75 tisíc pro učitele? Já jakožto kantor bych více uvítal jiné věci

Byť předvolební program hnutí ANO má být oficiálně zveřejněn až začátkem září, jak v minulém týdnu prozradili předseda strany Andrej Babiš i první místopředseda Karel Havlíček, jedním z jeho bodů má být průměrný plat 75 tisíc korun pro české učitele, kterého má být dosaženo na konci příštího volebního období, tedy v roce 2029 (viz odkaz zde).

Na internetových diskusích se tak ihned rozproudily debaty ohledně toho, zda většina učitelů dá díky tomu v říjnových volbách hlas „populistickému ANO“, nebo pouze ironicky konstatuje, že převážná většina nejenom českých politiků je zastáncem hesla „slibem nezarmoutíš“. Ostatně, ani nynější dosluhující vládní koalice nebyla v tomto směru jiná. Přestože ve svém programovém prohlášení měla napsané, že školství bude patřit k jejím hlavním programovým prioritám, realita byla naprosto jiná, a to nejenom co se týká nenaplněného slibu ohledně učitelských platů ve výši 130 % průměrné hrubé mzdy v České republice. Přitom, pokud jsem dobře počítal, je mezi členy současné vlády sedm bývalých pedagogů – čtyři vysokoškolští (Fiala, Bek, Válek, Ženíšek) a tři středoškolští (Rakušan, Výborný, Baxa).

Jak ti, co mé blogy čtou pravidelně, již nejspíš vědí, jsem středoškolský učitel s více než 30letou praxí (přičemž mám několik hodin i na vyšší odborné škole a v minulosti jsem vyučoval i na jedné soukromé vysoké škole). Lepší peníze by samozřejmě uvítal každý kantor, zejména pak začínající učitelé, neboť nástupní platy ve školství jsou stále dosti bídné. Troufnu si však říci, že pro řadu současných učitelů není navýšení učitelských platů tou nejdůležitější věcí.

Byť totiž učitelská profese patří podle průzkumů veřejného mínění mezi ty nejprestižnější – dle loňského průzkumu CVVM je učitel čtvrté nejprestižnější povolání po lékaři, zdravotní sestře či bratrovi a vědci, a až za učiteli se umístili například soudci, programátoři nebo profesionální sportovci, realita tomu často neodpovídá, a to nejenom co se týče výše platů či mezd. Když totiž v dnešní době dostane dítě špatnou známku nebo se dopustí kázeňského prohřešku, čím dál více rodičů hledá automaticky chybu v jeho učitelích, a nikoliv v dítěti samotném. Někteří jsou schopni si na kantora stěžovat například i kvůli tomu, že žákům zadává domácí úkol, čímž dle jejich mínění přesouvá svou práci na rodiče.

Došlo to dokonce již tak daleko, že na jedné základní škole v jižních Čech vybavil otec-policista svého osmiletého syna špionážním perem, aby v hodinách tajně nahrával svou učitelku a pomohl ji tak „usvědčit“ z toho, že po žácích vyžaduje plnění domácích úkolů (viz odkaz zde). Když se přitom na synovy „špionážní praktiky“ přišlo, tak se škola omluvy od otce-policisty nedočkala a vnitřní policejní kontrola u jeho zaměstnavatele dokonce dospěla k závěru, že se ničeho závadného nedopustil, neboť jen hájil synova práva…

Problémů je samozřejmě v českém školství mnohem víc a řada z nich by byla na napsání samostatného blogu. Namátkou bych zmínil třeba snahu lidí, zodpovědných za řízení školství, co nejrychleji navýšit počet lidí s vysokoškolským či maturitním vzdělávání (v těchto statistikách totiž zaostáváme za většinou zemí EU) bez ohledu na to, že kvantita jde obvykle na úkor kvality. Případně pak to, že ve školách na prakticky všech stupních přibývá žáků se sociálním či zdravotním znevýhodněním, po učitelích je vyžadováno, aby přistupovali ke každému takovému žákovi individuálně, ale když má například ve třídě 30 žáků a těch s nějakým znevýhodněním je třeba pětina, tak to prostě dost dobře nejde.

Tohle všechno jsou příklady problémů, jejichž nápravu by řada učitelů i potenciálních zájemců o práci ve školství uvítala více než sliby ohledně navýšení svých platů. Bylo by proto moc dobré, aby se politici napříč politickým spektrem ve spolupráci s příslušnými profesními sdruženími o něco takového aspoň pokusili…