21.9.2022
Kategorie: Politika

Hledat cesty, jak se odpojit od Ruska? A co od Německa?

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Fiala a jeho vládní bratři v neschopnosti neustále opakují, že naše závislost na Rusku je tragická chyba. A dobře to říkají. Svatá osmnáctka ve Strakovce ve svém svatém boji proti mocnosti zla. Protektoři by se ovšem mohli, čistě teoreticky, zaměřit i na další závislosti na mocnostech. A začít by se mohlo tou německou.

Strana modrého ptáka neustále zdůrazňuje, že hlavní příčinou nynější krize je Putinova válka na Ukrajině. A to i když máme plynové zásobníky naplněné k prasknutí a z Ruska plyn stále teče, i když ve ztenčené míře. Menší přítok ruského plynu v plynovodech ovšem kompenzujeme nákupem mnohem dražšího zkapalněného LGN plynu, který kupujeme, kde to jen jde. Třeba i od Číny, která nám tím přeprodává ruský plyn opepřený o dostatečnou marži. No prostě evropské řešení.

Slavnostně jsme také vsadili na azerbájdžánský plyn. Tam EU podepsala zdvojnásobení dodávek plynu. K vypovězení smlouvy a uvalení sankcí na Azerbájdžán nedošlo ani poté, co tato muslimská země naší poslední záchrany zcela vypočítavě a dobyvačně napadla sousední křesťanskou Arménii. Chováme se tiše a způsobně. Jen ať jim naklepou karoserii, Arménům jedněm. Co se nás týká, my chceme jen jejich plyn. To ostatní je jejich věc. Ne tak u Ruska, tam se musíme okamžitě odpojit. I kdyby na chleba nebylo. Zbytečně mrtvý Ukrajinec má vyšší hodnotu než zbytečně mrtvý Armén, vyplývá z našich evropských hodnot. A za těmi bychom si měli stát do roztrhání těl. Však to jde vidět i na naší úzké spolupráci s polofašistickým režimem Saúdské Arábie, která rozhodně nepatří mezi nejliberálnější demokracie a už několik let vojensky decimuje sousední Jemen a vychází ze středověkých principů spravedlnosti. Oči přimhouříme, naše evropské hodnoty neporušíme.

A teď tu máme naši příkladnou evropskou solidaritu, kterou by si celý zbylý svět měl vetknout do svých hodnot. Naše dvojsvetrová Markéta pravila, že když přestaneme vyvážet elektřinu přes německou burzu, přestane nám Německo posílat plyn a ropu. Akce a reakce. Tato poloha rukojmího a únosce nesmí být porušena. Páníčkovi se neškodí, nebo se začne páníček hněvat a vytáhne noviny. A to pak zalezeme pod kanape a s kňučením se budeme domáhat jeho soucitu. Pravé tržní principy ve víru evropských hodnot. Proud za hranice budeme posílat, i kdybychom měli vymřít. A když posílat nebudeme, skutečně vymřeme, protože zpoza hranic se začnou prostě mstít a nepošlou nám plyn a ropu. Zcela nízce, ale mstít. Říká předsedkyně naší Sněmovny. Já ne, to ona. Dokonce si na to udělali ve SPOLU obrázek, který propagují na sociálních sítích.

Ne tak Francie. Ta oznámila, že v rámci vlastního boje proti vymírání nejspíš přestane vyvážet elektřinu do Itálie. Kašleme na solidaritu, když ta začíná ohrožovat naše vlastní obyvatelstvo, že jo. Francie může, my ne. Musí se Francie obávat nějaké odvety? Ale kdeže, je to přece Francie. Jen Itálie přizpůsobí svou energetiku. Musí. Ale že bychom my k něčemu takovému tlačili Německo? Ne, ne. Jejich Green Deal budeme tlačit do úmrtí posledního hladového důchodce v ČR.

Se solidaritou je na štíru i Norsko. To sice není v unii, ale na unijní struktury je přisáté dostatečně. Poláci si nedávno stěžovali, že norský plyn je čtyřikrát dražší, než ten ruský, a že by Norové mohli projevit trochu solidarity a ze svých krvavých výdělků slevit. Načež se v odpovědi ozval potlačovaný smích a oznámení, že přechod na zelenou energetiku něco stojí a že nemravné výdělky za plyn jdou do zezelenání norské energetiky. Solidárně vybrakovat sousedovi peněženku, pravá evropská hodnota. A ano, je to v pořádku. Jen ať se napakují, když Evropané jsou ochotní platit, tak ať platí. Jen houšť a větší kapky. Sami si to, Evropané jedni, potleskem v Evropském parlamentu stvrdili, když hlasovali o deklarativním (jen deklarativním, pro Boha), ale úplném odpojení od ruského plynu… načež začali spílat Rusku, že tok plynu v plynovodech nejde podle nasmlouvaných hodnot, že Rusko šalebně šermuje se zásahy vyšší moci. Holt, aktivisté na válečném poli. Udeklarovali by se k smrti, na to je užije, ale jak se začne střílet, honem do nory dál cucat státní cecík.

Ale pojďme ke středobodu té naší evropské solidarity. K Německu. Německo zcela solidárně praštilo do planých keců a začalo dekarbonizovat ve velkém. Na letošní rok oznámilo, že končí s uhelnými elektrárnami. I s jadernými… až na jednu, kterou si nechají jako záložní (a stejně je za to lynčují, a nejspíš budou žalovat, různé neziskovky i ziskovky). Díky tomu, že je Německo na poměry nadmíru bohaté, stihlo investovat dost do obnovitelných zdrojů. Ty jsou při dobrých přírodních podmínkách schopné produkovat až třetinu jejich elektrické energie (třetinu, nikoliv polovinu nebo tři čtvrtiny nebo sedm osmin…). Když nefouká a nesvítí, nevyprodukují obnovitelné zdroje ani dvacetinu spotřeby a všechna spotřeba leží na tradičních zdrojích (v tomto případě pak nejčastěji plynové elektrárny).

A Němci jsou ochotní za domnělou záchranu planety něco obětovat. Ukousnout si za svých rodinných rozpočtů, omezit své příjmy. A, samozřejmě, velkou část dopadů své neuvážené a příliš hysterické energetické politiky velmi solidárně přehodit na sousední státy. Evropská solidarita, to je přece to, co nás dělá pevným a semknutým valem proti nedemokratickým režimům i proti přirozeným změnám klimatu.

A my se přizpůsobíme. Začneme si společně s Němci odtrhovat od úst. Musíme přece solidárně zlepšovat statistiku Němcům. I na úkor sebe samých. Že máme nelogicky velké účty za elektřinu? Ale to není účet neschopnosti naší vlády. Vůbec. Ona je také solidární, chce Němcům vylepšovat klimatický profil. Chce jim pomoci k tomu, aby se na mezinárodních setkáních, kde už se nejméně 40 let pláče nad tím, že ostrovní stát Tuvalu se do několika týdnů potopí pod hladinu moře, mohli Němci prezentovat jako stát pokrokářský, který tu svou pětiletku myslí vážně. A myslí ji vážně, však to všichni cítíme na současné energetické krizi. Platíme to ve složenkách. V inflaci. Další likvidace celé Evropy v podání Německa. Už zase.

Chceme se deklarativně (ano, opět deklarativně) odpojit o ruského plynu. A děláme dobře. Nakonec sice skončíme jako dědeček, co měnil, až vyměnil, ale v rámci pětiletky jsme ochotni obětovat cokoliv. Musíme být ochotni solidárně obětovat. Klidně i vlastní děti nebo střední třídu nebo průmysl, to je jedno co, klidně i všechno najednou. Možná by bylo na čase začít přemýšlet i nad faktickým (už ne jen deklarativním) odpojením se od Německa. Ať si v tom šílenství pokračují. Ať se tam dekarbonizují klidně až do třetihor. Ale bez nás, prosím pěkně. Protože to nedává smysl. Pro nás rozhodně ne. Pro Němce ano, sloužíme jim jako opičky na provázku, pro nás ovšem ne. Jsme opičky? Malá, nevýznamná kolonie bez vlastního hlasu? Bez možností?

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (33 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
https://pravyprostor.net/wp-content/uploads/2022/05/JAROBANNER2.jpg
28 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)