30.5.2022
Kategorie: Politika

Rady geopolitika Ukrajině: Kissinger vidí státy jako figurky na šachovnici, ale v pravidlech hry má zmatek

Sdílejte článek:

TOMÁŠ GUTTMANN

Na konferenci v Davosu zavzpomínal 23. května 99letý Henry Kissinger (zde), že před dnešní válkou viděl Ukrajinu jako neutrální most mezi Ruskem a Evropou. Uznal, že dnes se k tomu obrazu již nelze vrátit, ale jeho novým řešením teď je návrat ke stavu těsně před válkou. Tento stav explicitně nepopsal, ale světový tisk slova „status quo ante“ jasně chápal jako definitivní odevzdání Krymu a části Donbasu pod ruskou správu, což se zdá ještě absurdnější než onen neutrální most.

Kissinger, obdivující Metternicha a Bismarcka, se vždy zaobíral geopolitickou stabilitou, které lze podle něho dosáhnout správným použitím moci. Tady se mnohým vybaví jeho žertovný výrok, že moc je nejlepším afrodisiakem. Byl zastáncem tzv. reálpolitiky, v níž sentimentalita a morálka nemají žádné místo. Legitimní je to, co slouží udržení stability a daného řádu bez ohledu na spravedlnost, takže Kissinger s oblibou chválí stabilitu Evropy po Vídeňském kongresu v roce 1815, přestože třeba Polsko bylo tehdy zcela zbaveno své samostatnosti.

Americký spisovatel Joseph Heller, známý hlavně jako autor románu Hlava 22, ve své politické satiře Gold za všechny peníze z roku 1979 (česky vyšlo tentýž rok) počastoval Henryho Kissingera nepřeberným množstvím nadávek, které mně připadaly nepochopitelně vulgární a přehnané v době, kdy jsem román četl. Ústy svých postav označil Heller tohoto politika slovy jako „hochštaplerský hajzl“ a dokonce „slizký ču..k“. Židovského spisovatele Hellera odpuzuje židovský politik Kissinger nejen svou „nežidovsky“ velmocenskou politikou, ale i svým oportunismem, kdy například poklekal vedle modlícího se prezidenta Nixona a předstíral modlitbu, přestože ateisté se nemodlí a Židé neklečí.

Bez ohledu na osobní vlastnosti, je třeba se podívat na Kissingerův politický odkaz. Sloužil jako poradce pro národní bezpečnost ve vládě Nixona, kterého sám sice paradoxně před volbami označil za velice nebezpečného člověka, ale po volbách se nakonec stal i jeho ministrem zahraničí. V sedmdesátých letech byl hlavním architektem mírových dohod s vietnamskou komunistickou vládou, za což dokonce dostal Nobelovu cenu míru. Dohody však, jak mohl zkušený Kissinger předvídat, komunisté porušili. Po pádu Saigonu byly desetitisíce jihovietnamských vojáků až do své smrti po léta zavřeni do barelů s dvěma dírami na vystrčené ruce. Tito mučedníci a ani miliony dalších Vietnamců žijících v komunistickém otroctví určitě nebyli obdivovateli Kissingerovy reálpolitiky.

Kissingerova politika normalizace s komunistickou Čínou přispěla k vyhnání Taiwanu z OSN a k nástupu komunistické Číny jako světové velmoci. Je příznačné, že Kissinger v Číně pak ve spolupráci s komunistickou vládou podnikal, a dokonce odmítl odsoudit vraždu 10 000 studentů na náměstí Tiananmen v roce 1989. Kissingerova reálpolitika se projevovala i ve vztahu k Židům, což jistě Hellera dráždilo. Kissinger zdržoval v období Jomkipurské války v roce 1973 zbrojní dodávky do Izraele, aby jej přiměl k větší poslušnosti a eventuálním ústupkům. O ruských Židech, za jejichž propuštění ze Sovětského svazu se tenkrát v USA usilovalo, se Kissinger vyjádřil, že „i kdyby je zaplynovali, tak to bude možná humanitární problém ale ne americký problém.“

Co určitě bojující Ukrajinu nepotěšilo byla tato Kissingerova slova z Davosu: „Jakékoli změny [proti status quo ante] by komplikovaly právo Ukrajiny se zúčastnit jednání; doufejme, že Ukrajinci prokáží pochopení pro rovnováhu v Evropě a ve světě stejnou měrou, jak prokázali hrdinství v této válce.“ Tady již diplomatova slova obsahují hrozbu, že bez pochopení posvátné geopolitické rovnováhy, chápej bez územních ústupků, zaplatí stateční Ukrajinci ještě větší cenu. Jasně jde o hrozby nám známé z roku 1938, ale o to ostudnější že Ukrajina se brání. Zastánci appeasementu se začínají mobilizovat, jak ukázal i úvodník listu New York Times z 19. května, mluvící o nutnosti bolestných územních ústupků.

U Kissingera nejde o senilitu, ale o celoživotní postoj. Svět byl pro něj jevištěm, na němž se mohl předvádět a katastrofy, které jeho politické aktivity způsobily, byly pro něho afrodiziakem. Státy, kde organizoval mír podle svých představ nedopadly dobře. Mnozí novináři jej obdivují, ale když jde o otázky života a smrti, jeho radami bych se nejen neřídil, ale dělal bych pravý opak. Když Henry radí ke kapitulaci, přiklonil bych se k pokračování v boji proti říši zla v dnešním světě, proti Rusku, i kdyby to odporovalo geopolitickým teoriím o stabilitě světa. A když se tak dívám na knihu Josepha Hellera Gold za všechny peníze, nelichotivá slova o Kissingerovi mi dnes již nepřipadají tak nepochopitelná a přehnaná.

TOMÁŠ GUTTMANN

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 2,48 out of 5)
Loading...
64 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)