Západ potřebuje novou strategii na Ukrajině

Na kolektivním Západě  se  stále  častěji objevují   a dnes  už i na  těch  nejprestižnějších  mainstreamových adresách  texty, zamýšlející se nad dalším průběhem a perspektivou ukrajinské  války.   A  i  ti nejtvrdší  američtí  váleční jestřábi docházejí  k  závěrům,  které  by  oni sami ještě před půl rokem především ONI označili  za velezradu demokracie, samozřejmě  té liberální, svobody, také liberální, o lidských právech nehovoříc. Klasickým příkladem  je  je web  Foreign Affairs. Kde  se  snoubí  Trumpova  America  first! za  každých okolností, z Bidenovým mesiášstvím.

Článek je  dlouhý. A jeho první část je povinných cvičením nad  tím, jak ukrajinská  ofenzíva  slavně a rozdrtí Rusy  a dovede Západ  k vítězství. Důvod, proč  vám  tento artikl z z FA  nabizím, je druhá  část. Kterou nechápu, proč  vydali,  když ta ofenzíva  zatne  Putlerovi  žílu až  úplně  ale úplně  dole, že  si ani neucvrnkne.

Ale  dost  řečí a zdržování překladač už je  celý žížnivý na  článek

The West Needs a New Strategy in Ukraine

Západ potřebuje novou strategii na Ukrajině

Plán, jak se dostat z bojiště k jednacímu stolu

Po více než roce dopadla válka na Ukrajině pro Ukrajinu zatím  mnohem lépe, než většina předpovídala. Snaha Ruska podrobit si svého souseda selhala. Ukrajina zůstává nezávislou, suverénní a fungující demokracií a drží si zhruba 85 procent území, které kontrolovala před ruskou invazí v roce 2014. Zároveň je těžké cítit se optimisticky ohledně  toho, kam válka směřuje. Lidské a ekonomické náklady, již tak obrovské, budou stoupat, protože Moskva i Kyjev se připravují na další kroky na bojišti. Početní převaha ruské armády jí pravděpodobně dává schopnost čelit větším operačním schopnostem a morálce Ukrajiny a také jejímu přístupu k západní podpoře. Nejpravděpodobnějším výsledkem konfliktu tedy není úplné ukrajinské vítězství, ale krvavá patová situace.

V této souvislosti pochopitelně sílí volání po diplomatickém ukončení konfliktu. Ale vzhledem k tomu, že Moskva i Kyjev slíbily, že budou pokračovat v boji, podmínky ještě nejsou zralé pro vyjednané řešení. Zdá se, že Rusko je odhodláno obsadit větší část Donbasu. Zdá se, že Ukrajina připravuje útok k prolomení pozemního mostu mezi Donbasem a Krymem, čímž uvolní cestu, jak často tvrdí ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj , aby Ukrajina plně vyhostila ruské síly a obnovila svou územní celistvost.

Západ potřebuje přístup, který tyto skutečnosti uznává, aniž by obětoval své principy. Nejlepší cestou vpřed je sekvenovaná dvousložková strategie, jejímž cílem je nejprve posílit ukrajinskou vojenskou kapacitu a poté, až koncem tohoto roku skončí bojová sezóna, přivést Moskvu a Kyjev z bojiště k jednacímu stolu. Západ by měl začít okamžitým urychlením toku zbraní na Ukrajinu a zvýšením jejich množství a kvality. Cílem by mělo být posílení obrany Ukrajiny a zároveň co nejúspěšnější její nadcházející ofenziva, uvalení těžkých ztrát na Rusko, uzavření vojenských možností Moskvy a zvýšení její ochoty uvažovat o diplomatickém urovnání. Než očekávaná ukrajinská ofenziva skončí, může se i Kyjev nastavit na myšlenku vyjednaného urovnání, protože na bojišti vydal to nejlepší, co mohl, a bude čelit rostoucím omezením jak vlastních  lidských vojenských  zdrojů, tak pomoci ze zahraničí.

Druhým bodem strategie Západu by mělo být koncem tohoto roku představit plán na zprostředkování příměří a navazující mírový proces s cílem trvale ukončit konflikt. Tento diplomatický tah může selhat. I když Rusko a Ukrajina nadále inkasují značné ztráty, jeden nebo oba mohou raději pokračovat v boji. Ale jak náklady války rostou a vyhlídky na patovou vojenskou situaci se rýsují, stojí za to usilovat o trvalé příměří, které by mohlo zabránit obnovení konfliktu a ještě lépe připravit půdu pro trvalý mír.

VÁLKA, KTERÁ NEKONČÍ

Prozatím je diplomatické řešení konfliktu mimo reálný  dosah. Ruský prezident Vladimir Putin se pravděpodobně obává, že pokud nyní přestane bojovat, budou mu Rusové vyčítat, že zahájil nákladnou, marnou válku. Koneckonců, ruské síly zcela nekontrolují žádnou ze čtyř oblastí, které Moskva loni v září jednostranně anektovala, NATO se rozrostlo a posílilo a Ukrajina je Rusku odcizena více než kdy dříve. Zdá se, že Putin věří, že čas je na jeho straně, kalkuluje s tím, že může překonat ekonomické sankce, které nedokázaly udusit ruskou ekonomiku, a udržet lidovou podporu pro válku, operaci, která podle průzkumů Centra Levada více než 70 procent Rusů je stále zde. Putin pochybuje o setrvání Ukrajiny a jejích západních příznivců v jednotné frontě  a očekává, že jejich odhodlání opadne. A jistě počítá, že jakmile jeho noví branci vstoupí do boje, Rusko by mělo být schopno rozšířit své územní zisky, což mu umožní prohlásit, že podstatně rozšířilo ruské hranice, až boje ustanou.

Ukrajina také nemá náladu na příměří. Vedení země i veřejnost pochopitelně usiluje o znovuzískání kontroly nad celým územím, které Rusko okupovalo od roku 2014, včetně Krymu . Ukrajinci také chtějí pohnat Moskvu k odpovědnosti za válečné zločiny ruských sil a přimět ji, aby zaplatila nesmírné náklady na rekonstrukci formou reparací. Kromě toho má Kyjev dobrý důvod pochybovat, zda lze Putinovi věřit, že dodrží nějakou mírovou dohodu. Ukrajinští lídři tedy spíše než by  očekávali diplomatickou intervenci  Západu,  žádají více vojenské a ekonomické pomoci. Spojené státy a Evropa poskytly značné množství zpravodajských informací, výcviku a hardwaru, ale odložily poskytování vojenských systémů ještě větší účinnosti, jako jsou rakety dlouhého doletu a pokročilá letadla, ze strachu, že by to Rusko vyprovokovalo k eskalaci, ať už použitím jaderné zbraně na Ukrajině nebo úmyslným útokem na jednotky nebo území členského státu NATO.

Ačkoli Washington správně sleduje riziko eskalace, jeho obavy jsou přehnané. Západní politika je chycena mezi cíli zabránit katastrofickému selhání (při kterém je podvyzbrojená Ukrajina pohlcena Ruskem) a katastrofálním úspěchem (při kterém přezbrojená Ukrajina vede zahnaného Putina k eskalaci). Ale je těžké si představit, co by Rusko získalo eskalací. Rozšiření války útokem na člena NATO by nebylo v zájmu Ruska, protože země má dost svých starostí s  těžkými boji s Ukrajinou  a její síly jsou po roce války značně vyčerpané. Takže by mu ani použití jaderných  zbraní nepomohlo. Jaderný útok by pravděpodobně přiměl NATO vstoupit přímo do války a zdecimovat ruské pozice po celé Ukrajině. Mohlo by to také odcizit Čínu a Indii, které obě varovaly Rusko před použitím jaderných zbraní.

Ale nepravděpodobnost jaderného použití není jediným důvodem, proč by Západ měl ignorovat ruské pózování; ustoupit jadernému vydírání by také signalizovalo ostatním zemím, že takové hrozby fungují, čímž by se zastavil program nešíření zbraní a oslabilo by se odstrašování. Čína by například mohla dojít k závěru, že jaderné hrozby mohou odradit Spojené státy od toho, aby se postavily na obranu Tchaj-wanu v případě čínského útoku .

Je tedy načase, aby se Západ přestal sám zastrašovat a začal Ukrajině dávat tanky, rakety dlouhého doletu a další zbraně, které potřebuje, aby v nadcházejících měsících znovu získala kontrolu nad větším územím. Evropské země začaly dodávat tanky Leopard a Spojené státy přislíbily 31 tanků Abrams, které mají dorazit na podzim . Obě strany Atlantiku by však měly zvýšit objem a tempo dodávek. Více tanků by zvýšilo schopnost ukrajinských sil prorazit ruské obranné linie na jihu Ukrajiny. Rakety dlouhého doletu – jmenovitě Armádní taktický raketový systém neboli ATACMS, který Spojené státy zatím odmítaly poskytnout – by Ukrajině umožnily zasáhnout ruské pozice, velitelská stanoviště a muniční sklady hluboko na území ovládaném Ruskem a připravit cesta k úspěšnější ukrajinské ofenzívě. Americká armáda by také měla začít s výcvikem ukrajinských pilotů v pilotování F-16. Výcvik by zabral čas, ale jeho zahájení by Spojeným státům umožnilo dodat pokročilá letadla, až budou piloti připraveni, a vyslat tak Rusku signál, že schopnost Ukrajiny vést válku je na vzestupné trajektorii.

Přesto je nepravděpodobné, že by to změnilo základní realitu, že tato válka směřuje do patové situace, i přes všechno dobré, co by přinesla větší západní vojenská pomoc . Je samozřejmě možné, že nadcházející ukrajinská ofenziva se ukáže jako úžasně úspěšná a umožní zemi získat zpět všechna okupovaná území, včetně Krymu, což bude mít  za následek úplnou ruskou porážku. Takový výsledek je ale nepravděpodobný. I kdyby Západ zintenzivnil svou vojenskou pomoc, Ukrajina je sotva připravena na to, aby porazila ruské síly. Docházejí jí vojáci a munice a její ekonomika se stále zhoršuje. Ruští vojáci jsou zakopáni a čerství rekruti míří na frontu.

Navíc, pokud by se vojenská pozice Moskvy stala nejistou, je docela možné, že Čína poskytne Rusku zbraně, ať už přímo nebo prostřednictvím třetích zemí. Čínský prezident Si Ťin-pching uzavřel velkou, dlouhodobou sázku na Putina a nebude nečinně přihlížet, jak Rusko utrpí rozhodující ztrátu. Březnová návštěva Si Ťin-pchinga v Moskvě silně naznačuje, že své partnerství s Putinem znásobuje a neustupuje z něj. Si by si také mohl spočítat, že rizika poskytování vojenské pomoci Rusku jsou mírná. Koneckonců, jeho země se již odděluje od Západu a americká politika vůči Číně se zdá být předurčena k přitvrzení bez ohledu na to, jak moc Peking podporuje Moskvu.

Urychlení poskytování vojenské pomoci Ukrajině, i když to pomůže ukrajinským silám pokročit na bojišti, je tedy jen malým příslibem, že umožní Kyjevu obnovit plnou územní celistvost. Později v tomto roce se pravděpodobně objeví patová situace podél nové linie kontaktu. Když se tak stane, vyvstane jasná otázka: Co dál?

PO PATU

Více toho samého nedává smysl. Dokonce i z pohledu Ukrajiny by nebylo moudré pokračovat v zarputilém úsilí o plné vojenské vítězství, které by se mohlo ukázat jako Pyrrhovo. Ukrajinské síly již utrpěly přes 100 000 obětí a ztratily mnoho ze svých nejlepších vojáků. Ukrajinská ekonomika se zmenšila asi o 30 procent, míra chudoby stoupá a Rusko pokračuje v bombardování kritické infrastruktury země. Asi osm milionů Ukrajinců uprchlo ze země a další miliony jsou vnitřně vysídleny. Ukrajina by neměla riskovat, že se úplně zničí při sledování cílů, které jsou pravděpodobně mimo její dosah.

Na konci této bojové sezóny budou mít Spojené státy a Evropa také dobrý důvod opustit svou deklarovanou politiku podpory Ukrajiny „tak dlouho, jak to bude potřeba“, jak řekl americký prezident Joe . Biden Udržení existence Ukrajiny jako suverénní a bezpečné demokracie je prioritou, ale dosažení tohoto cíle nevyžaduje, aby země v blízké budoucnosti znovu získala plnou kontrolu nad Krymem a Donbasem. Západ by se také neměl obávat, že tlak na příměří předtím, než Kyjev získá zpět celé své území, způsobí rozpad mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Ukrajinská odvaha a odhodlání Západu již odrazily ruské úsilí podřídit si Ukrajinu, uštědřily Moskvě rozhodující strategickou porážku a ukázaly dalším případným revizionistům, že dobývání území může být nákladný a obtížný podnik. Ano, je důležité minimalizovat ruské zisky a ukázat, že agrese se nevyplácí, ale tento cíl je třeba porovnat s ostatními prioritami.

Realita je taková, že pokračující rozsáhlá podpora Kyjeva s sebou nese širší strategická rizika. Válka narušuje vojenskou připravenost Západu a vyčerpává jeho zásoby zbraní; obranná průmyslová základna nemůže držet krok s ukrajinskými potřebami  na vybavení a munici. Země NATO nemohou slevit z možnosti přímého nepřátelství s Ruskem a Spojené státy se musí připravit na potenciální vojenskou akci v Asii (aby odradily nebo reagovaly na jakýkoli čínský krok proti Tchaj-wanu) a na Blízkém východě (proti Íránu nebo teroristickým sítím).

Válka uvaluje vysoké náklady i na globální ekonomiku. Narušila dodavatelské řetězce, což přispělo k vysoké inflaci a nedostatku energie a potravin. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj odhaduje, že válka sníží celosvětovou ekonomickou produkci o 2,8 bilionu dolarů v roce 2023. Ekonomický tlak od Francie přes Egypt až po Peru vyvolává politické nepokoje. Válka také polarizuje mezinárodní systém. Zatímco geopolitické soupeření mezi západními demokraciemi a čínsko-ruskou koalicí předznamenává návrat světa  dvou bloků, většina zbytku zeměkoule sedí  a přihlíží  a dává přednost nesouladu před polapením v nové éře rivality mezi Východem a Západem Z války na Ukrajině vyzařuje chaos.

V tomto kontextu nemůže Ukrajina ani její příznivci NATO považovat jednotu Západu za samozřejmost. Americké odhodlání je zásadní pro to, aby Evropa zůstala v pozici, ale Washington čelí rostoucímu politickému tlaku na snížení výdajů, obnovení připravenosti USA a posílení svých kapacit v Asii. Nyní, když republikáni ovládají Sněmovnu reprezentantů, bude pro Bidenovu administrativu obtížnější zajistit pro Ukrajinu značné balíčky pomoci. A politika vůči Ukrajině by se mohla výrazně změnit, pokud by republikáni vyhráli Bílý dům ve volbách v roce 2024. Je čas připravit plán B.

DOSTANETE SE K ANO

Vzhledem k pravděpodobné trajektorii války musí Spojené státy a jejich partneři nyní začít formulovat diplomatickou koncovku. I když členové NATO zvyšují vojenskou pomoc na podporu nadcházející ofenzívy Ukrajiny, Washington by měl zahájit konzultace se svými evropskými spojenci a s Kyjevem o diplomatické iniciativě, která bude zahájena později v tomto roce.

Podle tohoto přístupu by západní příznivci Ukrajiny navrhli příměří, jakmile nadcházející ukrajinská ofenzíva dosáhne svých limitů. V ideálním případě by Ukrajina i Rusko stáhly své jednotky a těžké zbraně z nové linie kontaktu, čímž by účinně vytvořily demilitarizovanou zónu. Neutrální organizace – buď OSN , nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – by vyslala pozorovatele, aby monitorovali a prosazovali příměří a stažení. Západ by se měl obrátit na další vlivné země, včetně Číny a Indie, aby podpořily návrh na příměří. To by zkomplikovalo diplomacii, ale získání podpory z Pekingu a Nového Dillí by zvýšilo tlak na Kreml. V případě, že by Čína odmítla podpořit příměří, byly by Si Ťin-pchingovy pokračující výzvy k diplomatické ofenzívě odhaleny jako prázdné gesto.

Za předpokladu příměří by měla následovat mírová jednání. Takové rozhovory by měly probíhat ve dvou paralelních liniích. Na jedné koleji by byly přímé rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem, zprostředkované mezinárodními zprostředkovateli, o podmínkách míru. Na druhé straně by spojenci NATO zahájili strategický dialog s Ruskem o kontrole zbrojení a širší evropské bezpečnostní architektuře. Putinova snaha zrušit bezpečnostní příkaz po studené válce selhala a skončila posílením NATO. Ale tato realita jen zvyšuje potřebu, aby NATO a Rusko zahájily konstruktivní dialog, aby zabránily novým závodům ve zbrojení, obnovily mezivojenské kontakty a řešily další otázky společného zájmu, včetně šíření jaderných zbraní. Rozhovory „2 plus 4“, které pomohly ukončit studenou válku, jsou dobrým precedentem pro tento přístup. Východní a západní Německo jednalo o sjednocení přímo, zatímco Spojené státy, Spojené království, Francie a Sovětský svaz vyjednaly širší po studené válce. bezpečnostní architekturu .

Za předpokladu, že Ukrajina letos v létě získá na bojišti zisky, je přinejmenším pravděpodobné, že by Putin považoval plán příměří a míru za únikovou cestu, která mu  zachrání  tvář. Aby byl tento přístup ještě lákavější, mohl by Západ také nabídnout určitou omezenou úlevu od sankcí výměnou za ochotu Ruska dodržovat příměří, souhlasit s demilitarizovanou zónou a smysluplně se účastnit mírových rozhovorů. Je samozřejmě představitelné, že Putin příměří odmítne – nebo je přijme pouze za účelem přebudování své armády a pozdějšího útoku na dobytí Ukrajiny. Otestováním připravenosti Moskvy na kompromis by se ale ztratilo jen málo. Bez ohledu na ruskou reakci by Západ nadále poskytoval zbraně, které Ukrajina potřebuje k dlouhodobé obraně, a zajistil by, aby jakákoli pauza v bojích nebyla pro Rusko výhodná. A pokud Rusko příměří odmítlo (nebo je přijalo a následně porušilo), jeho neústupnost by prohloubila jeho diplomatickou izolaci a podpořila by sankce . režimu a posílit podporu Ukrajině ve Spojených státech a v Evropě.

Dalším pravděpodobným výsledkem je, že Rusko by souhlasilo s příměřím, aby si uchovalo své zbývající územní zisky, ale ve skutečnosti nemá v úmyslu vyjednávat v dobré víře, aby zajistilo trvalé mírové urovnání. Ukrajina by pravděpodobně do takových jednání vstoupila tím, že by požadovala své nejvyšší priority: obnovení svých hranic z roku 1991, značné reparace a odpovědnost za válečné zločiny. Protože by však Putin tyto požadavky zcela jistě odmítl, vznikla by pak dlouhotrvající diplomatická patová situace, která by ve skutečnosti vyvolala nový zmrazený konflikt. V ideálním případě by příměří vydrželo, což by vedlo ke status quo, jako je ten, který panuje na Korejském poloostrově, který zůstal do značné míry stabilní bez formálního mírového paktu již 70 let. Kypr je podobně rozdělený, ale po desetiletí stabilní. Není to ideální výsledek, ale je to lepší než vysoce intenzivní válka, která trvá roky.

PŘESVĚDČIVÝ KYJEV

Přesvědčit Kyjev, aby souhlasil s příměřím a nejistým diplomatickým úsilím, by mohlo být neméně náročné než přimět Moskvu, aby tak učinila také. Mnoho Ukrajinců by tento návrh považovalo za výprodej a obávalo se, že se linie příměří stanou pouze novými de facto hranicemi. Zelenskyj bude muset dramaticky omezit své válečné cíle poté, co si od prvních měsíců války sliboval vítězství – což není snadný úkol ani pro ty nejtalentovanější politiky.

Kyjev ale nakonec může v plánu najít mnohé, co by se mu líbilo. I když by konec bojů zmrazil novou linii kontaktu mezi Ruskem a Ukrajinou, Kyjev by nebyl požádán ani by na něj nebyl vyvíjen tlak, aby se vzdal cíle získat zpět celou svou zemi, včetně Krymu a Donbasu . Plánem by spíše bylo odložit urovnání stavu půdy a lidí, kteří jsou stále pod ruskou okupací. Kyjev by se nyní vzdal pokusu dobýt tato území silou, gambit, který by byl jistě nákladný, ale pravděpodobně by selhal, místo toho by připustil, že obnovení územní celistvosti musí počkat na diplomatický průlom. Průlom může být zase možný až poté, co už Putin nebude u moci. Mezitím by západní vlády mohly slíbit plné zrušení sankcí proti Rusku a normalizaci vztahů s ním pouze v případě, že Moskva podepíše mírovou dohodu přijatelnou pro Kyjev.

Tento vzorec tak mísí strategický pragmatismus s politickým principem. Mír na Ukrajině nemůže být rukojmím válečných cílů, které, jakkoli morálně oprávněné, jsou pravděpodobně nedosažitelné. Západ by zároveň neměl odměňovat ruskou agresi tím, že bude Ukrajinu nutit trvale akceptovat ztrátu území silou. Řešením je ukončení války a odložení konečného nakládání s územím  stále pod ruskou okupací.

I kdyby došlo k příměří a diplomatický proces by se rozběhl, země NATO by měly pokračovat ve vyzbrojování Ukrajiny, čímž by se v Kyjevě odstranily jakékoli pochybnosti, že její dodržování diplomatické cestovní mapy by znamenalo konec vojenské podpory. Kromě toho by Spojené státy mohly dát Kyjevu jasně najevo, že pokud Putin poruší příměří, zatímco Ukrajina ho dodržuje, Washington dále posílí tok zbraní a zřekne se omezení schopnosti Ukrajiny zaměřovat se na vojenské pozice v Rusku, odkud jsou zahajovány útoky. . Pokud by Putin zavrhl jasnou příležitost ukončit válku, západní vlády by získaly obnovenou přízeň veřejnosti pro poskytnutí takové dodatečné podpory Ukrajině.

Jako další pobídku pro Ukrajinu by jí Západ měl nabídnout formalizovaný bezpečnostní pakt . Ačkoli je nepravděpodobné, že NATO nabídne Ukrajině členství – konsenzus v rámci aliance se zatím zdá nedosažitelný –, podskupina členů NATO, včetně Spojených států, by mohla s Ukrajinou uzavřít bezpečnostní dohodu, která by jí zajistila adekvátní prostředky sebeobrany. Tento bezpečnostní pakt, i když by nedosahoval pevné bezpečnostní záruky, by mohl připomínat obranné vztahy Izraele se Spojenými státy nebo vztah, který Finsko a Švédsko měly s NATO, než se rozhodly vstoupit do aliance. Pakt by také mohl obsahovat ustanovení podobné článku 4 smlouvy NATO, které vyzývá ke konzultacím, pokud kterákoli strana usoudí, že její územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost je ohrožena.

Vedle tohoto bezpečnostního paktu by EU měla vytvořit pakt dlouhodobé hospodářské podpory a navrhnout harmonogram přijetí do EU, který Ukrajině zaručí, že je na cestě k plné integraci do unie. Za těch nejlepších okolností mají Ukrajinci před sebou těžké dny; Členství v EU by jim nabídlo světlo na konci tunelu, které si zaslouží vidět.

I přes tyto pobídky by Ukrajina stále mohla odmítnout výzvu k zastavení palby. Pokud by tomu tak bylo, bylo by to stěží poprvé v historii, kdy se partner závislý na americké podpoře zdráhal být nucen omezit své cíle. Pokud by se ale Kyjev zdráhal, politická realita je taková, že podpora Ukrajiny by ve Spojených státech a Evropě nemohla být zachována, zvláště pokud by Rusko přijalo příměří. Ukrajina by neměla jinou možnost, než přistoupit na politiku, která jí poskytla ekonomickou a vojenskou podporu potřebnou k zabezpečení území pod její kontrolou – velké většiny země – a zároveň sundala ze stolu násilné osvobození těch území, která jsou stále pod ruskou vládou. obsazení. Západ by navíc pokračoval v používání sankcí a diplomatických pák k obnovení územní celistvosti Ukrajiny – ale u vyjednávacího stolu, nikoli na bojišti.

CESTA VEN

Západ již více než rok umožňuje Ukrajině definovat úspěch a stanovit válečné cíle Západu. Tato politika, bez ohledu na to, zda smysl na počátku války měla , nyní skončila. Je to nerozumné, protože ukrajinské cíle se dostávají do konfliktu s jinými západními zájmy. A je to neudržitelné, protože náklady na válku rostou a západní veřejnost a jejich vlády jsou čím dál unavenější z poskytování trvalé podpory . Spojené státy jako globální mocnost musí uznat, že maximální definice zájmů, které jsou ve válce v sázce, vytvořila politiku, která je stále více v rozporu s ostatními prioritami USA.

Dobrou zprávou je, že z této slepé uličky existuje schůdná cesta. Západ by měl nyní udělat více pro to, aby pomohl Ukrajině bránit se a postupovat na bojišti, čímž by ji u vyjednávacího stolu ještě letos dostal do nejlepší možné pozice. Mezitím by měl Washington nastavit diplomatický kurz, který zajistí bezpečnost a životaschopnost Ukrajiny v jejích de facto hranicích – a zároveň bude dlouhodobě pracovat na obnovení územní celistvosti země. Tento přístup může být pro někoho příliš a pro někoho nedostatečný. Ale na rozdíl od alternativ má tu výhodu, že mísí to, co je žádoucí, s tím, co je proveditelné.

Autorem tohoto textu ve  FA  jsou  jakýsi RICHARD HAASS a  CHARLES KUPCHAN.

ZA sebe  říkám,  že  oba pánové se buď  úplně zbláznili nebo spadli  právě  na zem a to do Spojených států z jiné planety!!!

Uniká mi, proč  by Rusko mělo vůbec  přemýšlet o jejich „napadech“.

Podle  uniklých dokumentů Pentagonu a tam obsažených informací, které  si autoři osvojili a zapracovali do textu viz:

Dokonce i z pohledu Ukrajiny by nebylo moudré pokračovat v zarputilém úsilí o plné vojenské vítězství, které by se mohlo ukázat jako Pyrrhovo. Ukrajinské síly již utrpěly přes 100 000 obětí a ztratily mnoho ze svých nejlepších vojáků. Ukrajinská ekonomika se zmenšila asi o 30 procent, míra chudoby stoupá a Rusko pokračuje v bombardování kritické infrastruktury země. Asi osm milionů Ukrajinců uprchlo ze země a další miliony jsou vnitřně vysídleny. Ukrajina by neměla riskovat, že se zničí při sledování cílů, které jsou pravděpodobně mimo dosah.

Na konci této bojové sezóny budou mít Spojené státy a Evropa také dobrý důvod opustit svou deklarovanou politiku podpory Ukrajiny „tak dlouho, jak to bude potřeba“, jak řekl americký prezident Joe . Biden Udržení existence Ukrajiny jako suverénní a bezpečné demokracie je prioritou, ale dosažení tohoto cíle nevyžaduje, aby země v blízké budoucnosti znovu získala plnou kontrolu nad Krymem a Donbasem. Západ by se také neměl obávat, že tlak na příměří předtím, než Kyjev získá zpět celé své území, způsobí rozpad mezinárodního řádu založeného na pravidlech…..

Realita je taková, že pokračující rozsáhlá podpora Kyjeva s sebou nese širší strategická rizika. Válka narušuje vojenskou připravenost Západu a vyčerpává jeho zásoby zbraní; obranná průmyslová základna nemůže držet krok s ukrajinskými výdaji na vybavení a munici.

Tady je jádro pudla, proč  vůbec  oba  moudřeci  uvažují  o nějakém  míru Ukrajiny s  Ruskem:

-protože  Ukrajina utrpěla  obrovské lidské a  materiální ztráty a je otázkou, jak dlouho je ještě bude snášet, aniž by se  zhroutila

-protože  Západu  dochází  zbraně  a munice pro Ukrajinu a jeho výrobní kapacity  nejsou schopny  saturovat  ukrajinské požadavky  a klesá  u jeho obyvatelstva ochota  válku podporovat

Tohle  jen  tohle  ty  dva  duševní giganty  vede k  tomu, že  snad koncem roku by  Západ  jako měl přivést/domutit  zasednout Moskvu k jednacímu stolu.

A navíc – mají tu drzost napsat také toto:

Kromě toho má Kyjev dobrý důvod pochybovat, zda lze Putinovi věřit, že dodrží nějakou mírovou dohodu.

Po tom, co vyšlo najevo, že  obě minské dohody  byly promyšleným a předem cynicky režírovaným   podvodem  na  Rusko,  kdy nikdo z ostatních signatářů nemyslel  ani trochu  vážně přijaté závazky a jeho cílem bylo připravit a  vyzbrojit  Ukrajinu na  válku s Ruskem!  Jak osobně  potvrdili Merkelová a Hollande a  samozřejmě Porošenko.

Realisticky  uvažující  člověk si pokládá úplně jinou  otázku – proč  by Rusko mělo teď a kdykoliv  v budoucnu  sebeméně věřit  Západu?  A proč  by  o nějaká jednání s  ním  vůbec  stálo. Zejména tehdy, jestliže  Ukrajině i Západu právě  docházejí zdroje? Přesně před  rokem  v Istanbulu se mír  dojednal. Kdo  tehdy  zabránil podpisu  už vyjednané mírové smlouvy???? Stačí si vzpomenout! Jak  chce někdo Moskvu přesvědčit,  že tentokráte  vše  už  bude doopravdy a  úplně jinak?

A podívejte  se  na předpoklady, které  podle obou  velehlav musí Rusko buď předem, před zahájením jednání splnit nebo v  jeho průběhu  či těsně po jeho skončení!!! V podstatě  se to rovná jeho kapitulaci.

Nevěřím, že tohle  by někdo v Moskvě někdy  akceptoval, ne bez  zhroucení fronty  a ruské armády! Ale i v takovém případě  Rusku zbývají  atomové zbraně. Finální koncovka. Ale  toho prý se netřeba  obávat , sdělují, stejně  jako jistá Černochová,   ti  ti dva  mimozemšťané!!! Kdyby  Moskva  sáhla  do svého jaderného arzenálu pak prý …Jaderný útok by pravděpodobně přiměl NATO vstoupit přímo do války a zdecimovat ruské pozice po celé Ukrajině.

Není to náhodou přesně opačně, totiž tak, že  NATO nevstoupilo přímo do této války proto, že nechce  riskovat jaderný konflikt???  Který  by logicky  následoval, kdyby  tak  učinilo? Takže  stejně logicky  by po použití taktických jaderných zbraní omezeného dosahu na  Ukrajině,  po jakékoli odvetě  NATO by došlo k nasazení ruských strategických jaderných  zbraní!  Mně osobně to takhle  vychází. ale  podle Haasse a  Kupchana  netřeba  brát ohled na  ruskou jadernou kapacitu!!!

Nemluvě  o takové drobnosti, jako je  mezinárodní zatykač na ruského prezidenta! Ten Západ  zruší? A ukáže, že  šlo  o zcela účelový propagandistický  akt? Nebo ho nezruší a povede jednání, bez ohledu na zvolený  formát s mezinárodně  stíhaným údajným zločincem?

Kosa o  těchto konsekvencích a bezperspektivnosti západní politiky psala opakovaně a upozorňovala  na rizika. Aniž  by  žila  v bludu, že  ji někdo z těch co rozhodují snad čte, natož, aby se  podle ní řídil. Nicméně tyhle  kardinální problémy, ba nesmyly  obou moudřeců z FA  jsou  do očí bijící pro každého laika.

Tenhle  text  z FA  jsem zveřejnil kvůli tomu, že  konečně  i  válečně  štváčské  americké kanály  si začínají být vědomé  stále  větších těžkostí  jak na  ukrajinské straně, tak úzkých míst  v potenciálu  kolektivního Západu. Kdy  hrozí a dnes už  asi více než  čistě  teoretické riziko vážných  komplikací  jak pro Kyjev, tak  pro  západní metropole.

Ale  to, co jsou  schopni z toho vyvodit není nic jiného než v podstatě  další Minsk!  Ovšem tentokráte  plný  ponižujících podmínek pro Moskvu, za to s jasným cílem jako u těch dvou prvních  – poskytnout  Ukrajině a Západu  čas, aby se  z téhle nesmyslné a zbytečné  války  vzpamatovali a  vše začalo  o pár let později nanovo.

Je  ale moc dobré, že i američtí   chciválkové  už začínají vůbec o nějakém míru vůbec  dumat!!!Ještě před pár měsíci naprosto nemožné.  Ale  naprostou tragedii představuje způsob jejich myšlení a  cíle, které  si před sebe  staví.  Takhle se k míru, jakkoli je nanejvýše  třeba – nedobereme!

Pokud Západ  vsadí na takovouhle  strategii, pak se připravme opravdu na hodně  dlouhé válečné běsnění, které  rozhodne  až totální  zhroucení jedné nebo druhé strany! Ovšem bez sebemenší záruky, že nedojde k zhroucení celé planety.