3.9.2025
Kategorie: Společnost

1. září předáte své dítě dobrovolně do otroctví. Denně ho necháváte napospas Systému

Sdílejte článek:

NESPOKOJENY

Oslavujeme den, kdy své dítě dobrovolně předáme do otroctví a necháme je denně napospas Systému. Každý den sedí 6-8 hodin na tvrdých dřevěných židličkách. Vymezených pár minut na jídlo a osobní potřeby, jinak poslušné ticho a dril na udržení pozornosti toho, co je předepsáno dostat do hlavy. Společná interakce a soužití kolektivu pod neustálou taktovkou dozoru. Jen pár vzácných minut o samotě s kamarády. Smutné.

Život v cele, který láme den po dni svobodu bytosti.

Prošla jsem tím také. I moje děti. Nechytračím, nepíšu rozumy, ale dělím se o pohled na to, co jsme dlouhé generace považovali za normální a ještě to oslavovali jako úžasnou možnost mít vzdělání..

Byli jsme vzděláváni k poslušnosti, kázni, abychom byli jako chodící kopie předložených informací, prezentujících se jako fakta. Málokdo unikl. Málokdo zůstal nepoznamenaný.

Vše má ale svůj smysl. Prožitkem a uvědoměním, můžeme vidět kontrast. Může být vyburcována naše touha po svobodě. Můžeme začít měnit, můžeme začít odmítat a budovat nové.

Dlouhé roky školy našich třech dětí jsem zasedala ve školní radě i školské komisi. Chodila jsem na schůze, předkládala návrhy…bojovala. Než mi došlo, že boj není cesta, že nemohu vyhrát. Že moloch, který proti mě stojí se nedá reformovat natož porazit.

Když šel syn před deseti lety do první třídy, byla to vědomá volba. Chtěla jsem zřizovat alternativní školku i školu, ale má duše mě volala jinam, na pro mě smysluplnější místo. Vždyť takové školy mají být tvořeny z radosti a ne ze zoufalství, říkala jsem si.

Účast mého syna v tzv. „normální“ základní škole jsem začala chápat jako poznání rozdílů, jako zvědomění polarit. Říkala jsem mu – možná máš do toho prostředí vnést jiný pohled, odvahu… zasít něco…

A přišel covid. Byl jediný ze 600 žáků, který nechodil půl roku do školy, protože odmítal nosit roušku. Pamatuji si, jak první den, kdy školy byli jakože otevřené jsem seděla na chodbě a on hrdě vkráčel do třídy s volným obličejem. Za chvíli byl volán ředitel a překotně nám vysvětlovali, že takto tam zůstat nemůže. Celá třída viděla, jak si sbalil věci do tašky, odešel a měsíce se tam neukázal. „Jdeme domů!“ řekl. V ten den všichni dostali tu největší učební lekci sebeúcty.

Možná právě pro tuto dobu byl ve škole…

Říkala jsem mu – mě nezajímají známky, mě zajímá jaký jsi člověk, jak si umíš poradit, jakou máš empatii, jak jsi odvážný, informace si zjistíš sám. A od doby zavedení digitální žákovské knížky jsem se nedívala do žádné aplikace na známky. Věřila jsem tomu, co mě řekl nebo chtěl říct. Kamarádi tiše záviděli, rodiče myslím, nevěřili, že je to možné.

Bylo by mnoho, co za dvacet let školní docházky mých dětí bych mohla sdílet. Ale podstata je ta, že vždy můžeme změnit pohled a najít odvahu se přestat přetvařovat, že klasická škola je něco, co prospívá naší společnosti. [zdroj]

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading...
4 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)