Mýty současného sociálního státu: Úvod

Cílem publikace je přinést fakty a argumenty podložený pohled na podstatu sociálního státu na Slovensku a rámcově i ve vybraných zemích v zahraničí, tím konfrontovat mýty o něm s realitou. Chceme tak demaskovat sociální stát a ukázat jeho nezamýšlené důsledky. Podléhání mýtům o něm a příklon k němu má totiž reálný vliv na růst rozsahu a intervencí státu, který tím výrazně odkrajuje ze současné a budoucí prosperity a svobody lidí.

Silné kolektivistické postoje lidí a mýty o úloze státu potvrdily výsledky průzkumů veřejného mínění, které v rámci našeho projektu Bourání mýtů o socialismu a sociálním státě zrealizovala agentura FOCUS. Podle jejího reprezentativního průzkumu z roku 2018 například až 87 % respondentů souhlasilo s tím, že stát musí garantovat bezplatnou zdravotní péči, 81 % s tím, že vysokoškolské studium nemá být zpoplatněno a školství má být bezplatné, 71 % s tím, že ve vyspělých zemích mají lidé vyšší životní úroveň, neboť v nich stát výrazněji přerozděluje zdroje od bohatších směrem k chudším a 69 % s tím, že lidé nejsou ochotni v dostatečné míře dobrovolně pomáhat lidem v nouzi, proto se o ně musí prostřednictvím sociálního systému starat stát. Velkou důvěru v silný stát namísto osobní odpovědnosti prokázalo i to,

Právě poslední vyjádření zapadá do definičního zaměření sociálního státu, který snímá a přenáší finanční odpovědnost z ramen lidí na sebe, tedy na poplatníky. V případě Slovenska však takové představy nesouvisejí jen s garancemi sociálního státu, ale ve značné míře i se zakořeněnými deformacemi v myšlení lidí ze socialismu. Druhou naší odlišností oproti západním zemím, také iv důsledku socialismu, je podstatně menší akumulované bohatství, tím i nižší zdrojové možnosti pro financování sociálního státu. Ten deklarativně stojí na lákavě, ale vágně, znějících cílech jako „sociální solidarita“ a „sociální spravedlnost“, které přispívají k orwellovskému matení pojmů. Skutečná solidarita a spravedlnost jsou totiž spojeny s osobní odpovědností a individuálním jednáním bez donucování jiných.

Institucionální charakteristikou sociálního státu a jeho „sociální solidarity“ je centrální přerozdělování vytvořených finančních zdrojů, které vláda získává vynucováním a následně poskytuje lidem s cílem zajišťování jejich životních podmínek. Sociální stát s otevřenými neadresnými dávkami tak funguje jako tragédie obecní pastviny, is následnými devastačními finančními a morálními důsledky. Tomu se věnujeme v první sekci publikace na příkladu Slovenska, i když sociální stát se u nás zatím nerozvinul do takového rozsahu jako ve více západních zemích.

Jelikož východiskem přerozdělování zdrojů je jejich tvorba, tak i pohled na sociální stát u nás začínáme kapitolou 1.1 Hospodářství a jeho regulace. Zhoršující se výsledky míry ekonomické svobody v posledních letech na Slovensku v mezinárodním srovnání potvrzují, že navzdory systémovému zlepšení podmínek fungování trhu a podnikání od listopadu 1989 přetrvávají a prohlubují se některá omezení podnikatelského prostředí a fungování trhu. Právě podmínky ekonomické svobody jsou přitom klíčovým předpokladem generování bohatství, ze kterého se mimo jiné financují i ​​vládní programy.

Ty jsou na Slovensku velkou a rostoucí zátěží v důsledku výdajové expanze veřejné správy v posledních letech, zapříčiněné například chybějícími limity růstu veřejných výdajů, růstem vládní spotřeby, jakož i deformovanou strukturou veřejných výdajů s různými transfery živenými i „sociálními balíčky.“ Velký počet zaměstnanců placených z daní spolu s dalšími skupinami lidí, kteří jsou z nich finančně podporováni, prohlubuje podporu rozsahu a vlivu státu, a to iv jeho podobě bujejícího zaopatřovatelského státu. Tím, že vláda rozděluje a přesměrovává velkou část vytvořených zdrojů, snižuje lidem disponibilní zdroje, vytlačuje soukromé aktivity, vnáší falešné signály, omezuje současnou a budoucí prosperitu a svobodu lidí, podporuje morální hazard a závislost lidí na státu (více v kapitole 1.2 Vládne veřejné finance).

Právě velké a rostoucí veřejné výdaje garantující lidem velkou míru spoléhání na vládu jsou nosičem problémů sociálního státu v oblastech, které spadají pod jeho primární pozornost: sociální zabezpečení, zdravotnictví a školství. Problémy v nich vyplývají z podstaty veřejných, povinných a centralizovaných schémat, které poskytují lidem široký rozsah garantovaných nároků z peněz daní a odvodů, nejednou však bez reálného finančního krytí. Příkladem toho jsou starobní důchody. Sociální stát tak v lidem živí mýtus „oběda zadarmo,“ přičemž popírá základní ekonomický koncept: vzácnost.

Velký rozsah a růst nároků a tím i výdajů se odvíjí zejména od jejich zákonných nastavení, opírajících se i o ústavou garantovaná pozitivní práva. Ústava otevírá legislativní „dveře“ takovým nárokům například garantováním práva na minimální mzdu za práci, bezplatnou zdravotní péči, bezplatné vzdělávání a prostřednictvím toho, že věk potřebný pro vznik nároku na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nesmí přesáhnout 64 let. Deformací sociálního systému s finančními tlaky je podporování takové životní úrovně mnoha lidí z daní a odvodů, která nejednou převyšuje základní životní standard, zejména v průběžném důchodovém systému a také neadresná podpora rodinných dávek.

I u nás se tak projevují nezamýšlené důsledky zaopatřovatelského vládního přístupu jako kultura závislosti lidí na státu, nízká míra motivace a postarání se o sebe a svou rodinu, past ekonomické neaktivity, spoléhání se na stát a cizí zdroje, jakož i vytlačování dobrovolné solidarity a soukromých iniciativ . Výrazně se jím oslabuje odpovědnost jednotlivce za svůj vlastní život, například ve starobním důchodovém systému, ve kterém jsou lidé značně závislí na cizích zdrojích a politických rozhodnutích. Takto nastavený systém vyvolává morální hazard, ekonomicky perverzní motivace „natrčených dlaní“, respektive celkově mentalitu nárokovatelnosti. Způsobuje zároveň velkou finanční zátěž v současnosti (například vysoké odvodové zatížení) a neúměrné finanční nároky do budoucna (více v kapitole 1.3 Sociální systém a sociální zabezpečení).

Enormní finanční zatížení do budoucna se kumuluje zejména v průběžném důchodovém systému, jak u nás, tak jinde ve světě. Jeho systémově defektní a deficitní charakter prohloubily na Slovensku nedávné změny, především zavedení stropu na důchodový věk, díky čemuž výrazně naroste dluh v systému. Poslanci jím schválili velké nekryté dlouhodobé závazky na důchody, což ještě zhoršilo finanční vyhlídky důchodového systému, a to jak pro plátce a jejich zatížení, tak pro příjemce a výši jejich důchodů. Stárnutí populace přitom bude urychlovat devastační finanční problémy v důchodovém systému a tlačit i na růst výdajů na dlouhodobou a zdravotní péči pro starší.

Dalším segmentem se systémově deficitním nastavením je zdravotnictví, ve kterém bude nezbytné zreálnění očekávání a omezení nároku na financování z povinných zdravotních odvodů a daní. Nelze slibovat neomezený rozsah zdravotních služeb za omezené peníze (více v kapitole 1.4 Zdravotnictví). Další oblastí sociálního státu je deklarativní bezplatné školství. Jeho selhávání také vyplývá z podstaty veřejně poskytované a financované služby, přičemž zaměřujeme pozornost na neefektivnost veřejné správy školství, odolnost systému vůči tlakům na jeho reformu a absenci následků volby studia, konkurenčního tlaku a systému motivací. Vysokoškolští studenti nemají motivace dbát na hodnotu vzdělávací investice do jejich budoucnosti a v systému chybí i propojení studia s trhem práce (více v kapitole 1.6 Vzdělávací systém).

I trh práce je objektem „pečlivého“ státu. Projevuje se to zejména mnoha vládními regulacemi pracovního poměru a regulací ceny práce, přičemž zákonodárci schválili nárůst minimální mzdy až na 60 % průměrné mzdy. V kapitole 1.4 Práce, zaměstnanost a regulace trhu práce upozorňujeme na negativní nezamýšlené důsledky takových regulací na snížení pracovních příležitostí a zvýšení nezaměstnanosti, což se znásobí v kontextu důsledků koronakrize. Na Slovensku tak přetrvává syndrom opatrovnického státu, který omezuje konkurenci a svobodu volby lidí. Projevuje se to nejen v ekonomické a sociální oblasti, ale také v občanské společnosti, která je také státem vytlačována a omezována (více v kapitole 1.7 Občanská společnost).

Užitečné je znát i důsledky sociálních států s otevřenými pozitivními právy a nároky lidí na peníze jiných poplatníků, které jej dlouhodoběji uplatňují takový model. Ve druhé sekci publikace proto stručně přibližujeme takové zkušenosti vybraných zemí, které jsou oproti Slovensku výrazně bohatší. Během 20. století v nich došlo pod vlivem pseudokultury státního zaopatřování k enormnímu nárůstu míry vládního přerozdělování vytvořených zdrojů v ekonomice (z přibližně jedné desetiny na úroveň kolem jedné poloviny) a současně ik eskalování intervenčních zásahů do životů lidí.

Jelikož se ve veřejné diskusi sociální stát většinou spojuje se Švédskem (případně ostatními skandinávskými zeměmi), tak pohled na zahraniční zkušenosti začínáme jím. To je příběhem úspěchu a velkého zbohatnutí díky tržním principům a reformám v 19. století, masivního sociálního státu po druhé světové válce až do 90. let, kdy zkolaboval a následným přesměrováním ke zmenšování vlády a deregulaci. Orientačním ukazatelem toho je srovnání míry poměru veřejných výdajů k HDP z přibližně 7 % na konci 19. století na téměř 72 % v roce 1993 a na dnešních 52 %. Na rozdíl od Švédska ve Francii k takovému obratu nedošlo, přičemž se v něm kumulují nepříznivé důsledky silného státu, z finančních zejména velké a rostoucí daňové a regulační zatížení, či nadměrný věřený dluh – oficiální na úrovni kolem 100 % a implicitní 300 % HDP.

Prezentujeme i dva příklady korporativního sociálního modelu – Německo a Rakousko, přičemž právě v Německu Otto von Bismarck nastartoval éru sociálních států, tím i podstatné přeměny společností na kolektivističtější. V 80. letech 19. století totiž jako první zavedl průběžný systém sociálního pojištění, kde například v důchodovém pojištění ekonomicky činní povinně odvádějí příspěvky na financování důchodů aktuálních důchodců a jim vznikají nároky na důchody v budoucnosti z povinných příspěvků v té době ekonomicky činných. I když ho zavedl na minimální úrovni, otevřel tím pandorinu skříňku ke změně společnosti směrem k větší závislosti lidí na státu, politických rozhodnutí a spoléhání na stát. Tento průběžný důchodový systém dnes v jeho zvětšené podobě a v době stárnutí představuje časovanou finanční bombu.

Negativní důsledky sociálního státu na ekonomiku a společnost uvádíme i na příkladu dvou anglosaských zemí – Spojeného království a USA. Ty zbohatly a byly příkladem úspěšných společností díky kapitalismu a podmínkám celkové svobody. Mementem jsou dnes například selhávající britské zdravotnictví a školství, které před vznikem sociálního úspěšně fungovaly. I v USA je stále více lidí napojeno na různé státní podpory a implicitní dluh tam roste do závratných výšek, jen v programech Social Security a Medicare na přibližně 500 % HDP.

V poslední kapitole prezentujeme specifický příklad důsledků experimentu prvků sociálního státu na nadnárodní úrovni v Evropské unii, jak Společné zemědělské politiky, politiky soudržnosti a politiky Evropské centrální banky a záchranných finančních mechanismů v eurozóně. Zvláštním rizikem je kombinace eurozóny jako transferové unie se štědrými a zadluženými sociálními státy, vyplývající například z eurofinancování nákladů jejich nezreformovaných důchodových systémů.

V publikaci přinášíme výchozí pohled na podstatné souvislosti sociálního státu u nás a jeho rozvinutějších podob v zahraničí. Právě zahraniční zkušenosti měnících se společností na takové s pasivnějšími a na státu závislejšími lidmi mohou sloužit jako memento. Důležité je zároveň poznání systémového rizika finančního kolapsu sociálních států, zvláště průběžných důchodových systémů. Věříme, že naše publikace alespoň malým dílem přispěje k tomu, že lidé si budou ve větší míře uvědomovat systémové deformace a rizika rozmáhajícího se sociálního státu a budou více myslet a jednat v duchu étosu individuální odpovědnosti a svobody, finanční nezávislosti, dobrovolné spolupráce, respektu k vlastnictví a dalších civilizačních hodnot, díky kterým zatím žijeme v historicky nejlepších časech, jaké kdy pro lidstvo byly.