Vražda v bratislavské Teplárně: Dvojí metr našich médií

MICHAL SEMÍN 

Za vraždu dvou slovenských homosexuálů by měl padnout, stejně jako u většiny vražd, trest smrti. Nestane se. Jednak pokrokoví humanisti, nonšalantně přehlížející „legální“ zabíjení neviňátek v mateřském lůně, trest smrti zakázali, navíc si však pachatel tohoto zločinu vzal život sám. Rozloučil se s námi tweetem „na viděnou na druhé straně“. Nu, nikomu bych pobyt na té straně, kterou si tento mladík vybral, nepřál. Už proto, že z ní není cesty ven.

To však není jediné ponaučení, které si z této tragédie můžeme vzít. Jak se dalo čekat, spojení pokrokáři všech zemí (myšleno země bývalého Československa) našli ihned více viníků této vraždy. Tu ruku s bouchačkou prý vedli všichni, kteří „šíří nenávist vůči LGBTQ+ komunitě“. Soudruzi, čí spíše soudružky, protože nejhloupější výroky vzešly od prezidentky Čaputové a naší nepřekonatelné Pekarové (neměla by si od toho pletení svetrů na chvíli odpočinout?), to blíže nespecifikovali.

Ale projevem této nenávisti je zcela jistě v jejich očích i tento článek, který onu vraždu homosexuálů principiálně odsuzuje. Jenže nesdílí pokrokářské krédo o údajné přirozenosti intimního života mezi osobami téhož pohlaví a jeho rovnocennosti s manželstvím, uzavřeným mezi mužem a ženou. Můžeme se ptát, odkdy je pravdivé tvrzení výronem nenávisti? Bylo by to na hlubší filosofický rozbor, ale v zásadě od chvíle, kdy hodnota pravdy, v tomto případě o přirozenosti tělesného obcování, přestala hrát v životě jisté skupiny pomatenců orientační význam.

Pokrokářům všech dob totiž trvalá závaznost jednou prokázaného poznání z principu překáží. Vše, včetně lidské přirozenosti, je pro ně fluidní, podléhá prý momentálnímu většinovému mínění, duchu doby. Proto tak často slýcháme – zvláště prostřednictvím médií, politiků, aktivistů či populárních pseudointelektuálů – ono tupé „něco takového je v 21. století nepřijatelné!“

A tak je racionální diskuse o skutečné povaze homosexuality, a proto i její politické instrumentalizaci, pro ukotveného racionálního člověka nesmírně obtížná. Každý, kdo LGBT agendu odmítá, je automaticky za „homofoba“, který se vůči duhovému životnímu stylu vymezuje výhradně z pozice emocí či iracionálně utvářených předsudků. Propojování vraha s kritiky kulturní revoluce, jejíž sexuální komponenta je z hlediska celkové strategie nejúčinnější, je však snadno napadnutelné ještě z jiného důvodu.

Je-li pravda, že kritické vymezování se vůči některým skupinám občanů plodí nenávist, a může vést k podobně zločinnému jednání, jako nyní v Bratislavě, jak z této logiky vyjmout ty, kteří šermují slovy jako „ruský šváb“, „extrémista“, „fašizoidní putinovec“? Proč Fiala s Pekarovou, ronící krokodýlí slzy nad oběťmi zjevně vyšinutého mládence, neumravní Šafrovo Forum 24, novináře z Neovlivní či Deníku N, aktivisty z Evropských hodnot či Manipulátorů, aby tak zabránili případnému násilí vůči „komunitě ruských švábů“?

Odpověď je jednoduchá – protože, jako v tolika jiných případech, neměří stejným metrem. Vyznavači genderové ideologie, rozkládající základy společnosti více, než kdokoli jiný, jsou nedotknutelní, zato lidé, nepapouškující oficiální válečnickou propagandu Pětikolky, patří do basy. Jinými slovy – vůči těm druhým je násilí na místě.

Proto také ministryně války Černochová, toho času u Velkého bratra, s nímž domlouvá oloupení českých daňových poplatníků o peníze za předražené útočné F-35, vyjádřila potěšené pochopení nad vraždou ruské intelektuálky Darji Duginové. Suma sumárum, vládne nám banda patentních pokrytců (kdyby šlo jen o to, bylo by to ještě únosné).

Mezitím se v Rakušanově estébácké Kachlíkárně chystají zákony, které s neskrývanou nenávistí míří proti všem, kdo představují v očích režimu bezpečnostní hrozbu. Kolika lidem stále ještě nedochází, že mezi těmito vládními kroky a stíháním „antisocialistických živlů“ za komančů není principálně vůbec žádný rozdíl?

Koukej bejt tolerantní, nebo dostaneš po hubě!