude, alespoň zčásti, platit ono Wolkerovské:

„Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist.“

Což zcela jistě nepřispěje ani v nejmenším ke stabilitě těchto států, ba ani EU jako celku. Naopak, v případě válečného konfliktu se může stát, že občané budou střílet vojáky v uniformách EU do zad. Případně, že dojde k masívním přechodům mobilizovaných občanů států EU do zajetí a vzniku nějaké novodobé formy zahraničního vojska, jaké známe z obou světových válek.

Takže kritika EU je zcela jistě v rozporu s ruskými zájmy (zejména pokud je racionální a potenciálně účinná) a pokud se na nějakých protestních shromážděních objeví ruská vlajka, je to výsledek snahy takovéto aktivity zdiskreditovat, nikoli snahy bezprostředně pomoci Rusku.

Integrace?

Evropská integrace zcela jistě je pozitivní jev. Dokonce i v případě, kdy se dělala dosti pitomě, jako v RVHP, měla nějaký pozitivní dopad. A pokud spolupráce v rámci zmíněné organizace vázla, bylo to prakticky vždy v situaci, kdy bylo politické zadání upřednostňováno před pragmatickým ekonomickým rozhodnutím.

Vyjma několika málo extrémistů si nikdo totální desintegraci Evropy (potažmo té části, co ji pokrývá EU) nepřeje. Právě toto je zneužíváno záměrným kladením otázek v nejrůznějších průzkumech tak, aby jedinou alternativou stávající EU byla totální desintegrace tohoto prostoru (ideálně s evokováním „železné opony“ na hranicích všech bývalých členských států).

Tento narativ je, pochopitelně, nesmysl. Naprostá většina kritiků EU chce pouze to, aby tato organizace přestala forsírovat totální hlouposti, které jednotlivým státům i jejich občanům škodí. Případně aby se přestala podvolovat Německu natolik, že část obyvatel mimo tento stát ji chápe jako jakousi „čtvrtou říši“.

V podstatě i já, kdykoli, jsem psal o případném odchodu z EU, zdůrazňoval jsem současně i to, že optimální by bylo odejít koordinovaně spolu s více státy a s nimi založit co nejrychleji jakýsi „trucpodnik“ integrovaný na daleko racionálnějších a zejména demokratičtějších základech než EU, která je fakticky jakousi byrokratickou diktaturou, nemající s demokracií prakticky nic společného. Vzorem by mohlo být původní vysoce úspěšné EHS. Pozitivní by byl odchod V4, případně spolu s dalšími státy, optimu se blížící by bylo přibrání Rakouska a dalších podunajských států, které s námi kulturně sbližuje částečná či plná historická spoluúčast na podunajské monarchii, dávající jim mnoho společného.

Kdesi jsem četl krásný bonmot, že státy, které byly součástí Rakouska – Uherska, případně ty části států, které byly takovou součástí (v případech, kdy to nebyl celý nynější stát) se poznají podle toho, že v nedělním dopoledni zní z oken kuchyní bouchání, jak hospodyně naklepávají maso na „vídeňské“ řízky k nedělnímu obědu. Pochopitelně, spojuje nás toho mnohem víc než tyto řízky, které se navíc dnes dělají spíš z vepřového nebo drůbežího masa, zatímco originální vídeňský řízek byl z telecího.

Bezpečnost?

Zcela mimo realitu je představa, že EU nějakým způsobem garantuje naši bezpečnost. Garantem naší bezpečnosti je jednoznačně NATO, v čele s USA. Je otázka, zda by tato garance fungovala v situaci, pokud by vnitřní rozklad tohoto státu pokračoval stejným směrem a tempem, jak ho můžeme v přímém přenosu sledovat nyní. Pokud se v USA nedostane k moci nějaký opravdu silný president, jako byl naposledy Donald Trump, může dojít k takovému rozkladu vojenských i ekonomických sil USA, že k žádné pomoci z jejich strany nedojde (a při napadení některého státu NATO nastane stejná situace jako v roce 1938 mezi ČSR a Francií). Suma ostatních sil členských států tohoto paktu je bez účasti USA zanedbatelná, a tudíž v praxi moc nepoužitelná.

Naopak, devastace ekonomiky členských států, ale i politické šílenosti, které EU prosazuje, jednoznačně omezují naši možnost se v případě napadení bránit. Československá armáda v roce 1990 by byla v případě útoku ze strany Ruska či bývalého SSSR schopná sice patrně nikoli dlouhodobě ubránit území státu, ale zcela jistě by mohla zabít tisíce či desetitisíce vojáků útočníka, zničit stovky tanků a sestřelit stovky letadel. Tento fakt (týkající se i dalších exsatelitů SSSR) také přispěl k tomu, že se SSSR nepokusil silou zvrátit události na konci roku 1989, protože by to jednoduše buď nezvládl, nebo zvládl za cenu, jakou musel svého času za strategicky bezvýznamné vítězství nad římskými legiemi zaplatit král Pyrrhos.

V současné době, jednoznačně vinou EU a jejích přívrženců v naší politice, by si nás Rusko namazalo na chleba a ani by se přitom moc nezapotilo.

Desintegrace

Zcela jistě se státy v evropském prostoru nějakým způsobem spojit do spolupráce musí, respektive je takové spojení velice silně žádoucí. Toto zpochybňují jen naprostí extrémisté, jsoucí mimo realitu.

Rovněž však zcela jistě není takovéto spojení a spolupráce totožné s EU, nebo že EU je naprosto jedinou možností evropské integrace. Naopak, EU od svého vzniku na ruinách hospodářsky vysoce přínosného EHS dělá vše proto, aby takováto spolupráce nefungovala.
EU se stará o naprosté pitomosti, nemající se spoluprací států v ní sdružených nic společného, zatímco podstatné věci ponechává zcela stranou.

Sice nám naprosto nesmyslně vnutila zákaz pomazánkového másla, zatímco peanut butter, který má s máslem společné ještě méně (P. M. je alespoň z mléka, zatímco P. B. je z buráků), zůstalo zachováno. Kecala a kecá nám do názvů i dalších výrobků, ale nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení, případně elektrické zásuvky a zástrčky a spoustu dalších věcí, které by měly skutečně reálně pozitivní význam.

Nedokázala ani zavést nějaký jednotný jazyk, což v důsledku vede např. k tomu, že na potravinách je povinné minimum informací ve velkém počtu jazyků, vytištěné, aby se to vůbec na jejich obal vešlo, písmem menším než petit, které naprostá většina kupujících není s to přečíst, takže ono značení je zcela jednoznačně na jednu věc, tedy na to, co se časem stane z každé snězené potraviny.

Nabízelo se esperanto, nabízela se latina (klidně i ta středověká, nebo nějaká její odvozenina), případně další rozumné možnosti, ale maximálně je forsírovaná angličtina, tedy chaotická hatmatilka bez v praxi použitelných gramatických pravidel a stabilního významu slov, kterou se nezvládne za celý život naučit ani cca 95 procent rodilých mluvčí.

EU se stará o jakýsi nesmyslný „boj za klima“. Nesmyslný jednak jako takový, protože skuteční vědci, nikoli spekulanti s emisními povolenkami nebo záškolačky s psychiatrickou diagnózou, antropogenní podíl odhadují jako menšinový, případně zanedbatelný. Navíc EU se svými 8 procenty světových emisí (což je asi dnes, vzhledem k ekonomické degradaci EU, už patrně dosti nadhodnoceno) nemá prakticky žádný vliv na těch zbývajících 92 procent. EU „budováním bezuhlíkové ekonomiky“ významně přispívá k celosvětovému skleníkovému efektu emisemi skleníkových plynů jako je  hexafluorid sírový právě z oněch OZE, které mají „spasit svět“. Bezvýznamné nejsou ani obrovské plochy černých fotovoltaických panelů, zahřívajících se i paprsky vlnových délek, které původní terén (pole, louka) odrážel zpět do vesmíru, zatímco tepelné záření těchto panelů zvyšuje opět celkový skleníkový efekt. Potenciálně je to závažnější problém než emise CO2.

EU se stará o spoustu dalších nesmyslů a pitomostí a unikají jí naprosto podstatné věci, které ovlivňují každodenní život prakticky všech jejích obyvatel.

Integrace

Pokud by se tedy státy EU, případně ještě další na území Evropy, měly integrovat, tak po zkušenosti s EU jedině na úrovni jasně definované ekonomické spolupráce (v ideálním případě onen volný pohyb osob, zboží a služeb), s tím, že vše navíc by bylo dobrovolné a klidně jen pro skupiny států, které mají zájem o jakousi vyšší míru spolupráce i v jiných oblastech, ale rozhodně ne povinně pro všechny.

Všechno ostatní je, jak jsme se přesvědčili za dobu našeho členství v této organizaci, jednoznačně cestou do pekel politických a kulturních konfliktů, které nemají přijatelné řešení.

Jistěže můžeme bájit, jako např. expresidentové V. Klaus a M. Zeman o jakési reformě EU, ale je vysoce pravděpodobné, že ta se prostě konat nebude, protože úřednictvo bude trvat na svých privilegiích, plynoucích z jeho neomezené vlády nad „plebsem“, dokud se opravdu nepodaří tuto vládu svrhnout, což bez likvidace jejího nástroje, EU, prostě nepůjde.

Ostatně, Gorbačov se také pokoušel provést jakousi reformu SSSR a zdaleka nešel se svými cíli tak daleko, jako třeba vůdcové pražského jara 1968, a přesto neuspěl, protože tento pokus vedl ke zhroucení a rozpadu SSSR. Přitom, budiž to tvrdě řečeno, Gorbačov v podstatě ani nechtěl zlikvidovat moc sovětské byrokracie. Naopak ji chtěl posílit zefektivněním její činnosti. Přesto se s ní dostal do střetu, jímž tato skupina v podstatě zlikvidovala sama sebe, protože to, že zabránila racionalizaci uspořádání SSSR, vedlo k jeho rozpadu.

Jsem toho názoru, že byrokraté EU se budou rovněž snažit zabránit jakékoli racionální reformě této organizace, bez ohledu na to, že důsledkem bude její likvidace.

Pochopitelně, pokud k rozpadu EU a integraci na nové bázi dojde, tak jediný reálný personální požadavek v této souvislosti je, že z centra té nové formy integrace budou vyloučeny všechny osoby i organizace (včetně nevládních), které se podílely na tvorbě a udržování původní EU.

Zcela jednoznačně tedy platí, že kritika EU v naprosté většině případů není kritikou integrace zemí Evropy a že EU není jediná možná podoba takovéto integrace. Naopak, EU nám předvedla to, jak se taková integrace rozhodně dělat nemá, a proto bude nutné integraci zemí na jejím teritoriu, případně i s dalšími, převést na jiný základ, přičemž pro tuto integraci může EU sloužit prakticky výlučně pouze jako odstrašující příklad. Minimálně část kritiků současné EU lze považovat za jakési průkopníky integrace EU na novém, racionálním a funkčním, základě, kterážto kritéria EU jednoznačně nesplňuje.