Odkud a kam jdeme

Podívejme se tedy do naší společné budoucnosti. Rozhoduje se mezi stávajícím uspořádáním, které nazýváme demokracií, a fašismem, který se dere do čela. Abychom se vyznali v pojmech, neobejdeme se bez krátkého úvodu vymezujícího termíny, o nichž je řeč a z jejichž působení plyne náš způsob života i smrti.

Myšlenka demokracie

Kořeny myšlenky demokracie sahají tisíce let do minulosti, minimálně do antického Řecka, přičemž modelů demokracie je mnoho. Obecně by se dalo říci, že jde o ovládání státu prostřednictvím lidu (démos – lid, krátos – vláda) oproti ovládání státu dědičnou aristokracií kolem šlechty a krále. Demokracie tedy zvýrazňuje rovnost lidí před kastovní či dědičnou nerovností mezi privilegovanými a neurozenými. Z této obecné definice plyne velká rozmanitost realizace této myšlenky v praxi. Neexistuje stát, z něhož bychom si mohli vzít příklad jako „ztělesněné“ demokracie.

Demokracie v praxi

V době, kdy jsem se narodil, v USA ještě neexistovalo všeobecné, rovné volební právo. Z prvních 12 prezidentů USA 8 vlastnilo otroky. Takové právo, kde absentuje rovnost, ovšem existuje dodnes např. v Izraeli, přestože je naší vládou vydáván za příkladnou demokracii. V naší zemi jsme se prostřednictvím vládnoucí komunistické strany v době mezi lety 1948–89 také hlásili k demokracii, zatímco po Sametové revoluci prý teprve vyhrála skutečná demokracie .

A jaký je skutečný rozdíl se zřetelem na ideál demokracie? Těžko říci. V době reálného socialismu nebylo možné volně zakládat politické strany, nemohl kandidovat každý, kdo si vzpomněl, jenomže podíváme-li se na konečný výsledek, zdánlivý rozdíl mizí. I proto nemáme zákon o referendu, který by umožňoval skutečnou vládu lidu, tedy vyjádření občanů k nejzávažnějším otázkám týkajících se např. národní obrany či strategického ekonomického a vojenského spojenectví či soběstačnosti. Každopádně vláda v Československu mezi lety 1948 až 1989 nepatřila lidu, ale Moskvě.

Dnes vláda České republiky sice stále nepatří lidu České republiky, ale už nepatří Moskvě, nýbrž Washingtonu. Podle všeho tedy záleží na americkém lidu, jak se bude dařit nám, ve středu Evropy. Nabídne-li nám vláda USA za miliardy tryskáče s atomovou náloží, jde o nabídku, kterou nelze odmítnout. Nedoporučí-li potrubí plynu z Ruska, ale nabídne-li za několikanásobnou cenu plyn svůj, jde opět o nabídku, kterou nelze odmítnout. Teoreticky samozřejmě odmítnout můžete, ale nezapomeňte, že vás USA všechny odposlouchává včetně „spojeneckých“ prezidentů a předsedů vlád. Navíc plynovod může vybouchnout stejně jako jakýkoliv kazisvět amerického dobra, v krajním případě dopadnete jako Allende, Husajn, Kaddáfí a mnozí další (ne, není to hezký pohled).

Demokracie v USA

Jelikož v České republice nevládnou voliči z ČR, ale zřejmě lid USA, podívejme se na systém americké demokracie, jak je definuje Indrajit Samarajiva.

Amerika má jednu z nejmladších demokracií na Zemi, o čemž svědčí fakt, že si myslí, že se vejde do bomby.

Místo systému jedné komunistické strany s vedoucí úlohou, který jsme měli v reálném socialismu, tu mají naši američtí soudruzi na výběr strany hned dvě, zato demokratické. Škarohlíd by poznamenal jedna za 18 a druhá bez dvou za 20. Ne tak my, my to takto jednoduše neodbudeme. Pozastavíme se nad tím, proč levicovější a míru z principu teoreticky nakloněnější Demokratická strana vyhlašuje války stejně ochotně jako pravicoví Republikáni. Pardon, USA nevedou války, ale různé speciální mírové operace jako Trvalá svoboda, Pouštní bouře, Šok a hrůza apod.). Možná to bude tím, že Spojené státy jsou nejzkorumpovanější zemí světa. Mrkněme na to.

Válka v Afghánistánu jako jeden velký kriminální podvod

Americká válka v Afghánistánu byla podvodem za 2 biliony dolarů. Někdo všechny ty peníze strčil do kapsy a rozhodně to nebyli lidé z Afghánistánu. Tato částka je 115 let afghánského HDP a většinou připadla obchodníkům se zbraněmi, zkorumpované americké armádě a zkorumpovaným americkým politikům. Část zbraní zůstala vítěznému Tálibánu.

Válka jako korupční podvod

Amerika zredukovala válku na jeden jednoduchý fakt: Válka stojí peníze a někdo dostane zaplaceno. Zahajuje války bez cíle, jen pro peníze obchodníků se zbraněmi. Nemusí ani vyhrát. Ve skutečnosti je lepší, když stráví 20 let se ztrátou. V tom je krása jejich podvodu. Američtí daňoví poplatníci byli ošizeni o více než 6,4 bilionu dolarů jen ve válkách „proti teroru“ rozpoutaných jejich elitami. Někdy také pomůže, když jste chvíli ministrem obrany jako Lloyd Austin a chvíli zase v představenstvu největší zbrojní korporace Raytheon. Tohle „nevinné“ propojení války, byznysu a politiky v jedné osobě měl rád i jeden Dick blahé paměti, a to s korporací Halliburton.

Korupční systém Impéria

Velká Británie je podobně zkorumpovaná. Pere peníze díky falešným identitám a mezerám v zákonech. Mezer, které vznikly jistě omylem. To určitě. Dále udržuje síť koloniálních ostrovů používaných k praní peněz. EU je na tom podobně. Umožňuje rovněž mnoho daňových „rájů“, kde členské státy přijdou až o 26 % svých daňových příjmů. Také omylem nebo působením samotných nebes nám vznikly daňové ráje jistě proti vůli vlád Velké Británie, USA a vedení EU. Prostě někdo chytil na Britských panenských ostrovech příležitost za pačesy a světové Impérium by rádo zasáhlo, ale nemůže. Kdo nevěří, ať tam běží. A nebo čte NYT či náš Reflex a hned se uklidní.

Pokud vám to přeci jen nedá a nespokojíte se s našimi mainstreamovými médii, o tomto problému se můžete dozvědět více třeba z výzkumu univerzit „University of California, Berkeley“ a „University of Copenhagen“, například ZDE. Impérium umožňuje bohatým vyhnout se placení daní a korporace se exekucí nebojí. Pro jejich manažery „hrozí“ zpravidla pouze zlaté padáky. A kdo umožňuje tento systém praní peněz? Politici, kteří se potkávají s lobbisty. Nebo myslíte, že by pro vlády Západu, tedy Impéria, bylo problémem likvidace všech daňových rájů do jednoho měsíce?

A kdo jsou to ti lobbisté? Úplatkáři, kterým je umožněno legálně podplácet politiky. Jak? Zorganizují třeba večeři. Když dáte politikovi do kapsy 100 tisíc dolarů, jde o úplatek a hrozí vám dlouholeté vězení. Když se ovšem u toho najíte, je to legální. Američané mají totiž takovou věc ošetřenu, nazývá se  fundraiser, kdy na stůl položíte hromadu úplatků, mávnete nad ní hůlkou chřestu a ono to prostě zmizí. Přístup k politické moci se stále kupuje, ale nějak proto, že lidé jedli jídlo, už to není korupce.  Jinou možností je nechat politika mluvit a zaplatit mu za pěknou řeč. A tak obálka s 1 milionem do kapsy je úplatkem, odměna 1 milion za 10 minut řeči je v pořádku. Můžete se s tím i pochlubit.

Zatímco tisk v jiné zemi by informoval o korupci, americký tisk jen uvádí, že bohatí lidé večeřeli a povídali si. Jako by to s ničím nesouviselo. Jenomže nikdo neplatí 100 000 dolarů za večeři a focení, vážení přátelé. Kupuje si přístup. To jsou prostě úplatky. Jinou možností je, že někomu strčíte 1 milion za příznivý posudek nebo cílenou zprávu v novinách do kapsy, pak jde samozřejmě o korupci. Přispějete-li ovšem na neziskovou organizaci, jež poté vydá zprávu, kterou očekáváte, je to naprosto v pořádku. Korupce je tedy v Impériu naprosto zlegalizovaná a normální, jen u toho musíte jíst a mluvit s pravými chlapci a děvčaty na pravém místě. V zemích mimo Impérium toto nechápou. Jde totiž o vyšší kulturu a civilizaci, jíž ještě nedorostli, a dá-li Putin s Bidenem, nebudou mít už ani příležitost do takové výše vyrůst, protože na Zemi půjdeme rychle zpátky ke kmenovému uspořádání lidí jeskynních.

Vnímání demokracie

Jde o to, že náš pohled zvnějšku na jiné země může být jiný od pohledu občanů těchto zemí. Přičemž předpokládám, že spokojenost občanů té které země by měla být více určující. S takovým přístupem se ovšem můžeme dočkat leckterých nemilých překvapení. Podle tohoto výzkumu, ke stažení ZDE jsou nejdemokratičtějšími zeměmi Čína, Vietnam, Jižní Korea či Švýcarsko. Jedna metoda měří nespokojenost veřejnosti se stavem demokracie rozdílem mezi tím, jak důležitá je podle lidí demokracie a jak demokratická je podle nich jejich země. Tento rozdíl se nazývá „vnímaný demokratický deficit“. Čím větší je deficit, tím více vlády nedokážou naplnit demokratická očekávání svých občanů. Další metoda zjišťuje podíly mezi procenty lidí, kteří říkají, že v jejich zemi „není dostatek demokracie“, lidí, kteří hodnotí stav ve své zemi jako „optimální demokracie“ a těmi kteří uvádějí, že je v jejich zemi „demokracie příliš mnoho“. Naše republika v seznamu není, ale to nevadí, sami nejlépe víme, jak na tom právě jsme. Pojďme se na to podívat.

Demokracie v České republice

Podle průzkumu ZDE platí, že vývoj po roce 1989 nesplnil očekávání Čechů a Slováků. Jiný průzkum ZDE to vidí jinak. Záleží jak je položená otázka. Například na otázku, zda Sametová revoluce stála za to, či zda byla pozitivní změnou, odpověděl bych, že spíše ano. Ovšem na otázku, zda splnil následující vývoj moje očekávání, bych odpověděl, že rozhodně ne. A to nikoliv kvůli chudobě, ale pro nenaplnění hlavních přání a motivů vyjádřených v hlavních heslech revoluce.

Pokud mě paměť neklame, šlo o svobodu v nejširším slova smyslu. Nikdo ovšem nemluvil o privatizaci (tedy rozkradení republiky), o restitucích (pan Havel nás ujišťoval o opaku. Prý chce psát jen hry a o majetek mu nejde, vstupu do NATO (pan Havel naopak navrhoval rozpuštění NATO) či demontáži socialismu a instalaci kapitalismu. Nu, a to jsou přesně ty záležitosti, pro které jsem tehdy nedemonstroval a z jejichž realizace jsem zklamán. Zdálo by se, že o nic nejde, ale právě naopak, nyní se ukazuje, že jde doslova o naše životy. NATO nás zatáhlo do nesmyslných válek, speciálních operací a misí a my se z nich zítra možná probudíme s jadernou bombou nad hlavou.

Dal náš „démos“ souhlas s exportem zbraní na Ukrajinu? Pokud není důležitá otázka války, pak už nevím, co by mělo být důležitější. A přesto nás naše vláda zatáhla do války (s oblibou to zdůrazňuje, že jsme ve válce s Ruskem), ale lidu České republiky se podle mého soudu opomněli zeptat. Není divu, představy paní Černochové o demokracii si můžete poslechnout ZDE. Krátce řečeno, paní Černochová má za to, že když je zvolena, občané mají za povinnost další 4 roky mlčet. Vyjádřit se mohou až při dalších volbách, jinak do rozhodování parlamentu a vlády nemají co kušnit. Dostáváme se tak k úloze lidu obecného, ovčanstvu, které „vládne“. Připomeňme (démos – krátos). Takového „lidovládnutí“ se ovšem někteří bojí a chudý lid, kterého bude většina, nazývá lůzou a ochlokracií. Takové nebezpečí u nás v minulosti viděl např. kardinál Duka, když zaslechl, že by snad odbory pořádaly demonstraci. To mu někdo zapomněl říct, že odbory v našich končinách už 75 let slouží leda tak pro vysílání „Anděla na hory“ či rozdávání bonbonů na Vánoční svátky se Santou Clausem. Jinak odbory plní funkci fíkového listu zakrývajícího skutečný stav. Podobně jako tzv. Hlídací psi demokracie, zkorumpovaná média patřící miliardářům. Koho zájmy asi hájí? Opět dejme slovo do Indie, Indrajit Samarajiva.

Zatímco Fox News říká Američanům, aby nenáviděli Mexičany, New York Times jim říká, aby nenáviděli Rusy. Jsou to dvě strany téže imperiální mince a obě jsou jistě kapitalistické, o tom není pochyb. Svobodný tisk neexistuje, je to zatraceně drahé.

Podle různých průzkumů jsou však 2/3 občanů ČR s úrovní demokracie spokojeny. Tomu by docela i odpovídaly výsledky voleb, kde se vlády může chopit takové protilidové uskupení, jakým je současná pětikoalice. Podle mého soudu celé toto uskupení zastupuje zájmy 1 až 2 procent populace. Lid český, moravský a slezský však stále bojuje válku proti komunistům, která skončila před více jak 30 lety. Také bojuje proti StB a KGB, jež také neexistují a poněkud zapomíná na tajné služby USA, Francie, Izraele či Velké Británie. Úkolem těchto tajných služeb není nic menšího než hájit zájmy svých zemí. Nikoliv zájmy demokracie, humanity či prosperity občanů České republiky.

Takové zjištění je však natolik překvapivé, že pro běžného voliče pětikoalice přesahuje rámec viditelného, neboť přes Čapí hnízdo a brýle nenávisti k Rusům něco takového nevidí, a proto to neexistuje. Rusy nenávidí za „rok 1968“. Událost s nimiž 99,99 % dnešních Rusů nemá nic společného, protože ještě buď nebyli na světě, nebo stejně jako my o ničem nerozhodovali. Trpěli totalitou více než my a v současném Rusku zuří kapitalismus neméně než u nás. Pokud jde o nešťastné oběti 20leté okupace SSSR, tak jdou zřejmě do stovek. Více jak 300.000 obětí 6-ti leté německé okupace jsou však pozapomenuty jelikož se zpěčují představivosti. Trochu si ten německý Protektorát připomeňme, neboť opakování je matkou moudrosti. Tak poprava gilotinou, například za poslech dezinformačního zahraničního rozhlasu, uskutečněná v Praze na Pankráci, vypadala zhruba takto. Jde o citaci z knihy Trnová koruna. Jedním z 11 odsouzených k smrti zmíněných v této knize byl děd mé manželky. V době čekání na popravu byl mezi 8 omilostněnými k 10 letům vězení, tři kolegové byli popraveni( pozn. aut.).

Odsouzený byl předán popravčímu. Katův pomocník mu zakryl rukou oči a otočil jej čelem k druhé místnosti oddělené černým závěsem, kde uprostřed byla umístěna gilotina. Následně byl odsouzený přiveden ke gilotině a položen břichem na lavici. Hlava mu byla upevněna do dřevěného límce. Spuštěním ostrého břitu gilotiny došlo k setnutí. Bezvládné tělo pak bylo převezeno na vozíku do třetí místnosti, kde je pomocníci položili ke kanálku, aby z něj lépe vytékala krev. Tělo s hlavou bylo následně uloženo do dřevěné rakve… Poprava netvala déle než 1-2 minuty, popravčí se předháněli, rekordem bylo 9 vteřin.. V době instalace gilotiny na Pankráci bylo možno udělit trest smrti prakticky za cokoliv. Za „projev protiněmeckého smýšlení“ nebo „poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“… někdy se popravčí bavili jinak, nechali odsouzence v popravčí den (zpravidla v úterý a pátek) vyvést z cely, navlékli mu papírovou (kopřivovou) košili, předvedli do popravčí místnosti, položili jej spoutaného na lavici gilotiny, hlavu mu upevnili v košíku páskem na čelo, chvíli ho nechali čekat na smrt – a pak se otevřel fialový závěs, za nímž seděla porota, která mu oznámila milost s následným vězněním… a se smíchem jej vykopali z popravčí místnosti ven…

A na tisíce českých obětí opakovaného amerického bombardování Prahy je zapomenuto zcela. Asi proto, že šlo o omyl. Dobří Češi tomu věří. 60 pilotů amerických bombardérů se prý ve vzduchu ztratilo, mysleli, že jsou o více než 100 km jinde, a tak hodili to svinstvo na Prahu, aby se náhle zázrakem zorientovali a trefili domů. Jinak by bloudili dodnes. Jen se divím, jak mohli s takovými orientačními schopnostmi vyhrát válku.

Nicméně vraťme se k naší demokracii a řekněme si to na rovinu. Lid nevládne. Něco přijde z Bruselu, něco z Washingtonu a zbytek dodá invence Pekarové, Síkely, Rakušana a spol. Do toho jim kibicují umělci či jiné samozvané elity typu Tomáše Halíka, kněze katolické církve. Ten v květnu tohoto roku vyslovil názor:

Uzavření dezinformačních webů je naprosto oprávněné a nutné, jsou to v nynější válečné situaci zbraně nepřítele… Rusko rozumí jen řeči síly. Je v zájmu celého svobodného světa Rusko zastavit, a to lze jen včasnými dodávkami zbraní a dobrovolníků. Západ měl na žádost legitimní ukrajinské vlády uzavřít letecký prostor, kde ruská letadla nemají co dělat, a nebát se ruských výhrůžek.

Halík se tak shoduje s agentem ruské tajné služby Strelkovem – Girkinem, který říká, že se Západem se dá jednat jen z pozice síly. Zlo tedy vyhánějí zlem. Nicméně ne všichni katoličtí kněží obracejí Ježíšovo poselství v pravý opak. Nedostávají vyznamenání od miliardářů, starají se o poslední. Jeden takový příklad za všechny, Marián Kuffa čas 3:10

A tak se dostáváme k tomu, kam směřujeme:

Fašismus

Fašismus (fasci- svazek) vznikl v Itálii v roce 1919. Definice fašismu je možná ještě problematičtější než definice demokracie, a tak si dovolím předložit svojí vizi významu fašismu ta,k jak jak jsem jí získal z knih a zejména od pamětníků mně blízkých, tedy z „první ruky“ těch, kteří působení nacistů a fašistů v Protektorátu Čech a Moravy zažili na vlastní kůži. Nebudu tedy vycházet z teorie, ale skutečné nepopiratelné praxe. Fašismus tedy znamená:

1) Důraz na násilí
Najednou je všude hodně uniforem. Občan obleče uniformu nějaké skupiny vedené vůdcem a jeho chování se může změnit. Stává se „legálním“ mlátit lidi na potkání nebo ničit majetek, jenom když jste navlečeni ve správné uniformě, jste členy té správné organizace pod správným vůdcem.

Na podobnost tohoto teroru s obyčejným gangsterstvím není třeba zvlášť poukazovat, na to jsou příliš zjevné… nacisté se jen, aniž to přiznali, poučili od amerických gangsterských organizací, právě tak jako se jejich propaganda nesporně poučila od americké obchodní reklamy. (Hannah Arendtová, Původ totalitarismu)

Stát zavádí drakonické tresty. Za projevení nesouhlasu smrt nebo „milost“ v podobě pobytu v koncentračním táboře na dobu neurčitou. Za poslech neschváleného rozhlasu totéž.

2) Rozdělení občanů podle „světonázoru“ (zejména vypjatý antikomunismus), rasy, náboženství, národnosti apod. na podřadné a „hodnotnější“ tj. soukmenovce.
Kdo není soukmenovec, tedy kamarád, je nepřítelem a tvůrcem všeho zla na zemi, a proto je správné jej rozšlápnout jako švába. Nejde totiž o lidi, ale o tvory nižší zvířat, takže i lítost je nepřípustná, ba trestná. Není třeba vzdělaných méněcených ras, a proto jsou pro podřadnou rasu zavřeny vysoké školy. Zákazy uměleckých děl (film, knihy, divadlo atd.) podle rasového, národnostního či světonázorového klíče autorů či interpretů. Kdo nemá správnou národnost, tomu pšenka pokvete jedině v koncentračním táboře. Jeho díla musí být zapomenuta.

Vše začíná jako bláznivá teorie nadlidí a podlidí, lidí řádných, vzácných, civilizovaných a proti nim stojícím švábům (Židákům, negrům, Russákům, komoušům, trolům, desolátům, barbarům Východu, posluchačům zahraničních rozhlasů či čtenářům neschválených médií etc.) a končí to tvrdou realitou pod gilotinou. Nejdříve jsou hubeni švábi a pak jejich vrazi. Tak nějak to zpívá Pepa Nos:

Každej chvilku tahá pilku, občas někoho napadne, že až větev bude uřízlá, tak se všichni zřítíme.

3) Důraz na „řád“. Kdo není v řadě řádu, je vyhozen z kruhu řádných mezi neřádné. Většinou do koncentračního tábora, kde se „léčí“ přísným postem a „prací, která osvobozuje“. Kdo nepracuje nebo naopak pracuje na neschváleném díle je vyhozen z kola „slušných“ lidí. Média pějí unisono, jak jde společnost od vítězství k vítězství, zatímco ostatní svět od prohry k prohře. Kdo nezpívá s námi, zpívá proti nám. Joseph Goebbels:

Opakujte lež dostatečně často a stane se pravdou.

4) Triumf vůle

Nejde o to, zda je nějaký čin spravedlivý nebo nespravedlivý, jen když je velký a nesnadný, a tedy je důkazem a projevem velké moci a síly… Snaha moci po ještě více moci, protože moc nemůže zajistit stabilitu moci a prostředky ke spokojenému životu, který právě žije, nezíská-li ještě více. (Leviathan, Thomas Hobbes)

Jak říká sv. Augustin:

Ten, který se včera spokojil s pohárem vody, má dnes žízeň na celou řeku

Touha po moci roste z pýchy a je neukojitelná. Demokracie rozděluje tuto touhu mezi znepřátelené psy rvoucí se o kost. Vítězstvím nejsilnějšího přichází totalitní vláda psa nejagilnějšího a nejtvrdšího, který už už hrozí sežrat i svého pána.

Je důležité si uvědomit, že Hitler se dostal k moci prostřednictvím prostřednictvím demokracie. Pokud si byť jen menšina lidí přeje fašismus, demokracie to udělá. Nemá žádné vlastní hodnotové soudy. Je také důležité si připomenout, jak pomalu to Hitler dělal. V letech 1920 až 1932 Hitler odbourával německé demokratické normy a hrál hru, dokud se nedostal dovnitř. Pak převrátil stůl a zapálil svět. Německé elity se k němu vždy chovaly, jako by hrál jejich hru, ale ve skutečnosti se snažil změnit pravidla. Není to tak, že by hráli dámu a on hrál šachy. Hráli dámu a Hitler je praštil pěstí do obličeje. (Indrajit Samarajiva)

Podobně dnes. Zdánlivě hrajeme hru podle mezinárodního práva, mezinárodního soudu, se zdravým lidským rozumem, zásadou rovnosti, kdy stejné právo platí pro všechny hráče stejně, s morálním kreditem myšlenek křesťanství, judaismu či humanity (ať už tím myslíme cokoliv). Ve skutečnosti někdo bombardováním Jugoslávie a odtržením Kosova, druhou válkou v Iráku a Afghánistánu, bombardováním Sýrie a mnoha dalších akcí dávno převrhl hrací stůl. Ne, nebyl to tentokrát Hitler, byli jsme to my. My, jako satelit Impéria máme svůj podíl na Apokalypse. Na Apokalypse, která je v současnosti realitou na Ukrajině a přijde k nám dřív, než si myslíme. Naše média nás mohou stále krmit úžasnými úspěchy ukrajinských válečníků, ale takové úspěchy ve vraždění Ukrajinců Ukrajinci nás dlouho nezahřejí a nenasytí. Herec hraje svou roli, ale zmrzačeným ruce a nohy nedorostou a sirotkům táty a mámy nevrátí.

Závěr

Co nás čeká a nemine? Spíše než vstup Ukrajiny do EU nás čeká ukrajinizace Evropy. Omezení svobod projevu, věznění neposlušných „proruských švábů“, mobilizace a frontová linie ve válce s Ruskem.

Ještě několik „deja vu“ současnosti i budoucnosti:

Vypadá to jako fašismus, byl to několik let fašismus, ale mávnutím kouzelného proutku to fašismus není. Nacionální družiny, mládežnická odnož Azova.

Od roku 2014, kdy jsem začal sledovat ukrajinskou politickou scénu jsem si oblíbil zejména politika, pozdějšího poslance a kandidáta na prezidenta Olega Ljaška, který ZDE čistí území Ukrajiny od zrádců a ZDE v roce 2014 vypravuje batalion na Moskvu. V době krymské krize navrhoval Ljaško zavedení trestu smrti pro účastníky proruských demonstrací a také přerušení diplomatických vztahů s Ruskem.

Šéf ukrajinské Radikální strany (podporuje např. znovuvyzbrojení Ukrajiny jadernými zbraněmi) Oleg Ljaško tvrdí, že Zelenský od 1. prosince chce zavést v zemi „válečný výjimečný stav“ aby se kompletně zmocnil země a zlikvidoval opozici (ZDE). Oleg Ljaško osobně ničí novinářskou akreditaci a vykazuje novináře z parlamentu (ZDE). Zde jej najdete jako prezidentského kandidáta a podívejte se, jak jde do parlamentu. Pak není divu, že poslanec Ljaškovy politické strany oslavuje Hitlera. Mladý Oleg Ljaško zatčen, vyslýchán a odsouzen na 6 let v roce 1993 (ZDE). Kousky Olega Ljaška neunikly Amnesty International (ZDE). Samozřejmě, že na Ukrajině je to beztrestné…

Pavel Letko, e-republika