Francie: Země v troskách

Paříž, Francie. 23. března 2023, 20 hodin. Proběhla demonstrace. A jak je už nyní obvyklé, po demonstraci následovaly nepokoje, které se přehnaly centrem a poté se rozšířily i do dalších měst. Hořela auta, výlohy byly rozmlácené, popelnice zapálené. Před dvěma týdny začala stávka popelářů. Téměř deset tisíc tun odpadků nakupených na chodnících úplně blokuje některé ulice. Přemnožené krysy ohrožují veřejné zdraví. Ropné rafinerie jsou uzavřeny a čerpací stanice vyschly. Další demonstrace se konaly 28. března – a to znamenalo zase další nepokoje.

Francie je už zase na pokraji chaosu.

Předmětem nespokojenosti je přijetí zákona reformujícího důchodový systém minimálním způsobem: zákonný věk odchodu do důchodu ve Francii je od roku 2010 stanoven na 62 let a nový zákon zvyšuje věk odchodu do důchodu o dva roky na 64 let.

Jakmile vláda zákon předložila, tak všechny odbory vyzvaly pracující ke stávce. Philippe Martinez, generální tajemník Všeobecné konfederace práce (Confédération Générale du Travail, CGT), odborového svazu s komunistickými kořeny, uvedl, že kompromis s vládou „není možný„. Představitelé levicového odborového svazu železničářů slíbili, že srazí francouzskou ekonomiku na kolena. Jean-Luc Mélenchon, vůdce strany La France insoumise (Nepoddaná Francie), hlavní levicové strany ve Francii, řekl svým stoupencům: „Vyřaďte z provozu všecko, co se dá.“ Členové pravicového Národního sdružení (Rassemblement National) s ním v podstatě souhlasili: před rokem sami prosazovali, aby byl věk odchodu do důchodu stanoven na 60 let.

Ani členové vlády ani ekonomové se v televizi neodvažují říci pravdu: Francouzský důchodový systém je na pokraji kolapsu. Právě přijatá reforma k jeho záchraně stačit nebude, jen mu umožní ještě nějakou dobu fungovat.

Tento systém vytvořený v roce 1945 je v podstatě systémem přerozdělování: Povinné odvody srážené z platů dnešních zaměstnanců slouží k výplatě důchodů dnešních důchodců. Dnešní zaměstnanci se spoléhají na budoucí příspěvky, které se budou srážet z platů lidí zaměstnaných v době jejich odchodu do důchodu. Při vzniku tohoto důchodového systému se zdálo, že to bude fungovat: tehdy byl poměr pět zaměstnanců na jednoho důchodce. A očekávaná délka života ve Francii byla v té době 65 let (68 let pro ženy, 63 let pro muže). Důchodový věk byl tehdy stanoven na 60 let. V průměru musely být v té době důchody vypláceny pouze pět let.

Pokud se však poměr zaměstnanců na jednoho důchodce sníží a zároveň se prodlouží délka života, tak příspěvky, které jsou potřeba vybrat od současných zaměstnanců, vyskočí do neúnosných částek. Po poválečném baby boomu klesl počet narozených dětí na jednu ženu a snížil se i poměr zaměstnanců na jednoho důchodce – dnes ve Francii připadá na jednoho důchodce jen 1,7 zaměstnance. Očekávaná délka života se ve Francii přitom zvýšila na téměř 82,5 roku (85,3 pro ženy, 79,4 pro muže). V průměru musí být tedy důchody vypláceny déle než 20 let.

Systém už léta krachuje, a sanování jeho krachu je stále dražší.

Francouzská vláda je v situaci, kdy prostě musí „něco udělat“. Zvyšování daní za účelem částečného vyrovnání deficitu důchodového systému je fakticky nemožné: Francie má již nyní jedno z nejvyšších daňových zatížení ve vyspělém světě (podíl daňových příjmů činí 45,4 % HDP) a v současnosti se také hroutí ekonomická konkurenceschopnost země. Francouzské veřejné výdaje jsou již nyní nejvyšší ve vyspělém světě a stále rostou. Zvýšení daní by znamenalo další škrcení daňových poplatníků a zadlužování země. Snížení veřejných výdajů by znamenalo škrty ve výdajích na sociální zabezpečení, které představují třetinu veřejných výdajů. Přitom velká část vyplácených dávek jde na imigranty a neintegrované obyvatelstvo žijící v „no-go zónách“ a škrty v této oblasti by znamenaly riziko ještě násilnějších nepokojů.

Od roku 1970 hospodařily všechny francouzské vlády každoročně v deficitu a celkový dluh země dosáhl alarmující úrovně. Poměr francouzského dluhu k HDP dosáhl v prosinci 2019 100 %. Nyní činí dluh 113,7 % HDP.

Francouzský důchodový systém není to jediné, co se hroutí. Země čelí daleko hlubší krizi.

Francouzský systém zdravotního pojištění, rovněž založený na povinných příspěvcích odváděných z platů, je také v hrozném stavu. Pokles poměru pracujících k počtu důchodců a prodlužování průměrné délky života i zde způsobují, že výdaje na veřejné zdravotnictví rostou rychleji než součet všech příspěvků. Francouzský systém zdravotního pojištění se potácí v rostoucím deficitu. V roce 2000 vytvořila socialistická vláda státní zdravotní fond, který ve Francii financuje „bezplatnou“ lékařskou péči pro ilegální přistěhovalce – tato sociální vymoženost dále mohutně přispívá k raketově stoupajícímu deficitu francouzského státního zdravotnictví.

Ceny potravin mezitím v roce 2022 vzrostly o 14,5 %. Životní úroveň Francouzů klesá.

Tváří v tvář vlně kriminality prudce rostou obavy občanů o vlastní bezpečnost. Počet napadení se mezi lednem 2017 a lednem 2022 zvýšil o 33 %. Počet znásilnění dosáhl loni alarmujícího čísla – 84 500 – o 11 % více než v roce 2021.

Francouzská populace je podle průzkumů nejpesimističtější na světě. Průzkum zveřejněný v březnu 2021 ukázal, že pouze 9 % Francouzů si myslí, že je šance, že se ekonomická situace ve Francii zlepší (například v Mexiku, kde je situace mnohem horší než ve Francii, si to o domácí ekonomice myslí 46 % lidí a v Indii 62 %).

Krize, kterou Francie prochází, je také politická. V květnu 2017 byl prezidentem zvolen Emmanuel Macron – ne však proto, že by voliči byli nadšení z jeho politického programu, ale kvůli odmítnutí jeho protikandidátky, předsedkyně strany Národní sdružení Marine Le Pen, kterou Macron označil za ztělesnění fašismu a nebezpečnou extremistku. Macron vytvořil svou stranu Renaissance (Renesance, dříve La République En Marche! – Republiko vpřed!) tak, že kolem sebe shromáždil hlavní politické vůdce levicového i pravicového politického středu. Poté, co takto zničil centristické strany, které zemi vládly po desetiletí, volby snadno drtivě vyhrál.

Před rokem 2017 se Macron nechal slyšet, že dělníci v jedné továrně, která končila výrobu, jsou „negramotní“ a mluvil o rozdílu mezi „úspěšnými a těmi, kteří nejsou nic“. Dokonce i poté, co se stal prezidentem, projevoval pohrdání chudými: „Někteří mají obavy ze svých finančních problémů na konci měsíce,“ řekl, ale on se stará o problémy týkající se „konce světa„. V listopadu 2018 byl konfrontován se vzpourou „žlutých vest“ (gilets jaunes) z velké části motivovanou hněvem, který vůči němu mnoho Francouzů pociťovalo, a rostoucími cenami pohonných hmot. Jeho portréty byly páleny na ulicích a na mnoha místech visely Macronovy figuríny na šibenicích nebo byly na zemi pošlapány davem.

Macron na povstání reagoval tvrdými policejními represemi. Policisté házeli do davů kuličkové granáty a stříleli zblízka do lidí gumové projektily. Stovky demonstrantů byly zraněny a desítky zmrzačených demonstrantů měly trvalé následky kvůli ztrátě oka, ruky nebo nohy. Po tomto povstání, které trvalo celé měsíce, následovala dlouhá stávka zaměstnanců veřejné dopravy a samozřejmě další nekonečné pouliční nepokoje.

Klid nastal až v březnu 2020 s vypuknutím pandemie COVIDu-19 – kdy vláda nařídila mimořádně přísná pravidla lockdownu. Francouzi byli nuceni zůstávat ve svých domovech celé týdny a měli povoleno vycházet pouze na jednu hodinu denně, a maximálně do vzdálenosti jednoho kilometru od svého domova. Museli také mít u sebe doklad s uvedením své adresy a času, kdy opustili svoje bydliště, aby jej na požádání mohli předložit policii.

Když se objevily vakcíny, tak byla postupně obnovena svoboda pohybu, ale pouze pro očkované osoby, které pro vstup do obchodů, restaurací a úřadů museli mít při každé příležitosti u sebe očkovací pas. Tato omezení byla zrušena jen několik týdnů před prezidentskými volbami.

V květnu 2022 byl Macron znovu zvolen, protože voliči opět odmítli Marine Le Pen. Míra volební účasti byla však neobvykle nízká.

V parlamentních volbách, které následovaly po prezidentských volbách, získala strana vytvořená Macronem (nyní nazývaná Renaissance) pouze těsnou většinu, což samozřejmě ztížilo přijímání zákonů.

Macron evidentně dospěl k názoru, že úprava důchodového systému je nezbytnou nutností. Místo toho, aby se snažil o tom opozici přesvědčit, rozhodl se použít Článek 49.3 francouzské ústavy, který umožňuje schválit zákon bez projednávání, a požádal parlament, aby hlasoval pro nebo proti vládě. Zákon o důchodu byl přijat s vědomím, že demonstrace a nepokoje budou zaručeně následovat.

Hněv, který byl umlčen lockdowny a policejními represemi před dvěma lety, se znovu vynořil. Průzkumy ukazují, že zákon o reformě důchodového systému neschvaluje 68 % Francouzů.

Macron reagoval stejně, jako když čelil povstání žlutých vest. 22. března 2023 řekl, že ulice mu nebude diktovat jeho politický postup a znovu se uchýlil k tvrdým policejním represím.

Zdá se, že se bojí, že pokud ustoupí a svou poslední reformu hodí přes palubu, tak bude extrémně politicky oslaben. Další reformy během zbytku jeho prezidentského mandátu by potom byly nemyslitelné. Je tedy zřejmé, že nehodlá ustoupit. Zdá se také, že dobře chápe, že bez reformy, která by prodloužila věk odchodu do důchodu o dva roky, by se Francie mohla velice rychle dostat do platební neschopnosti.

Macron se pravděpodobně také obává, že pokud se rozhodne rozpustit Národní shromáždění a vyhlásit nové parlamentní volby, tak nezíská znovu většinu, která by mu dala víc prostoru pro jeho politické jednání. Levicové i pravicové strany politického středu jsou mrtvé. Ani Nepoddaná Francie Jeana-Luca Mélenchona ani strana Národní sdružení by nebyly schopny shromáždit dostatek hlasů, aby vytvořily alternativní většinu. Politický vývoj ve Francii se zkrátka zadřel.

Komentátoři s přístupem k Macronovi říkají, že Macron doufá, že tvrdé zásahy policie budou dostačující k tomu, aby přiměli demonstranty se vzdát. Ale oni se v roce 2020 nevzdali. A dnes už zde nemáme žádnou pandemii, která by zavřela občany do jejich domovů.

Zdá se, že Francie uvázla na mrtvém bodě, a žádný pozitivní vývoj není na dohled.

Vincent Trémollet de Villers, komentátor deníku Le Figaro, 23. března popsal dnešní Francii jako „zemi v troskách“ a dodal:

„Tato relativně mírná reforma inspirovaná neúprosnou demografickou analýzou uvrhla Francii do existenční krize, ve které je všechno najednou v rozkladu…. A na povrch se dere mnohem vážnější úzkost. Naše země je na smrt vystrašená ze svého úpadku.“

„Už jsme na dně?“ zeptal se novinář Franz-Olivier Giesbert. „Ne, ještě ne.“