22.1.2023
Kategorie: Historie

Je mi líto … lidí jako Pavel jsme se na vojně nejvíce báli

Sdílejte článek:

PERGILL

Já ještě zažil vojenskou službu. Kamarád mi před nástupem na ni řekl. „Přečti si Černé barony, Jak jsem vyhrál válku a Hlavu XXII a budeš v obraze“. Já to udělal a v obraze jsem jakžtakž byl. Z tohoto důvodu si troufám hledět zasvěceněji na osobu generála Pavla.

Co v literatuře chybělo

Faktem je, že ani ti „Černí baroni“ v podstatě neuvedli v plné míře onen problém, kterým byli utajení příslušníci vojenské kontrarozvědky či rozvědky. Ti slídili mezi vojáky a snad byli i odměňováni za každý „ulovený skalp“ vojáčka, který něco v nevhodném čase a místě (a před nevhodnými lidmi) řekl. Protože pak mohlo následovat vězení, případně odsun do trestního útvaru v Sabinově.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl mezi odborníky (zdravotníky, farmaceuty apod.) a  mezi vševojskové oficíry jsem se dostal jen minimálně. K některým navíc jako k pacientům.

Faktem rovněž je, že „vysoká rozvědčická“ asi dá svým absolventům kvalifikaci na Bretschneidera, ale těžko z nich může udělat v praxi použitelného lékaře či jiného odborníka, takže v této společnosti byl člověk vcelku bezpečný. Navíc někteří odborníci byli od „vševojsk“ k vojenské zdravotnické službě kvůli „diagnóze 1968“ a režim moc nemuseli. Už proto, že nastávaly i situace, kdy oddělení fakticky vedl „osmašedesátník“ a režimem dosazený primář měl sotva kvalifikaci a další schopnosti na sekundáře. Je vcelku zajímavé, že jeden z těchto osmašedesátníků odborně pracoval ještě po dosažení devadesátého roku svého věku.

V kasárnách byla situace jiná, horší, jak jsme se dozvídali od těch příslušníků našeho zdravotnického útvaru, kteří byli ubytováni v kasárnách, a k nám jen dojížděli.

Boj za režim?

Vzpomínám na „roztomilou historku z natáčení“, kdy naši „vševojskoví“ vojáci základní služby sledovali v klubovně západoněmeckou televizi (což jistě bylo zakázáno, ale nikdo to u nás reálně nekontroloval). Naši řidiči byli kdysi střídavě odvoláni do Mariánských lázní, u nichž se stavěla sila pro rakety, schopné nést jaderné hlavice. Útvar to byl superpřísně tajný. Kolega, který ho lékařsky zajišťoval částí své pracovní doby a zbytek práce vykonával u normálního útvaru, nám meldoval, že správně při odchodu od tohoto útvaru k normálnímu „musí zapomenout“ i veškeré odborné úkony, které prováděl u utajovaných vojáčků.

Nicméně západoněmecká televize přinesla reportáž o tom, že se u Mariánských lázní buduje raketové silo. A neměla ve své relaci jen nějaké družicové snímky, ale snímky pozemní, přímo ze stavby. A tak dokonalé, že u televize kdosi z našich šoférů, kteří se na této stavbě také vystřídali, zvolal“ „Hele, to je moje auto, a ten vevnitř, to jsem já!“ Tak kvalitní ty snímky byly.

A psal se rok 1979 a kolem nás „zuřil normalizační socialismus“.

Muselo tedy dojít ke hrubému selhání našich soudruhů od kontrašpionáže (kolegů generála Pavla), pokud ne k něčemu ještě jinému, horšímu (nyní jistě lepšímu) že takové snímky jednak vznikly a jednak byly úspěšně dopraveny do zahraničí. Pro později narozené explicitně uvádím, že v té době se fotilo na film a i družice většinou naexponované filmy posílaly ve speciálních pouzdrech na Zemi, jen družice letící k Marsu, Merkuru a dalším planetám měly možnost snímky automaticky vyvolat, digitalizovat a poslat na Zemi vysílačkou.

Nicméně, prostí vojáci základní služby se zcela jistě na nějakou benevolenci soudruhů „kontrášů“ spoléhat nemohli.

To nejhorší

Existence lidí, jako byl generál Pavel, jednoznačně patřila mezi největší stíny (a tedy i rizika) základní vojenské služby. Člověk právě kvůli lidem tohoto druhu musel být neustále ve střehu a sledovat, zda není někde v doslechu nějaká neznámá (a tudíž nedůvěryhodná) osoba.

A to jsem měl oproti některým dalším kolegům tu výhodu, že jsem mohl odejít do laboratoře (se zákazem vstupu pro nezvané) a tam sdělovat své názory např. bakteriím, rostoucím na Petriho miskách. Nebo utéct do chemické laboratoře, kde byly velmi solidní dámy, civilní zaměstnankyně, laborantky, s nimiž bylo opět možno pohovořit bez obav z toho, že si pro člověka za pár dní přijdou jak rakouská policie pro Karla Havlíčka, ale místo do Brixenu bude putovat na východní Slovensko do Sabinova.

Ostatní kolegové, kteří byli na běžných odděleních, takovou míru soukromí neměli a museli být z toho stresováni podstatně víc než já. Asi jako holič Kukulín v Králi Lávrovi, když už jsem připomenul toho Karla Havlíčka. Stálé povědomí existence těchto lidí bylo asi to nejhorší z celé vojny.

K volbě mezi generálem Pavlem a podnikatelem Babišem se tedy stavím více-méně jasně: Babiš mi vadil a vadí jednoznačně méně, byť mi, pochopitelně, z mnoha důvodů také vadí.

Obávám se rovněž, že právě absence autentických zážitků s vojenskou službou za socialismu může být jedenou z příčin, proč někteří aktivisté nedají na soudruha generála dopustit.

Pochopitelně, manželka, vystudovaná politružka, vadí rovněž. Už na „chudáka“ generála „zlí aktivisté“ vytáhli i to, že manželka Klementa Gottwalda v KSČ nebyla.

Opravdu si v souvislosti s generálem Pavlem vybavuji, jak silně jsme se báli takových, jako byl on. Protože právě oni byli největším rizikovým faktorem pro nás, co jsme absolvovali základní vojenskou službu, aniž bychom ten režim nějak výrazně prožívali. Nedokážu si představit, že bych někoho takového volil.

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (51 votes, average: 4,57 out of 5)
Loading...
https://pravyprostor.net/wp-content/uploads/2022/05/JAROBANNER2.jpg
51 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)