Skansen a skansen

V rozhovoru se soudruhem pirátem Peksou padlo, že by si řidiči, jedoucí do ČR, připadali jako ve skansenu, pokud bychom se nedali na energii z OZE.

Skansen

Původně to je vesnice ze soustředěných starých staveb, přestěhovaných na jedno místo. Jakési muzeum pod širým nebem, vystavující kromě budov i materiální kulturu minulosti, zemědělské náčiní a někdy i např. staré kulturní rostliny apod.
V přeneseném slova smyslu to znamená výstavu čehosi starého, zastaralého.

Pochopitelně, soudruh Peksa považuje za „skansen“ stát s fungující elektřinou a dopravou, protože toto je s OZE naprosto nerealizovatelné. On a jemu podobní volají po elektrifikací dopravy na bázi elektřiny z OZE, což se nikdy a nikde na světě nepodařilo asi ze stejných důvodů, proč se nikdy, nikde a nikomu nepodařilo sestrojit perpetuum mobile.
On a jemu podobní volají také po „decentralizaci“ sítí. Mají představu, že každý bude mít nějaké své solární panely (asi bude pod nimi spát) a ty budou zajišťovat jeho spotřebu energie elektřiny (reálně: lovec mamutů měl vyšší příděl energie ve formě ohně, než kolik v přepočtu na hlavu vydají solární panely).

Něco podobného tu už bylo, kdy byla spousta elektráren, zásobujících buď nějaký podnik nebo pár obytných či kancelářských budov. I v té době se ještě vyplatilo např. částečné osvětlení svítiplynem, protože zásobování elektřinou bylo nestabilní, nejisté a drahé. Jistotu a pád ceny dolů právě zajistilo až propojení zdrojů a spotřebičů do jednotné sítě (což mj. znamenalo i sjednocení požadavků na napětí a frekvenci, já ještě pamatuji zásobování části Prahy napětím o cca polovičním než byl standard zbytku republiky). Pamatuji i existenci části elektrifikovaných tratí, které měly ve vedení stejnosměrný proud, zatímco většina tratí tohoto druhu měla už proud střídavý. To propojení do jednotné sítě se nedělalo kvůli tomu, aby se zásobování elektřinou zhoršilo, jak se nám snaží namluvit někteří zelení, ale z důvodů přesně opačných.

Realita

Pokud se podaří peksům prosadit svoje sny, tak budou do EU jezdit turisté sledovat život nešťastníků, živořících na pokraji smrti z nedostatku všech základních životních potřeb. Asi jako se dříve jezdilo na safari do rovníkové Afriky nebo Amazonie, podívat se na tamní primitivní divochy (a děkovat našim předkům, že se dokázali z takovýchto poměrů vyhrabat).

Pokud by se ČR z tohoto trendu, který odmítá naprostá většina našeho obyvatelstva, podařilo vymanit, byl by tento stát ostrůvkem civilizace v moři barbarství, zoufalství a beznaděje. A musel by se dobře, tvrdě a nelítostně bránit před nájezdy sousedních primitivů, snažících se prodloužit si své bědné živoření oloupením nás o naše výrobky, především potraviny. Byli bychom ohroženi daleko více než třeba enklávy EU v Africe.

Pokud by v takovém případě přijel někdo k nám, třeba ten řidič nákladního auta, o němž se pan Peksa zmiňoval, připadal by si asi jako my, když jsme se poprvé dostali za železnou oponu. A ještě víc by to platilo pro sousední barbary, pokud by se k nám dostali v rámci obchodu se svými karavanami mezků.

Barbarství

Existuje bonmot, podle něhož nás od barbarství dělí tři dny, kdy do samoobsluhy (nákupního centra) nepřivezou zboží. Nejsem si jist, zda jsou to zrovna tři dny, ale velice pravděpodobně by se civilizace zhroutila, jak to popisují různé katastrofické a postapokalyptické romány, případně realistická próza, zaměřená na poměry za velké hospodářské krize v minulém století (ale i dokumenty z té doby). Případně katastrofické poměry na konci obou světových válek, přičemž po té první bylo zřetelně a déle hůř, protože po té druhé zapracovala poměrně pružně mezinárodní pomoc válkou postiženým národům.

Nicméně, proč by nemělo být do té samoobsluhy přivezeno zboží?

V podstatě existují dva důvody, z nichž ten první se štěpí také na dva.

Oním prvním je to, že prostě nikde v dosahu žádné zboží není, takže není odkud ho přivézt. Určitým ekvivalentem může být stav, kdy zboží sice je, ale lidé na něj nemají peníze. Možná horší o prodělávání Tantalových muk před výkladními skříněmi.

To, že populace může drasticky zchudnout a nemít ani na základní životní potřeby, se nám snaží předvést soudruzi pětikoaličníci.

Předvádějí nám také, že toto zchudnutí lze zorganizovat v podstatě bez toho, že by bylo reálně nevyhnutelné (viz srovnání s okolními státy, které mají v čele normálnější vlády, než je ta naše).

Pochopitelně, pokud bude pokračovat „boj za záchranu planety“, tak se zhroutí ekonomika natolik drasticky, že padne prakticky jakákoli výroba a zboží skutečně nebude.

V této souvislosti je třeba upozornit na to, že např. zrušení výroby normálních aut nepostihne jen lidi v této výrobě zaměstnané, ale přenese se do dalších oblastí ekonomiky i dalších lokalit státu. Přitom, obávám se, že i tam, kde to ani nejlepší odborníci na ekonomiku nečekají, případně považují tyto komplikace za nedůležité.

Faktem je, že u organismu existuje něco, čemu se říká ireversibilní šok. Tento šok pokračuje „samospádem“ i v situaci, kdy příčina, která ho vyvolala, už pominula. A končí nevyhnutelnou smrtí (proto ireversibilní, že tento dynamicky probíhající stav nedá zvrátit ani velmi agresívní léčbou). Existují např. pokusy s odebráním „dostačujícího“ množství krve, kdy po řádově desítkách sekund až minutách už sled reakcí organismu na úbytek krve, vedoucí ke smrti ze šoku, nezvrátí ani její navrácení do oběhu (paradoxně může naopak tu smrt ještě urychlit).

Druhou možností je (a ona zase trochu souvisí s tou první), že se prostě zhroutí dopravní systém. Zboží sice kdesi bude, ale nebude možné ho dopravit. Na to bohatě stačí nucená elektrifikace nákladní dopravy, o níž zelení soudruzi fantazírují, protože ty by učinila jakoukoli rozvážku zboží naprosto ekonomicky nerentabilní. Je úplně jedno, zda by se to celé podělalo proto, že by elektrokamiony nejezdily, nebo proto, že náklady na jejich provoz by natolik drasticky zvedly cenu zboží, že by na ně lidé neměli peníze (a nastala situace jako výše).

Zase to celé souvisí s oním „ireversibilním šokem ekonomiky“, který může nastat mj. i přiškrcením dopravy pod určitou úroveň.

Faktem je, že potlačení vynálezu kola v říši Mayů (znali válec a jsou archeologicky doloženy dětské hračky na kolečkách), snad z podobných iracionálních důvodů jaké motivují propagátory elektromobilů a podobných nesmyslů, vedlo k tomu, že když v jedné části říše propukl hladomor, tak se s tím nedalo nic dělat. Trasa, kterou ujde nosič s nákladem jídla (ze kterého po cestě ujídá a ještě mu musí zbýt na cestu zpět), je i na kvalitních mayských silnicích relativně krátká (tj. když mu zbude právě polovina nákladu na cestu zpět). Z oblastí, které byly dál, se prostě k těm hladovějícím nic bez prostředků na kolech (stačil by „blbej“ trakař) dopravit nedalo.

Záchrana?

Problém nějaké záchrany spočívá v tom, že některé kroky a reakce na ně jsou v podstatě jednosměrné. Např. pokud opravdu zrušíme výrobu aut, jak to po nás hodlá požadovat EU, nepomůže, obávám se, po určité době tu výrobu zase obnovit, protože během ní se začnou hroutit další a další vztahy a návrat těch továren situaci nemusí nakonec zachránit.

Je zde také ještě jeden důležitý faktor. Součástí ekonomiky je také myšlení lidí. Pokud si lidé zvyknou, že je stát podráží a poškozuje, nebudou se mechanicky vracet zpět, ale budou se snažit nějak pojišťovat proti situaci, kdy zase soudruhy v jeho vedení „chytne rapl“. Z tohoto důvodu řada výrob a služeb zanikne ireversibilně přeorientováním se ekonomických subjektů jinam (jistěže lze očekávat i masovou emigraci mimo EU), takže po pár týdnech až měsících ty fabriky ani nebude možné rozjet, respektive budou muset skončit v momentě, kdy jim dojdou zásoby surovin a polotovarů z doby před jejich zavřením.

Jakmile se tedy restrikce v rámci „boje za záchranu planety“ dostanou do stavu jakési sítě vzájemně široce a složitě propojených příčin a následků, bude asi lepší stát nechat kompletně „padnout na hubu“, jak se to stalo s Německem na konci války a stejně tak (nebo i hůř) s Japonskem, zcela jakékoli zasahování státu v této oblasti zrušit, obyvatele vykrmovat nějakou mezinárodní charitou a ekonomiku rozjíždět z gruntu znovu, bez ohledu na to, co bylo. Právě to se neudělalo za velké hospodářské krize (zejména v nejhůře postiženém Německu) a bylo prokázáno, že i některé dobře míněné zásahy, snažící se situaci zvládnout, vedly svými vedlejšími následky k dalšímu zhoršování.

Problém ovšem je, že pokud „padne na hubu“ celá EU, bude to pro mezinárodní charitu příliš velké sousto, nehledě k tomu, že OSN, které po válce nemohlo (asi naštěstí) do takových věcí zasahovat, by v současné době situaci spíš cíleně zhoršovalo, protože je ve vleku muslimů, zuřivých nepřátel civilizace obecně. A vedení EU pracuje na tom, aby se nám nedostalo pomoci ani z Ruska nebo Číny.

Skansenologie

Důležité také je, že v rámci OZE neběží nějaké moderní technologie.

Větrná energie je jednou z nejstarších využívaných (minimálně formou plachet) a větrné mlýny jsou na světě někdy od přelomu středověku a novověku. Přitom se, s výjimkou přímořských států s velmi plochým terénním reliéfem, jako je např. Holandsko, nikdy neuplatnily v konkurenci s mlýny na vodních tocích. I zánik větrných mlýnů někdy v předminulém století byl v podstatě spontánní, daný jejich bídnou ekonomickou bilancí.

Fotoelektrický jev je také známý více než sto let a ani ten se nikdy páteří energetiky nestal. Jistě, někde mám „ještě schovanou“ (jako vodník Čochtan) kalkulačku jen o málo větší a tlustší než platební karta, kterou pohání světlo (stačí stolní lampa), ovšem ta má spotřebu energie naprosto nepatrnou, i ten nejúspornější mobil ji má řádově vyšší. A i ten nejúspornější počítač má opět řádově vyšší spotřebu než mobil nebo tablet.

Fotočlánky se smysluplně používaly pro měření intenzity světla, byť je ještě před nástupem digitalizace nahradily přesnější přístroje, pracující na principu elektrických odporů, měnících své vlastnosti s intenzitou dopadajícího světla. Ty ovšem potřebovaly funkční baterii.

Zázračné zdroje

Často jsme informováni, jak energie bude čerpána z fólie na oknech, záclon a závěsů, stěn, pokrytých nějakou super fólií apod. Nebo že na tůře dobijeme mobil zařízením, získávajícím energii podobným způsobem, jako krokoměr počítané pulsy.

Jsou to, pochopitelně, nesmysly bez jakéhokoli praktického významu, snad vyjma onoho získávání energie z pohybu osoby někde v oblastech mimo civilizaci (aby se takto udržel mobil v chodu). Obávám se ovšem, že powerbanka bude vážit méně, bude méně překážet v chůzi (a jiných pohybech) a bude i spolehlivější než nějaký „superzdroj“ v ponožce, reagující na změny tlaku chodidla na botu.

Na odmítnutí těchto věcí stačí elementární úvaha, založená na zákonu o zachování energie, zlém nepříteli všech ekologů.

A opět není nic nového pod sluncem. Ze svého dětství pamatuji náramkové hodinky, které se dotahovaly při pohybech ruky (a byly patřičně těžké, aby rotující závažíčko to pérko při použití patřičných převodů přetlačilo). Před spaním s nimi bylo dobré chvíli třepat, aby vydržely jít až do rána. Na našich hradech a zámcích můžete vidět i samonatahovací stojací (či závěsné) hodiny, které dotahovaly změny vzdušného tlaku, přenášené z čehosi podobného velkému měřáku tlaku vzduchu na natahovací mechanismus.

Pokud ovšem dlouho přetrvávala tlaková výše či níže, stejně musel přijít sluha a hodiny natáhnout.

Jako student jsem měl „kachničku“, zčásti naplněnou éterem, která se „sama“ kývala a „pila“. Fungovala na tom principu, že když se jí namočil zobáček, tak rozdíl teploty mezi hlavičkou, ochlazovanou odpařováním vody, a tělem tlačil do té hlavičky éter a převážil ji do skleničky. Tím došlo jednak k dalšímu namočení zobáčku, jednak k přetržení sloupce kapalného éteru v krčku a jeho stečení zpět do těla. Kachnička v podstatě jela na vodu a na suchý vzduch v místnosti. Voda se jí musela na správnou výšku hladiny ve skleničce dolévat. Kdyby se kachnička umístila do prádelny s vlhkostí vzduchu blízké nasycení, neochlazoval by se jí ten zobáček a přestala by se hýbat.

Akademik Běhounek popisuje v románu Akce L reálně existující přístroj, tvořený alfa zářičem, dvěma lístky kovové fólie a uzemněním (vše zataveno do skleněné nádoby). Alfa zářič nabíjí lístky fólie kladným elektrostatickým nábojem, který vede k odpuzování lístků od sebe. Odpuzují se tak dlouho, až se dotknou uzemnění a náboj je z nich odveden a lístky se opět svěsí. Lístky takto mohou „cvičit“ tisíce let, byť se perioda jejich pohybu neustále prodlužuje s vyčerpáváním toho alfa zářiče.

Takovéto přístroje jsou kuriozity, ukazující vysokou efektivitu své konstrukce, která umožňuje „cosi viditelného“ dělat i v případě extrémně malého energetického příkonu. Představa, že by se něčím podobným, mimo naprosto extrémní a mimořádné situace, pohánělo nějaké smysluplné zřízení, je prostě mimo realitu.

Bohužel, mnoha „bojovníkům za záchranu planety“ schází naprosto elementární schopnost alespoň řádového odhadu výkonu takovýchto zařízení a současně porovnání s energií, kterou reálně potřebujeme.

Co potřebujeme

Potřebujeme stabilní, spolehlivé zdroje vysokých objemů energie (ať už tepelné nebo elektrické). To je reálně jakékoli zařízení na spalování fosilního paliva (v případě pálení biomasy je problém s jejím získáváním v potřebném množství) a jádro. Voda je sice také stabilní a relativně spolehlivý zdroj, ale na našem území máme vodní energie příliš málo; v podstatě nestačí ani na vyrovnávání běžných výkyvů sítě.

Sice existují projekty typu 80 % jádro, zbytek OZE, ale ty se reálně nevyplatí. Nevyplatí se jednoduše proto, že 1 MWh z fotovoltaiky nebo větrníků vyžaduje řádově vyšší investici než 1MWh z jádra nebo fosilu.

Nějaká „kombinovaná s OZE“ energetika je v podstatě jen úlitbou hovadské ideologii, prosazující tyto naprosto bezcenné zdroje energie.

Jediné, co by mělo jakýsi význam, je čerpání vody z pod přehrad nahoru do přehradního jezera pomocí OZE (což by zvýšilo zásobu vodní energie, dodavatelné jako špičková. Nicméně je možné, že po bedlivém propočtu by na sebe OZE ani v této podobě, při podílu na výrobě té nejdražší elektřiny, nevydělaly.

Tedy, je mi líto, ale skansenem, a spíše kombinovaným s nějakým „zámkem hrůzy“ se stane jakýkoli stát, který se pokusí získávat energii pouze z OZE. I Německo v podstatě jede na naše a polské uhelné a na naše jaderné elektrárny. Kdyby přišli nějací „darkeři“, jací se v raných devadesátkách bavili „zhášením“ měst zkratováním příslušných vedení, a koordinovaně vyřadili veškerá přeshraniční vedení do Německa (ideálně za bezvětrné noci)  od nás a z Polska, Německo by buď celé zhaslo, nebo by se tamním dispečerům podařilo rozsekat jeho území tak, že by část svítila coby ostrůvky kolem zbylých uhelných a jaderných elektráren, případně jih státu jednak na nějaké vodní elektrárny v Alpách, jednak na elektřinu z francouzského jádra.