Milí absolventi VŠ života, trpte si inflací sami

Jako okurky se v různých flaškách vznášela embrya, v zásadě děsivý pohled, kdyby ten děs nepřikryla aura vznešeného akademického vzdělání. Jako malé dítě jsem ničemu nerozuměl, ale už tenkrát jsem věděl, že chci na universitu. Fascinoval mne pohled na preparáty, mikroskopické obrázky, vědecké popisky.

A pak stojím na půdě Fingerlandova ústavu patologie v Hradci Králové. Jsem už ve třetím ročníku Lékařské fakulty. Pohled na preparáty plovoucí ve flaškách jako utopenci mi evokuje opět ten pocit. Silná emoce propisuje krátký zážitek v limbickém systému do trvalé paměti. Po chvilce mého teologického prožitku stanu před jedním nápisem, který tam profesoři nechali umístit. Nápis, který tam dodnes jistojistě visí, neocituji přesně, ale jeho poselství bylo asi následující: Milí studenti, klidně můžete mít na věci jiný názor než vaši profesoři, ale nejprve se dobře naučte znalosti, které se po vás vyžadují, poznejte dosavadní názory, a pak k tomu připojte vaše odlišené. Na první pohled jsem si říkal: ježiši to je skvělé, jak jsou liberální a otevření, ti vzdělaní profesoři.

Čekáte háček? Ano, je tam. Dostat do hlavy ono vzdělání a znalosti vzdělanců vám zabere půl života každodenního tvrdého studia, jste konfrontováni s fakty, údaji, postupy, musíte to umět nazpaměť, umět to interpretovat, umět data analyzovat a vyhodnocovat, data třídit, kriticky nahlížet a posuzovat konsistentně se správnou proporcionalitou. A když po patnácti letech studia dorazíte do cíle, když vás šaolinští mistři v chrámu ještě několikrát prověří, že i vy jste dosáhli nějakého stupně mistrovství, konečně se vám otevře brána do světa: a teď můžeš mít svůj názor.

A pak vám to dojde… Jste lapeni ve vězení znalostí a vědomostí. Na každý názor si umíte sami odpovědět: no jo, ale když to udělám jinak, stane se tohle, a zase tamto, pak se mi to zhroutí tady a nakonec ten výsledek bude horší… Tento pin-pong hrajete ve své hlavě dlouhé hodiny, marně se snažíte vyextrahovat něco smysluplného, co je v zásadě jinak, a mistři se jen potutelně usmívají. Tuhle hru hrají celé generace před vámi a ty jsi byl jako jalové tele tak naivní a sebestředný, že sis vážně myslel, že vymyslíš něco, co před tebou nepromýšleli tisíce dalších?

Ale přesto to jde a hranice vědění a znalostí se neustále milimetrovými kroky posouvá dopředu. Slovo „milimetrové“ je klíčové – fakt to jde pomalu a fakt je to strašná dřina. A dělají to akademici, kteří jsou o level až dva se svými mentálními schopnosti nade mnou. Já v této branži byl průměrný obránce na levém křídle, žádný špičkový útočník a gólman. A i tak za sebe musím říci, že s akademicky vzdělaným člověkem si popovídám lépe než s absolventem Vysoké školy života i v případě, že máme na konkrétní věci jiný názor. Jenomže oba postupujeme metodicky podobně, máme dohodnutý argumentační jazyk a dbáme na výrokovou logiku a konsistenci postojů. Je to úplně jiný dialog než výkřiky a skřeky internetových všeználků.

Schopnost učit se a adaptovat se nám poskytuje biologický princip, který se jmenuje „zpětná vazba“. To je vlastně jediný způsob, jak neustále upravovat své chování v živé přírodě tak, abychom maximalizovali naši šanci na přežití, potažmo maximalizovali náš osobní užitek. Podmínkou zpětné vazby je princip akce a reakce. Třeba jako dítě sáhnete na horká kamna a spálíte se. Zpětná vazba je bolest, kterou pocítíte. Někdo má bolest za zlý fenomén, ale je to vlastně negativní pocit, který nás má učit, že sahat na horká kamna není vhodné, a tím zamezí dalšímu poškozování organismu.

Představte si třeba organismus, který díky nějaké genetické chybě má poruchu čití bolesti. Pro některé nevzdělané lákavá představa, že? Ale tací pacienti jsou zjizvení, popálení, zbědovaní ubožáci, kteří mají po těle různé hnisající chronické rány a postupně chřadnou. Stačila jen porucha jediné fungující zpětné vazby – bolesti. Tak třeba diabetická polyneuropatie vede k poruchám čití bolesti na dolních končetinách pacientů a jen tento fakt vede časem k ošklivým vředům a nehojícím se ranám. Sen o bezbolestném životě se stává zapáchající hnijící noční můrou. Evidentně systém bolesti máme proto, abychom skrze bolest regulovali své chování, a to nám zlepšilo šance na přežití.

Jak náš živočišný druh rozvinul společenský život, rozvíjíme zpětné vazby nejen na biologické úrovní, ale i na společenské úrovni. Ale princip zůstává stále stejný. Víme, že když pomáháme, bude nám pomoženo. Když škodíme, společnost nás zavrhne a budeme muset přežít sami. Žít společenský život tedy má ryze sobecké důvody: jako celek máme spolu větší šanci na přežití a z toho profituje každý člen celku.

Nikdy to ale nebylo tak, že nějaký duch celku by byl nadřazen součtu jednotlivců. Vždy je to jednotlivá win-win dohoda mezi členy celku. Ono totiž když dojde na lámání chleba a vy se musíte rozhodnout, jestli vlk sežere vás, nebo vašeho souseda, vždy se rozhodnete pro souseda a není na tom nic nelidského. Nelidské je nepostarat se o děti zesnulého souseda, protože byste si přáli, aby totéž pro vás udělal soused, kdyby vlk sežral vás. Přesně tohle nás odlišuje od mravenců. Jsme individuality, které dělají dobrovolné dohody s jinými individualitami a naše vnitřní biologicky podmíněné sobectví nás nutí perfektně cizelovat hranici win-win. Vznikají jen dohody prospěšné pro obě strany.

Další nástavba sociálních zpětných vazeb je ekonomická zpětná vazba. Udělám špatné rozhodnutí, třeba vyměním kilo zlata za kilo žuly, a výsledem je bolest. Frustrace ze ztráty hodnoty. Frustrace z chudnutí. A ta bolest nás učí, že příště vyměním jen gram zlata za tunu žuly a bude to v pořádku. Neudělám si zásoby na zimu – mám hlad. Moje děti mají hlad. Moje žena má hlad a naštvaná žena je k hladu ještě další velký problém způsobující trýzeň. Já ale mám šanci své jednání neustále upravovat tak, abych cítil co nejmenší bolest, díky tomu, že mám biologický dar z nebes s názvem „zpětná vazba“.

Tohle si uvědomuje každý vzdělaný člověk. Odejměte zpětnou vazbu a oslepnete. Přestanete se učit, přestanete se adaptovat na změnu prostředí, přestanete se přizpůsobovat, až nakonec začnete chřadnout a umírat stejně jako organismus bez čití bolesti, plný hnijících zapáchajících ran.

***

Ideologie kolektivismu nám odebrala jednu zpětnou vazbu. Jedna minoritní skupina se rozhodla, že můžeme žít bez bolestí, nemít hlad v zimě, aniž bychom si dělali zásoby, bohatnout, i když děláme špatné transakce. Stačí jen natisknout mnoho peněz a pak si je rozdávat.

Stále tu byla i velká skupina lidí, kteří říkali: Nene, takové rozhodnutí se mi nelíbí, nutně povede k velké inflaci, nakonec nás poškodí, zchudneme ještě více, poškodí to ekonomické vztahy a obchod a průmysl a vlastně všechno. Ale málokdo jim naslouchal. A už vůbec ne ti, kteří si své levicové ideologie prosadili a nechali natisknout peníze.

Přišlo by mi celkem fér, kdyby tito strůjci měli inflaci 17 % a zchudli, aby měli šanci se něco naučit a upravit napříště své chování. Ale je to jinak. Kolektivistickou ideologií jsme o tuto zpětnou vazbu přišli a bolestí z tohoto zvrhlého rozhodnutí trpí i ti, kteří vždy varovali před jeho následky. Pár hloupých, nevzdělaných, nezkušených dokáže po zničení zpětné vazby poškodit celou společnost. Chudnou i poctiví, moudří, pracovití. Je snad tohle fér?

Je mi moc líto, že všichni voliči neměli šanci postát alespoň chviličku na svaté půdě Fingerlandova ústavu patologie před onou cedulkou a chvíli se zamýšlet: Pokud chceš mít jiný názor na ekonomii, nejprve 15 let studuj a nasbírej veškeré zkušenosti za posledních tisíc let. A až to budeš umět nazpaměť, budeš to umět vysvětlit a interpretovat, potom si měj názor. Třeba na to, proč by tentokráte, poprvé po milionu neúspěšných pokusů, neměl nezřízený tisk peněz vést k hyperinflaci. Pak teprve se zvedni a běž s tímto kvalifikovaným názorem k volbám. A pokud ses navzdory svému studiu rozhodnul špatně, nes následky ty sám, buď jediný, kdo ucítí bolest chudoby, zatímco ostatní budou dál nerušeně a svobodně rozvíjet své win-win kontrakty, prosperovat a bohatnout.

Martin Vavruša