Boj za klima, racionalita versus víra

Boj za klima dostává v poslední době bizarní podobu, kdy aktivity prosazované “odborníky” a ekologickými aktivisty velice často zvyšují skleníkový efekt. Tím aktivisté i “odborníci” za nimi stojící, jasně předvádějí, že o žádný “boj za klima” se vlastně nejedná.

Jaderné elektrárny

Neexistuje patrně nic klimatu přátelštějšího, než je jaderná elektrárna. Nic nespaluje, takže neemituje žádné skleníkové plyny. Je relativně levná, což je dáno její spolehlivostí. Běží po cca 80 % času své existence a naprostá většina odstávek je dlouhodobě předem plánovaná, takže se na ně mohou rozvodné společnosti předem připravit a v klidu zajistit záložní zdroj.

Přesto, nebo snad právě proto, jsou jaderné elektrárny největším trnem v oku ekologických aktivistů, bojujících za klima rušením těchto zcela bezemisních zdrojů.

Uhelné elektrárny

Uhelné elektrárny jistě produkují CO2 spalováním uhlí. Na druhé straně ale neemitují jiné skleníkové plyny a mají poměrně dobrou efektivitu přeměny chemické energie z uhlí na elektřinu. Důležité je i to, že jsou s to teplo “za turbínami” posílat dál jako teplárenskou páru, a tím řešit vytápění řady domácností i nebytových objektů (a šetřit energii, která by na to byla jinak vynaložena z jiných zdrojů).

Jaderné elektrárny sice teoreticky také mohou produkovat teplárenské teplo, ale v praxi se této jejich vlastnost u nás málo využívá, byť jak v případě Dukovan tak i v případě Temelína se původně počítalo s teplárenským teplem do blízkých měst a dokonce i s pásem skleníků podél teplovodů. Dukovany měly vytápět až Brno a Temelín dokonce až Prahu, zatímco vytápí jen část blízkých Českých Budějovic.

Uhelné elektrárny navíc mohou sloužit také jako spalovny, včetně zařízení pro spalování nebezpečného odpadu, který nelze jinak efektivně zlikvidovat.

Přes uvedené výhody jsou uhelné elektrárny nepřítelem ekologů. V Německu bylo prosazeno jejich nahrazování zařízeními na spalování zemního plynu.

Zemní plyn sice na jednotku energie vyprodukuje o něco méně CO2 než uhlí, ale obrovským problémem jsou úniky metanu při těžbě a dálkové dopravě zemního plynu (protože naprostou většinu zemního plynu tvoří právě metan). Protože je metan silněji skleníkovější (má dvacetinásobný skleníkový efekt než CO2), je celkový efekt plynové elektrárny cca 1,5 – 1,75 násobný oproti uhlí, záleží na způsobu těžby a dopravy. Asi nejproblematičtější je vožení zkapalněného zemního plynu loděmi přes oceán, protože úniky tohoto plynu do ovzduší při tomto druhu dopravy jsou vyšší než při dopravě plynovody.

U nás naštěstí plynovou elektrárnu máme jen jednu, slouží zároveň k vyrovnávání výkyvů produkce elektřiny OZE, nicméně klasická elektrárna na uhlí je použitelná přibližně stejně.

Větrné elektrárny

Větrné elektrárny jsou údajně “hodné”. Produkují ovšem kvanta silně skleníkového plynu hexafluoridu sírového (SF6), který je více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 (v číslech za tou první dvojkou se různé zdroje liší) a má daleko delší (o řády) životnost v atmosféře kvůli své značné chemické netečnosti.

Alternátory a měniče u větrných elektráren obsahují tento plyn kvůli zamezení tvorby jisker, nicméně při každém servisním zásahu je uvolněno tolik SF6, že jeho skleníkový efekt odpovídá spálení téměř půl tuny uhlí a v případě měniče jde o ekvivalent spálení dokonce šesti tun uhlí. “Superskleníkový” SF6 nahrazuje v elektrických zařízeních dříve používané oleje na bázi PCB, zakazované na základě hysterie zelených. PCB ovšem skleníkové nejsou.

Větrná elektrárna sice za svůj “život” má vyrobit v průměru elektrický ekvivalent spálení něco přes 9 000 tun uhlí, ale rozhodně ji nelze považovat za bezemisní zdroj. Jeden únik SF6 odpovídá přibližně spálení 900 tun uhlí. Je navíc daleko persistennější v atmosféře v porovnání s CO2. Modelovat bychom to mohli tak, že bychom po spálení té hromady 900 tun uhlí dál průběžně pálili jeho menší kvanta, která by dorovnávala ten rychleji ubývající CO2 na daleko pomaleji se snižující koncentraci SF6. Je docela možné, že v takovém případě bychom se k těm 9 000 tunám uhlí nakonec “dobabrali”. Navíc musíme od těch 9 000 tun odečíst ty, kdy větrník vyrábí “nesmyslnou” elektřinu v době, kdy jí není zapotřebí, a ta se musí různými způsoby likvidovat, protože k rozumnému užití prostě není. A, pochopitelně, jedná se o skleníkový efekt jediného zásahu do příslušného zařízení. Může jich být víc, a za každý bychom museli spálit dalších 900 tun uhlí a začít spalovat další řadu jeho hromádek.

Existuje také pozorování, že po větru od německých větrných parků je ve vzduchu dvojnásobná koncentrace SF6, než je atmosférický průměr. To odpovídá spíše průběžným únikům a doplňování SF6 do těchto zařízení (i bez servisu spojeného s otevřením a únikem veškeré náplně, ten plyn může nějaká automatika připouštět z rezervní bombičky).

Jistěže mimo problematiku skleníku stojí i problém likvidace vysloužilých vrtulí, které se mohou stát zdrojem vláken, podle některých údajů srovnatelných s azbestem, podle jiných alespoň se skelnou vatou. Rozhodně to není z hlediska zdraví lidí žádný přínos. Poslední průzkumy ukazují, že zdraví nebezpečné částice se z vrtulí větrníků uvolňují dokonce již před koncem jejich životnosti, tedy za jejich chodu.

Stavba větrníků o výkonu jaderného bloku navíc spolyká mnohonásobně více betonu a dalších stavebních materiálů, obrovské množství alternátorů o relativně malém výkonu spotřebuje daleko více nedostatkových materiálů než jeden velký alternátor o jejich sumárním výkonu v uhelné nebo jaderné elektrárně. Pokud se ještě zohlední v našich podmínkách asi 1/4 doba chodu během svého “života” oproti jadernému bloku (ve větrných parcích na severním moři je to cca 1/2), je nutný další materiál navíc, abychom dosáhli ekvivalence nejen v nominálním, ale i reálném výkonu. Problém i to, že při chodu větrníku nevzniká žádné teplo, které by se dalo využít.

A nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že vhodná místa pro výstavbu těchto elektráren jsou až na pár výjimek v chráněných územích (od rezervací po národní parky).

Fotovoltaika

Fotovoltaika je minimálně problematická v tom, že produkuje elektřinu zcela chaoticky, a proto musí být vyrovnávána “horkými zálohami”, které rozhodně nejsou bezemisní. Přitom je úplně jedno, zda jde o klasickou FV elektrárnu, produkující energii do sítě, nebo “zpomalovače elektroměru” připojené přímo do rozvodů v bytě, rodinném domku apod. V prvním případě skáče chaoticky přítok do sítě, v tom druhém spotřeba, ale síť destabilizuje obojí přibližně stejně. Jediné FV nedestabilizující síť jsou ty, které jsou provozovány v ostrovním režimu, tedy v oblastech bez přívodu elektřiny (např. některé chatové oblasti, samoty apod.).

Dalším problémem jsou měniče u velkých FV elektráren (a jsme opět u toho nešťastného SF6).

Dle mého soudu podceňovaným problémem je i skutečnost, že výstavbou FV elektrárny nahradíme přírodní povrch plochou o výrazně menší odrazivosti (FV panel má odrazivost kolem 10%, zelená tráva cca 1,5 násobnou, ovšem uschlá tráva má vyšší a např. plocha pokrytá sněhem ji má hodně nad 50 %. A je třeba vědět i to, že odražené světlo má stejnou vlnovou délku jako dopadající, takže projde skrze atmosféru ven, zatímco tepelné paprsky od zahřáté plochy (tedy i fotovoltaických panelů) jsou právě ty, u nichž se uplatňuje skleníkový efekt, tj. neprojdou skrze atmosféru a přispívají k ohřívání planety (dokonce i kdyby v atmosféře žádný CO2 nebyl, stačí vodní pára a další přirozené skleníkové plyny)). Takže FV panely do jisté míry (byť obtížně konkrétně vypočítatelné) přispívají ke skleníkovému efektu konverzí slunečního světla na paprsky, které neprojdou zpět do vesmíru skrze skleníkové plyny v atmosféře (i ty zcela nezávislé na aktivitách lidí).

Námitka, že zkonvertují nějakou energii na elektřinu neobstojí. Jednoduše proto, že platí termodynamika, v souladu s níž i naprostá většina té elektrické energie z fotovoltaických panelů degraduje na tepelnou (produkující infračervené, skleníkovými plyny zachytitelné, paprsky).

Paradoxem je, že tzv. “světelný smog”, proti kterému ekologové bojují, fakticky odčerpává energii ze Země, protože v něm převažují vlnové délky, které projdou skleníkovými plyny a jeho paprsky odnesou energii ze Země do vesmíru. A působí tudíž na klima ve smyslu opačném, než jaký má skleníkový efekt.

Naprostá většina FV elektráren také zabírá kvalitní ornou půdu.

Dalším obrovským problémem je, že neumíme zlikvidovat fotovoltaické panely na neškodné substance. Stává se z nich nebezpečný odpad, z něhož se ve skládkách vyluhují toxické prvky.

Nezanedbatelná není ani obrovská plocha panelů, z nichž velice rychle za deště steče voda, protože prakticky nic nezadrží. FV elektrárny, zejména ty větší, mohou tedy přispívat i ke vzniku minimálně lokálních přívalů ve vodotečích.

Posledním problémem fotovoltaiky, ale do jisté míry i některých součástí větrných elektráren, je skutečnost, že jsou vyráběny v Číně, prací zotročených dětí a vězňů. Ptávám se proto na různých “ekologických” fórech, zda by měli ekologičtí nadšenci žaludek na používání německého mýdla značky Osvětim, vyráběného z tělesného tuku zplynovaných lidí.

Obávám se, že pokud bychom na všech budovách, kde to jde, natřeli střechy na bílo, mělo by to na klima daleko větší ochlazovací efekt než provoz FV elektráren. Ovšem, nedaly by se na tom plnit kapsy dotacemi. Výhodou by ale bylo, že by se toto opatření dalo snadno a rychle zrušit v situaci, kdy by se začalo ochlazovat příliš rychle a klima začalo tendovat k nebezpečně nízkým teplotám.

Vodní energie

Vodní energie je sice také OZE, ale na rozdíl od jiných typů je dosti málo problematická. Její hlavní vlastností ovšem je její nedostatek (málo vody a malý spád), takže může zajistit jen zanedbatelnou část kapacity, kterou potřebujeme. Spíš je výhodné, protože tyto elektrárny mají rychlý náběh, je používat jako součást zálohování. Tam, kde to jen trochu jde, by mělo být zajištěno i pumpování vody zpět nad hráz při přebytku elektřiny, tedy přestavovat vodní elektrárny na přečerpávací.

Elektromobily

Elektromobily jsou vydávány za dopravu budoucnosti. Problém je zcela jistě ve velmi malé kapacitě baterie v porovnání s naplněnou nádrží standardního auta (ani ne poloviční) a relativně dlouhým časem nabíjení.

Vcelku primitivní výpočet může dokázat, že bychom potřebovali asi dva Temelíny (ale kompletní, ne tu půlku původního projektu, která byla reálně postavena) jenom na dobíjení elektromobilů, nahrazujících stávající auta na benzínový pohon (některé odhady jsou ještě vyšší). S naftou je to složitější, protože se spotřebovává nejen na auta, ale i další druhy dopravy (od dieselelektrických lokomotiv po lodě) a jen těžko se dohledávají údaje, které by tyto druhy dopravy odlišily. Nicméně existují odhady, počítající s dalšími třemi temelínskými bloky.

Dalším problémem je logistika dopravy elektřiny k nabíjecím stanicím. Těch by muselo být daleko víc, než je nyní stojanů na benzín a naftu, protože nabíjení zabere podstatně delší dobu. Přitom standardní nabíjecí stanice, odpovídající dnes standardní benzínce, která by nabíjela na všech stojanech (v počtu asi 6 – 8 krát vyšším, než je tč. obvyklé místo stojanů na dolévání nádrží pohonných hmot) by potřebovala vedení odpovídající menšímu okresnímu městu a na jeho druhém konci elektrárnu s odpovídající produkcí elektřiny. To by, mj. znamenalo obrovská kvanta mědi. V podstatě jen pro ČR víc, než kolik se dá reálně koupit na světovém trhu.

Fantasmagorie ekologů, kteří budou přes den jezdit elektromobilem a v noci ho dobíjet z fotovoltaických panelů, je třeba odkázat tam, kam patří.

Problém ovšem je, že celý řetězec konverzí od vzniku tepla v elektrárenském zařízení po vznik mechanické energie v motoru elektromobilu má účinnost cca na úrovni parního stroje, tedy kolem osmi procent, zatímco auto na benzín má tuto účinnost kolem 40 procent, tedy pětinásobnou, a auto na naftu ještě krapánek vyšší. Znamená to tedy, že pokud v energetickém mixu není dostatek bezemisních zdrojů (přičemž reálné je prakticky jen jádro), produkuje elektromobil, a to nikoli výfukem, ale komínem elektrárny, vyšší množství CO2 (u nás cca 3,5 násobek) než normální auto. Až při cca 80 procent jádra nebo vody v energetickém mixu se dostane elektromobil do emisní parity s klasickými auty. Vodní energie přitom není dost. I státy jako Norsko, Švédsko nebo Rakousko nemají dost této energie pro převod aut na elektromobily. Na ostatní OZE je třeba zapomenout. Jejich energie by se musela protahovat nějakými úložišti o mizerné účinnosti (nejúčinnější je přečerpávací vodní elektrárna a jsme zase u toho nedostatku vodní energie obecně – poměrně jednoduchý výpočet dokáže, že na zálohování zimního období, a jen pro domácnosti a průmysl bychom potřebovali asi tisíc Dlouhých strání a na elektromobilitu víc než ještě jednou tolik) a tím pádem naroste do naprosto šílených rozměrů požadavek na nějakou uskladňovací kapacitu.

Začíná se rýsovat i další problém elektromobilů: Je jím vysoká hmotnost, kdy jen hmotnost baterie je výrazně vyšší, než hmotnost standardního auta, na niž jsou dimenzovány některé dopravní stavby, vícepatrové garáže a parkoviště, parkovací domy apod.

Nedávno pojišťovny zveřejnily první statistiky nehod elektromobilů a jejich řešení. V podstatě už banální “plechařina”, jaká se u auta řeší buď výměnou dílu karosérie či dokonce klempířským kladívkem, tmelem a barvou, vede velice často k odpisu celého auta kvůli podezření na otřes baterie. Protože nová baterie není dotovaná, zatímco baterie v novém elektromobilu je, a velice, stojí nová baterie do stávajícího elektromobilu víc než nový elektromobil téhož typu se stejnou baterií. Takže většina elektromobilů se i po banálních nehodách odepisuje a pojištěnec dostane část peněz na nákup nového. Ekologie, ekonomika atd. takového počínání je cosi příšerného. Navíc ekosoudruzi nechtějí či neumějí lithium z baterií recyklovat.

V současné době tedy ekology prosazované elektromobily vedou k výrazně vyšší produkci skleníkových plynů oproti klasickým autům a jako “třešničku na dortu” můžeme přidat veškeré problémy s těžbou lithia a dalších nezbytných kovů pro výrobu jak elektromobilů, tak i jejich logistického zázemí.

Faktem je, že palivo vyráběné buď z CO2, jímaného ze vzduchu nějakou technikou nebo prostřednictvím biomasy, přijde po této stránce jak výrazně levněji tak i výrazně ekologičtěji, aniž by vyžadovalo drastické změny v logistice dopravy (s obrovskou ekologickou zátěží, což je jasné normálním lidem, ale ne ekologům). A je to opět jedna z technologií, proti níž ekologové zuřivě bojují, byť je prokazatelně uhlíkově neutrální.

Vodík

Vodíkové hospodářství se začíná stávat jednou z dalších manter ekologů. Problém je v mizerné účinnosti elektrolýzy, pokud bychom tedy vyráběli vodík “ekologicky”, tedy výlučně přebytkovou energií z OZE. Dalším problémem je skladování (nepatrná hmotnost, a tedy obsah energie, stlačovat se vodík moc nedá a zkapalnění je natolik energeticky náročné, že potřebujeme k výrobě jednoho kg zkapalněného vodíku energii z dalšího jednoho kg tohoto plynu (respektive příslušně více, podle účinnosti konkrétního způsobu konverze vodíku na energii). Přitom i ten kapalný vodík je energeticky řídký, litr této tekutiny obsahuje cca polovinu energie oproti litru benzínu. Značná nebezpečnost tohoto plynu je už jen “třešničkou na dortu”.

Představy, že by se vodíkem nahradil zemní plyn v rozvodech do průmyslu a domácností kolidují právě s velmi nízkým obsahem energie vztažené na objem tohoto plynu (potrubím by musely proudit mnohonásobky současných objemů), a přestože má vodík při vedení nižší odpor, bylo by to obtížně realizovatelné. Dalším problémem jsou úniky vodíku (prochází řadou kovů i dalších materiálů a vedení plynu u nás nebyla stavěna na to, aby vodík v sobě udržela). Kromě hrozby explozí je zde i hrozba vůči klimatu. Vodík sice sám o sobě “skleníkový” není, ale zvyšuje perzistenci silně skleníkového metanu v atmosféře a jako “třešničku na dortu” likviduje také ozón. Problematická pro některá vedení by mohla být i vodíková koroze kovů. Jinými slovy: V souvislosti s vodíkem by se muselo předělat z naprosté většiny veškeré plynové vedení od plynáren až k budovám, případně až ke spotřebičům.

Víra

Ekologie se tedy dostala do pozice jakési víry, která je v přímém rozporu s rozumem.

Můžeme se zlobit jak chceme, ale, obávám se, hlavní problém zde vidím v křesťanství a s ním příbuzných vírách, protože tato náboženství jednoznačně upřednostňují víru před rozumovým procesem. Což dospělo v křesťanství až k onomu CREDO QUIA ABSURDUM.

Jinými slovy, zde není už jen “zásluhou” věřit nějakému nesmyslu s tím, že za tu víru následuje (nikdy neprokázaná) odměna na “onom světě”. Zde je to, že něco je totální nesmysl, přímo důvodem této pitomosti věřit.

A jsme u jádra problému: Protože tím nejsou “alternativně myslící” ekologové, topící v kamnech mrkví. Problémem jsou politici, kteří jim ty nesmysly, snadno identifikovatelné a diskreditovatelné elementární logikou a kupeckými počty nad faktografií na úrovni středoškolské fyziky a chemie, věří, přestože, jak zmíněná primitivní úvaha tak i hodnocení praktického dopadu již provedeného konání, naprosto jednoznačně ukazují, že tudy prostě cesta nevede.

Zcela jistě v tomto hraje roli i skutečnost, že naše vláda (s výjimkou části pirátů) je v rukou klerikálních a klerofašistických stran, jejichž představitelé byli odmalička cepováni ve smyslu “rozum je fuj, víra odmítající rozum je to pravé”. Tito lidé tedy zcela jednoznačně budou dávat přednost ideologickým hámotinám, před realitou a jakoukoli korekci těchto hámotin rozumem budou považovat za nepřípustnou, případně za “desinformaci od ruských trollů” (když už nemohou bojovat proti kacířům).

Jistě je to chybou i nás, občanů, kteří chodíme k volbám, že jsme zvolili do čela státu “alternativní” jedince, vymozkované náboženskou vírou. Takže, přestože věřící mají v naší populaci zastoupení jen asi 1/4, vládnou nám v důsledku náboženské víry a silně alternativně myslící jedinci, dávající přednost víře před rozumem. A proto naprosto neschopní řešit současnou krizi jinak, než podle zdravého rozumu nesmyslnými postupy.

Závěr je jednoznačný a ne příliš optimistický: Můžeme “bojovat za klima” a budeme ignorovat realitu, že tento “boj” ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšuje, nebo dokonce vyvolává zcela nové typy skleníkových emisí či dalších příspěvků k ohřívání planety. Pak se ovšem musíme smířit s tím, že námi “bojem za klima” vyvolaný skleníkový efekt skutečně může planetu upéct. Možná už koncem tohoto století. Pochopitelně, dlouho před tou dobou vyvolá “boj za klima” totální ekonomický kolaps, hladomory a války o ubývající zdroje. Nebo budeme racionálně bojovat proti skleníkovému efektu. Pak je velká šance, že pokud něco planetu ohřeje, budou to ryze přírodní síly, s nimiž prostě nemáme šanci bojovat, nicméně produkce skleníkových plynů lidmi bude tak nízká, jak je to racionální, a jak to ovlivní klima jen v nepatrné míře. Pak ovšem musíme vybojovat to, aby se dělal prakticky všude opak ekology prosazovaných hloupých nesmyslů.