Jsou čeští rodiče brzdou pokroku ve vzdělávání?

Jaké jsou nejpalčivější problémy současného českého školství a kdo je největší „brzdou pokroku“ ohledně toho, aby bylo konkurenceschopné s vyspělými zeměmi a odpovídalo požadavkům moderní doby? O tom se v médiích mluví poměrně často a nedávno mě na tohle téma zaujal například článek Ondřeje Šteffla s titulkem „Rodiče – brzda pokroku ve vzdělávání“, který mě přiměl k napsání mé dnešní úvahy.

Zkušenosti pana Šteffla z oblasti školství jsou nepochybně bohaté, jedná se o totiž člověka, který v roce 1990 založil první soukromou školu u nás (PORG), v současné době působí již řadu let jako ředitel vzdělávací společnosti Scio a patřil i do týmu poradců končícího ministra školství Vladimíra Balaše. Přesto však jakožto středoškolský učitel s třicetiletou praxí s některými jeho názory, publikovanými ve výše uvedeném článku, souhlasit nemohu. Především pak s tím, že mnozí rodiče dnešních žáků svým konzervativním přístupem brání modernizaci současného školství.

Ondřej Šteffl ve svém textu na tohle téma mimo jiné píše: „Mezi učiteli přibývá těch progresivních, kteří by rádi školu modernizovali, určitě mnohem rychleji než mezi rodiči. To, co se děje ve školách, ovšem neurčují ani hlasití kritici, ani ministerstvo školství, a už vůbec ne Strategie 2030+ a jen z malé části ředitelé škol a učitelé. A ani jednotliví rodiče, klíčová je většina – mainstream rodičů. Jeden rodič ve třídě nestačí, když se ozve, ale ostatní ho umlčí.“ Dále pak zmiňuje výsledky výzkumu agentury PAQ v listopadu 2020, kdy na otázku “Je úroveň základního školství v ČR dobrá?“ odpovědělo 13 % rodičů žáků školou povinných “určitě ano”, 69 % “spíše ano”, 15 % “spíše ne”, jen 3 % “určitě ne”.

Já ovšem na rozdíl od pana Šteffla považuji naopak za dobré, pokud rodiče i někteří neprogresivní či méně progresivní učitelé automaticky nepřijímají všechno, co někteří „progresivisté“ či mediální vzdělávací odborníci nadšeně navrhují. A že toho není zrovna málo… Konkrétně bych například zmínil nápad, že dávat žákům povinné domácí úkoly je přežitkem, který by měl být striktně zakázaný, dlouholeté snahy zrušit známkování ve školách a nahradit ho formativním hodnocením, nedávný nápad na zrušení devátých tříd na základních školách (jen záhy poté, co se provedla obsáhlá revize rámcových vzdělávacích programů), dále pak například to, že by žáci a studenti neměli být po dobu školní docházky vystaveni vzájemnému soutěžení, neboť pokud někdo v nějaké soutěži neuspěje, tak to může mít dopad na jeho psychiku apod.

Ono totiž mnozí ti „mainstreamoví“ rodiče, údajně bránící modernizaci a pokroku ve školství, dobře vědí, že v reálném životě bude kdokoliv podroben nějakému soutěžení téměř pořád, a ve svém budoucím zaměstnání také nebudou odměňováni všichni stejně, ale v závislosti na tom, jak kvalitní práci odvádějí, případně jak zodpovědný bude jejich přístup k plnění svěřených úkolů. Přičemž v případě těch, co se stanou podnikateli či osobami samostatně výdělečně činnými, bude něco takového platit dvojnásob.

Tímto textem samozřejmě nechci říci, že české školství žádné problémy nemá a není v něm co zlepšovat. Ostatně, oni i ti „progresivisté“ mají občas nápad dobrý: pokud třeba přijdou s názorem, že by se učitelé měli věnovat každému dítěti individuálně. Jenže jak něco takového prakticky realizovat, pokud má například učitel ve třídě žáků třicet? Na to už bohužel „progresivisté“ ani mediální vzdělávací odborníci obvykle odpovědět nedovedou…