Není respektu, není spravedlnosti

To vše za mlčení a přehlížení většinové společnosti. Postupné omezování lidských svobod se děje pomalu. Tak, aby si na to lidi zvykli a neremcali. Ten přechod k myšlenkové totalitě ale nezačal s prvním obviněním za názor. Začal, když se lidé nebouřili proti prvním blokacím na sociálních sítích. Začal, když lidé přistoupili na očerňování, na nálepkování, na falešné obviňování a zesměšňování každého, kdo nesouhlasil s většinovým názorem.

Vzpomínáte? Jako první to odskákal Miroslav Sládek a jeho republikáni. Nemuseli vám být sympatičtí, ale dělat z nich fašisty nebylo fér. Otevřeli nepříjemná témata, která si zasloužila diskusi. Ta ale neproběhla, protože republikáni byli z veřejné diskuse odstaveni jako extremisti, s kterými se přece nemluví. Slušný člověk přece nemohl takovou politickou sílu podporovat a basta! Také jsem tomu podlehla a můj pohled na sládkovce byl ovlivněn mainstreamem.

Společnost si vytvořila jakési morální modly, ke kterým když vzhlížíte, můžete se cítit jako lepší člověk. O těchto modlách se nepochybuje, a hlavně se o jejich smyslu nepřemýšlí. Schová se za ně kdeco a kdekdo. A tak vidíme nemožnost diskuse o očkování, o zelené politice, o nenávisti k Rusku, o podpoře migrantů, o členství v NATO, o členství v EU. Podařilo se vytvořit atmosféru strachu a v kombinaci s tupostí a fanatismem je zajištěno, že se nebudou tato témata kriticky diskutovat.

Samozřejmostí je, že každý, kdo neuctívá modly „moderní západní“ společnosti, zaslouží si urážky, nevadí, když se o něm lže a když je nespravedlivě osočován. Dnes už ani nevadí, když je s ním veden aktivistický soudní proces, pro který není opora v zákoně. Prostě musí takový „dezolát“ dostat za vyučenou, i kdyby důkazy proti němu byly chabé a vykonstruované.

Společnost si zvykla. Dříve jsme se mohli spolehnout na to, že různí disidenti a lidé, žijící na okraji, reagovali na každé omezení svobod. Rockeři, básníci, spisovatelé, filosofové, pankáči a programově antisystémoví jedinci vždy dokázali upozornit na úzká místa a šikovali se proti nespravedlnosti. Systém je ale uplatil a ti, kdož v minulosti žili na okraji, patří dnes k vypaseným celebritám, užívajícím si život v pohodlnosti a luxusu. S největším smutkem sleduju, jak se z mých bývalých přátel a známých, stávají aktivní bojovníci proti svobodě. Halasně útočí na každého, kdo si ještě užívá luxusu nezávislého myšlení. Je jim dobře ve výlučném postavení lepšolidí, o které se nijak nezasloužili. Stačilo jen držet v ruce správnou vlajku a projevit dostatek znechucení nad těmi, kteří se snaží udržovat férovou diskusi nad důležitými tématy. Nebo stačí mlčet…

Akademický svět se svobodou myšlení je ztracen, umělecký svět se svobodou tvořit je ztracen, není se o koho opřít, kam se ukrýt. Zůstáváme sami, každý sám za sebe, proti mase dehonestace a zloby. Není respektu k názorům a postojům, není spravedlnosti. Tak to je.

Začíná to výsměchem, odmítáním diskuse a končí to zavíráním lidí do vězení a jejich faktickou likvidací. Návrat do kotelen je tady. Protože kdo nic nemá, nemá co ztratit. Budete-li chtít přežít, musíte se smířit s podřadným postavením. Jen tak se ochráníte a zároveň posílíte. Nebudou-li vám mít co vzít (v přeneseném slova smyslu), budete si moci dovolit luxus vlastního názoru a jeho šíření. Z toho mají největší strach, to je naše šance. Tak hurá na zteč!