Děsivě stoupá státní dluh? A co? Nikdo přece nic splácet nebude

PETR HÁJEK

Podle agentury Median by hnutí ANO, pokud by se nyní konaly všeobecné volby, dalo svůj hlas 35 % občanů.  Naopak vládní lidovce (KDU-ČSL) by prý volila jen 2 % – o půl procenta méně než Trikoloru či PRO. Tato čísla se objevila v okamžiku, kdy sněmovnou vcelku bez problémů – vzhledem k souhlasnému postoji Andreje Babiše – profrčela ve druhém čtení „smlouva“ o legální okupaci ČR americkou armádou. A statistici oznámili, že dluh státu překročil tři bilióny korun (tři tisíce miliard), tedy každý včetně kojenců nyní dluží bezmála tři sta tisíc.

Komu? No nikomu. A žádný dluh se ani splácet nebude. Jak je to možné? A jakou mají všechna tato čísla souvislost? Co nám chtějí říci? A proč se periodicky objevují – zvláště uprostřed krásného léta, kdy většinu lidí zajímají výhradně dovolené, prázdniny, cestování a koupání? Tyto otázky nezajímají v podstatě téměř nikoho. O důvod více, abychom se na ně trošku zaměřili.

Hra na volby

Letos nám jak známo žádné volby „nehrozí“. Jde o zcela mimořádnou situaci, protože jinak v každém roce jsou minimálně jedny až troje. Což je ostatně jeden z důvodů, proč je zhruba třetina lidí ignoruje – a pak pouze trpně nese jejich následky, aby si mohla zanadávat na poměry. Zbytek, něco víc než polovina, však k volbám chodí. A asi polovina z nich pak trpně nese jejich důsledky – a nadává na poměry.

Tohle si samozřejmě Fialova vláda (patří do ní i prezident PePa, ústavní soud, veřejnoprávní a korporátní média našich miliardářů, tzv. mainstream atd.) uvědomuje. Patří to k té uzounké výseči domácích témat, která je schopna vnímat. Jinak je cele obrácena ke svým protektorům a sponzorům v Berlíně (krycí jméno Brusel) či Washingtonu, jejichž zájmy nejen odevzdaně plní, ale přímo jim odečítá ze rtů dle známého (u nás ve všech protektorátech cvičeného) rčení o poturčenci, jenž je horší Turka.

Proto chce v nevolebním roce stihnout většinu zničujících operací. Vychází přitom ze vcelku realistické zkušenosti, že veřejnost má krátkou paměť a korporátní média se dostatečně postarají o rozptýlení jejích zbytků. Parlament je proto v permanenci i přes léto a pětikoalice jej zásobuje schvalováním jednoho zničujícího tématu za druhým: Smlouva s Američany, legalizace krádeže důchodů, rozhazování z šíleně rostoucího dluhu politickým neziskovkám, kvapík při schvalování ústavních soudců a tak dále a tak dále. A „odvelené složky“ mediálního korporátu zvané „agentury pro výzkum veřejného mínění“ k tomu produkují zábavnou hru na volby.

Hra na mínění veřejnosti

Tyto „průzkumy“ mají dvojí roli: Jednak manipulovat s veřejností – to ale platí především když se blíží nějaké volby – jednak vytvářet dojem, že na nějakém „veřejném mínění“ ještě tyranské moci záleží. Politické „elity“ je neberou vážně. Zvláště v „mezidobí“, kdy žádné volby na obzoru. Již dávno to propíchl Churchill bonmotem, že jediná data, která bere vážně, jsou ta, která si sám zfalšuje.

Výsledky průzkumu prožívá jen relativně malá nejaktivnější část veřejnosti (jak na vládní či protivládní straně), která úzkostlivě sleduje, jak se jejím favoritům daří. Ze zmanipulovaných dat pak činí zbytečné ukvapené závěry – a pomáhá manipulátorům jejich hry uvádět v život: Tím, že (spolu s mainstreamem) o průzkumech diskutují, radují se, či jsou sklíčení, přepočítávají neexistující voličské preference na sněmovní mandáty, a vytvářejí teorie o možnostech (či nemožnostech) změn, jimž buď fandí, nebo se jich obávají. Této skupině adresoval svůj bonmot jiný západní velikán, slavný americký spisovatel známý pod pseudonymem Mark Twain již v 19. století: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“

Hra na regulérnost

Pokud si někdo tuto realitu vyloží tak, že je všechno marné, a nemá smysl se o cokoli snažit, udělá chybný závěr. Je to totiž právě naopak: Nemá pouze smysl činit závěry z „analýz“ prodejných médií a jejich agentur tvářících se že názory veřejnosti zkoumají. Na této úrovni je všechno koupeno a dohodnuto. Ostatně připomínají to (podle aktuální potřeby) i politici. Například tenhle poslední „průzkum“ Medianu, v němž ODS klesla o dvě procenta (což je v rámci „tolerance“ statistické chyby) komentoval její místopředseda sněmovny Jan Skopeček:

„Pro mě jsou nejdůležitějším testem volby. Brzy nás čekají volby do Evropského parlamentu, čekají nás krajské volby, to bude tou nejlepší prověrkou, jak vládní koalice, tak opozice. Volby málokdy dopadnou podle toho, jak průzkumy predikují.“ Nepochybně má pravdu. Vzpomeňme na brexit či Trumpovo vítězství, což byly přímo rány věhlasným agenturám, které ještě několik hodin předtím oznamovaly opak. U nás zase obvykle hlásí podstatně nižší preference Okamurově SPD.

To však v minulých sněmovních volbách nebylo podstatné. Rozhodla manipulace volebním systémem z hlav (nevolených) ústavních soudců. Propadl milion hlasů – a Fialova pětikolka je tu. Teď už i vládní prezident PePa dal najevo, že bude chtít aktivně dopomoci k dalšímu zničení i tak sporné regulérnosti voleb umožněním hlasování po internetu. A bruselská vládní koalice se bez problémů zase shodne na prosazení korespondenčního hlasování.

Tedy vše, co povede k již zcela otevřeným volebním podvodům podle vzoru amerického protektora. Právě pro tohle všechno – a pro desítky dalších hrůz, které fialový hnus míní prosadit do zákonů – je mezivolební aktivita odpůrců totalitního režimu naprosto zásadní.

Hra na opozici

Systém už je totiž natolik zprzněný, že nelze spoléhat na parlamentní opozici. Senát má bezpečně obsazený vládnoucí kavárna. Tuto nepotřebnou a nebezpečnou instituci si vlastenečtí voliči hnusí – a k volbám do ní proto nechodí. Kolaborující část veřejnosti však ví, že senát patří k důležitým nástrojům udržení totality (z níž mají profit a jež je různými způsoby korumpuje). Proto k volbám chodí a po pár tisících hlasů obsadí (až na malé výjimky) horní komoru poslušnými kreaturami typu Miloše Vystrčila (ODS). Zde tedy žádná opozice není.

V podstatnějším tělese, jímž je nepochybně sněmovna, je to nyní (po zmíněném „ukradení“ milionu hlasů) ještě markantnější. 108 poslanců vládnoucí guerilly jsou roboti bez vlastního názoru či svědomí). Jejich luxusní životy z „erárního“ (našich daní) jsou limitovány hrůzou, že pokud by nějaký názor projevili, jejich stranické vedení je příště na kandidátku nedá – a oni si budou muset na živobytí vydělávat prací. A tak opozice – Babišovo ANO a Okamurova SPD jsou zcela bezmocní. Přesněji – byly by, i kdyby skutečnou opozici představovali.

Je příznačné, že se Babišova hromada poslanců jmenuje ANO – protože fakticky s vládou spolupracují. Okamurova dvacítka by se sice klidně mohla jmenovat NE, neboť vládní hrůzy skutečně důsledně odmítá, ale je jí to platné asi jako mrtvému zimník. Andrej Babiš zajišťuje, aby ty nejšílenější zákony a mezinárodní smlouvy (jako nyní ta o americké okupaci ČR) prošly velkou většinou. Aby mainstream mohl tvrdit, že jde o „celospolečenskou shodu“, ze které se vyřazuje pouze „extrémistická“ SPD.

Hra na lidového vůdce

Babiš jako předseda vlády dokázal protektorům, že je muž na svém místě: Důsledně aplikoval zničující covidistickou, vakcinační a „gríndýlovou“ strategii „švábů z Davosu“. A poté, co „políbil prsten“ v centrále CIA (a zajistil si tak kromě jiného beztrestnost ve svých uměle vyrobených „kriminálních“ kauzách), je součástí našeho problému. Pro nadnárodní smečku zločinců, která aktuálně destruuje západní civilizaci s vidinou světovlády a „redukce“ lidstva na jednu až dvě miliardy otroků, je naopak zjevně součástí plánu.

en se trochu komicky maskuje: Tu vyrazí na konferenci organizovanou Viktorem Orbánem, tu řeční proti okrádání důchodců vládním „úsporným balíčkem“. Ale v europarlamentu je součástí nejradikálnější federalistické bruselské lobby, která prodává Američanům (spolu s lidovci) za hubičku hospodářské zájmy evropských států (které chce zničit). Vystupuje proti migrační „výměně“ historických národů, ale podporuje vládní koncepci „specifického naředění“ národa Ukrajinci. Souhlasí s válkou Západu proti Rusku na Ukrajině. Před schvalováním okupační americké smlouvy napochoduje na Hrad, kde místodržícímu NATO (PePa) za přítomnosti Petra Fialy slíbí spolupráci.

Hraje prostě stejně falešnou hru jako kolaborantská fialová horda. Ba ještě nebezpečnější – protože vytváří iluzi opozice. Lidového vůdce. A zde přichází ke slovu shora zmíněná role „agentur“: Opakovaně mu udržují či ještě zvyšují čísla „preferencí“, aby váhaví, kteří si ještě trochu uvědomují, že v něm podporují jen jiný odstín fialové, byli uklidněni: Jsem jako většina, která nechce Fialu. V podtextu tak souhlasí s tím, že jediná skutečná parlamentní opozice představovaná Okamurovci, je nějak „extrémní“. A to přece takový volič nechce. I Fiala je pro něj extrém. Zatímco „lidový vůdce“ Babiš chce přece tak nějak „dobro pro všechny“ a pořádek. No nekup to!

Kdepak dluhy!

To je podstata letního koupání veřejnosti v číslech, jež sama o sobě nic neznamenají. Jsou čirou virtualitou. Dokonce ani ten tříbilionový dluh nemá žádnou vypovídací hodnotu. Je tu jen pro to, aby Miroslav Kalousek mohl v televizi občas vynadat vládě (jejíž je skrytou součástí) – a vytvářet tak představu (pro vládní voliče), že „tam“ jsou také ještě rozumné mozky. Kalouskův návrat do politiky je ostatně na spadnutí.

Ve skutečnosti však žádný státní dluh už neexistuje. Je pouze součástí daleko absurdnějšího zadlužení celého Západu vedeného (i v zadlužování) Spojenými státy. Ty dluhy, vytvářející po jistou dobu představu zázraku blahobytu bez práce (a dolaru krytého už jen vojenskou silou) jsou dávno normálními procedurami nesplatitelné.

A tak vedle přípravy na likvidaci měn a hotovostních peněz a jejich převedením na „elektronické“ – jež jsou ale především novým způsobem fízlování a uvěznění nepodvolených bez nutnosti vydržovat aparát dozorců – připravují cosi velmi standardního: 

V moderní historii takové situace řešili Rockefellerové a Rothschildové (nevolení vládci domnělých západních demokracií) vždy stejně: válkou. Ta všechny dluhy smete a vyrovná. Právě tak (a pouze proto) se Američané angažovali v obou světových válkách.

Hra o naše životy

Na té zatím poslední Spojené státy (které uvrhly svět ve třicátých letech do všeobecné hospodářské krize) neslýchaně vydělali. Jenže uběhlo pár dekád – a oni zase všechno probendili a rozkradli (včetně zlatých rezerv různých států u nich „uložených“). A tak připravují další válečnou „červenou čáru“ – jako obvykle zaměřenou na Rusko. Na tom s nimi oddaně spolupracují jak Fialovci, tak Babišovci. Pro doma k tomu prostřednictvím mocných a nekonečně bohatých (protože rovněž zadlužených) médií musejí vytvářet zdání lidovlády a „svobodného světa“.

Tuhle hru však už hrají nejen o naše majetky, ale bez nadsázky o naše životy. Ať již prostřednictvím umělých krizí jako covidismus, gríndýl či energetické ožebračení vlastní populace, nebo přímou přípravou války. Skandalizace a zesměšňování těch, kteří skutečně stojí v neformálním hnutí odporu („chcimírové“), jejich kriminalizace, cenzura a v podstatě válečná ekonomika – doplněná monstrózní válečnou propagandou – jsou neomylnou stopou.

Ještě se však můžeme ubránit. Rostou počty nepodvolených ve Skandinávii, ve Francii – ale dokonce i v samotném Německu – hlavním zastupujícím říšském protektorovi zájmů USA. A je docela pravděpodobné, že – navzdory zdání, že „hnutí odporu“ uvadá – se tento trend přelije i k nám. Možná hned na podzim. A ONI to vědí. Potřebují toho proto stihnout přes léto mnoho. Ale víme to i MY. Proto je tak nesmírně důležité nedat se nyní opíjet rohlíkem. Nekoupat se s nimi v datech a číslech, která nic neznamenají.

A místo toho se připravovat. Protože přežijí jen připravení. Že je to nesmyslné strašení? Kdepak. 

Tahle hra o naše životy totiž – na rozdíl od všech jejich ostatních her – má jednu podstatnou odlišnost:

Není to hra.