14.4.2024
Kategorie: Ze světa

Tři velké mýty NATO

Sdílejte článek:

IVAN DAVID

„Samozvaná obranná aliance se považuje za strážce práva a demokracie. Ve skutečnosti zanechává stopy krve a zkázy po celém světě.“, píše Sevim DagdelenSevim Dagdelen, členka Bundestagu zvolená za Die Linke, nyní členka Bündnis Sahra Wagenknecht. V Článku zveřejněném ve švýcarském magazínu Weltwoche. Dovoluji si předložit celý text:

NATO letos slaví 75. narozeniny a zdá se, že je na vrcholu svých sil. Více než kdy předtím se Severoatlantická aliance zaměřuje na expanzi. Na Ukrajině vede NATO zástupnou válku proti Rusku v reakci na jeho útočnou válku, která porušuje mezinárodní právo: Vojenský pakt se podílí na výcviku ukrajinských vojáků ve zbraních NATO s masivními dodávkami zbraní, zpravodajskými informacemi a poskytováním cílových dat, stejně jako vlastními vojáky na místě. Diskutuje se o dodávkách řízených střel na Ukrajinu, jako je německý Taurus, s dosahem 500 kilometrů, které mohou dosáhnout Moskvy nebo Petrohradu, a také o vyslání jednotek NATO ve velkém měřítku. Znamení ukazují na bouři. NATO rozšiřuje svou přítomnost v Asii: integrací nových partnerských států, jako je Japonsko a Jižní Korea, postupuje do indicko-pacifického regionu a usiluje o konfrontaci s Čínou. Vojenské výdaje USA a dalších členských států NATO raketově rostou. Zatímco mezi dodavateli zbraní praskají zátky od šampaňského, gigantické náklady na zbrojení se přenášejí na obyvatelstvo. Nadměrné náklady, sociální otřesy a riziko eskalace jsou nevýhodou této expanzivní mocenské politiky. Zatěžují alianci bezprecedentním způsobem. NATO je dnes o to více závislé na legendě. Od založení vojenského paktu přes jeho krvavou historii až po současnost se táhnou tři velké mýty.

Obranný mýtus a mezinárodní právo

NATO je obranná aliance. Toto je legenda opakovaná znovu a znovu. Pohled do historie vojenského paktu však ukazuje, že vzájemná obrana nebyla při zakládání NATO hlavním zaměřením a ani o konání NATO v posledních desetiletích nelze říci, že by mělo defenzivní orientaci. Článek 5 Severoatlantické smlouvy je často citován jako důkaz charakteru NATO coby obranné aliance. Dvanáct smluvních států – USA a Kanada a také evropské státy Belgie, Dánsko, Francie, Velká Británie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Portugalsko – se v roce 1949 ve své zakládající smlouvě dohodly, že „ozbrojený útok proti smluvní straně nebo několika z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považováno za útok na všechny“. Členové NATO se zavazují, že se budou vzájemně podporovat, aby se společně mohli takovému útoku bránit.

ZBÝVAJÍCÍ ČLENOVÉ NATO JSOU V RÁMCI VOJENSKÉHO PAKTU REDUKOVÁNI NA KLIENTSKÉ STÁTY USA.

Jako výslovný vzor zde posloužila Meziamerická smlouva o vzájemné pomoci. Tento pakt o pomoci uzavřely americké členské státy v brazilském Rio de Janeiru z iniciativy Washingtonu v roce 1947 a v platnost vstoupil o rok později. Tváří v tvář studené válce si USA chtěly touto smlouvou zajistit svou dominanci na americkém kontinentu, v jejímž důsledku byla téhož roku založena Organizace amerických států (OAS). To bylo v duchu aktualizované Monroeovy doktríny, kterou USA v roce 1823 prohlásily západní polokouli za svou výhradní zónu vlivu.

Na tuto tradici navazuje i NATO. Stejně jako u Meziamerické smlouvy jsou signatářské státy Severoatlantické smlouvy zcela nevyvážené z hlediska moci a vojenské politiky. USA při zakládání NATO evidentně nemají zájem o podporu ostatních spojenců v případě obrany. Washington spíše usiluje o vytvoření „Pax Americana“, výlučné sféry vlivu, která dává Spojeným státům jakožto nesporné vedoucí mocnosti kontrolu nad zahraniční a bezpečnostní politikou jejich ostatních spojenců. Základem NATO je směna. Ostatní členové NATO se vzdávají části své demokratické suverenity a jsou odměněni bezpečnostní zárukou NATO, která je de facto bezpečnostní zárukou ze strany USA.

V rámci vojenského paktu jsou zbývající členové NATO redukováni na klientské státy, jako byly ty, které kdysi sloužily jako vojenská nárazníková zóna na východě Římské říše k udržení moci Římské říše. Těmto klientským státům je zakázáno provádět jakékoli změny domácí politiky, které by mohly zpochybnit jejich zahraničněpolitickou orientaci, pod hrozbou jejich vlastního zániku. Aby NATO zabránilo takovému vývoji, spoléhalo se během studené války na své vlastní převratové organizace a skupiny „stay behind“ jako prostředky „regime change“. Teroristickými způsoby také aktivně bránili nástupu politických sil, které by zpochybňovaly členství v NATO.

Konec systémového konfliktu se Sovětským svazem radikálně mění primární účel NATO vytvořit Pax Americana. Od konce studené války se NATO stále více vnímalo v roli světového policisty. Vojenský pakt vedl svou první válku v roce 1999 útokem na Svazovou republiku Jugoslávii, kterou v té době ještě tvořilo Srbsko a Černá Hora. Jasné porušení mezinárodního práva, jak přiznal sám tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder o patnáct let později: „Tam jsme naše letadla [. . .] poslali do Srbska, aby spolu s NATO bombardovali suverénní stát – aniž by došlo k rozhodnutí Rady bezpečnosti.” Po tomto prvotním hříchu se NATO vyvinulo ve válečný pakt ochotný kdykoli porušit mezinárodní právo. Jasný rozpor s vlastní chartou, ve které se státy NATO podle článku 1 zavazují „zdržet se jakékoli hrozby nebo použití síly ve svých mezinárodních vztazích, které je neslučitelné s cíli Organizace spojených národů“. Obrana území aliance se nyní stává pouze částí nároku působit jako globální mocnost světového pořádku.

V roce 2003 členské státy NATO USA a Velká Británie zaútočily na Irák v útočné válce, která porušovala mezinárodní právo. Za tímto účelem sestavili „koalici ochotných“, která zahrnuje i řadu dalších členů NATO, jako je Itálie, Polsko, Nizozemsko, Dánsko, Česká republika, Maďarsko, Portugalsko a Slovensko, jakož i pozdější členové NATO – Rumunsko, Bulharsko a Lotyšsko a Litva. Washington a jeho komplicové nehorázně porušili mezinárodní právo a zúčastněné státy NATO porušily základní ustanovení své vlastní charty. Iráckou válku doprovázela také operace NATO letadel AWACS v Turecku, kterou lze interpretovat jako válečnou podporu. I když válka proti Iráku nebyla válkou NATO, existují vážné argumenty pro připisování útoku vojenskému paktu.

Členové NATO, jako je Německo, neupírali USA využívání vojenských základen jako součásti struktury NATO v Evropě a neupírali jim práva přeletu pro ozbrojené síly USA, ačkoli to vyplývá ze závazku spolkové vlády dodržovat pravidla mezinárodní zákon v souladu s čl. 20 odst. 3 a článkem 25 základního zákona zakazuje účast na akcích neněmeckých suverénů na německé půdě, pokud tyto porušují mezinárodní právo.

V AFGHÁNISTÁNU BYLY TISÍCE MÍSTNÍCH SPOLUPRACOVNÍKŮ OPUŠTĚNY – NEEXISTUJE ŽÁDNÁ ZNÁMKA ALIANČNÍ SOLIDARITY.

Agresivní válka proti Iráku ze strany některých členů NATO, která porušovala mezinárodní právo, nebyla v Radě NATO ani projednávána, stejně jako využití infrastruktury NATO. Porušení Severoatlantické smlouvy nemělo dopad na členství USA nebo Velké Británie v NATO. To se dalo předvídat. Válečná politika nejdůležitějšího člena aliance musí být proto připisována vojenskému paktu NATO jako celku, pokud bereme vážně sebeobraz NATO. USA se svými válkami, které porušují mezinárodní právo, stojí jako součást celku. V Afghánistánu vedlo NATO dvacet let katastrofální válku, která stála životy více než 200 000 civilistů. Aliance se poprvé v této vojenské operaci po útocích z 11. září 2001 odvolala na článek 5 Smlouvy o NATO. Mezinárodní veřejnost má být vedena k přesvědčení, že v Hindúkuši je bráněna svoboda a bezpečnost Západu. O dvacet let později, v srpnu 2021, se Tálibán stěhuje zpět do Kábulu. Vojenská operace se ukáže jako naprostá katastrofa. Pokus USA získat vojenskou oporu ve Střední Asii, aby byly schopny geopoliticky napadnout Čínu a Rusko, selhal. USA bezhlavě opouštějí zemi. Washington ani neinformuje své spojence. Tisíce místních zaměstnanců NATO jsou opuštěny. Neexistuje žádná známka alianční solidarity. Za účelem získání informací německá zahraniční tajná služba dokonce zoufale uvažuje o odposlechu Američanů.

Krvavá stopa NATO vede kromě Bělehradu, Bagdádu a Kábulu také do Libye. V roce 2011 NATO bombardovalo zemi v rozporu s mezinárodním právem a za zneužití rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Tisíce byly zabity. Statisíce musely uprchnout. Delegaci z Africké unie, která chtěla být prostředníkem v konfliktu, bylo dokonce zabráněno přistát. Zůstává zdevastovaná země, ve které částečně vládnou islamistické milice. V důsledku toho je celý region Sahel destabilizován al-Káidou a Islámským státem (IS). Za tuto katastrofu způsobenou NATO musí převzít odpovědnost jednotliví členové. Totum pro parte, celek zde ručí za část. To platí i pro členské státy, které se útoků přímo neúčastnily.

Mýtus demokracie a právního státu

Členové NATO jsou odhodláni „zaručit svobodu, společné dědictví a civilizaci svých národů, které jsou založeny na principech demokracie, svobody člověka a právního státu,“ zní legitimizační legenda zakládající listiny. Ale to už byla v roce 1949 nehorázná lež. Nejen v Latinské Americe se USA od počátku paktovali s diktaturami a fašistickými režimy, ale ani spojenci NATO v Evropě nejsou jen demokraciemi. Jediným rozhodujícím faktorem je ochota připojit se k frontě proti Sovětskému svazu a Rusku. USA uzavřely bilaterální bezpečnostní dohody s fašistickým diktátorem Španělska Franciscem Francem a fašistická diktatura Portugalska byla zakládajícím členem NATO. Zatímco tajná policie diktátora Antónia de Oliveira Salazara mučila k smrti členy opozice a zřizovala koncentrační tábory v portugalských koloniích, USA zařadily Portugalsko do společenství demokratů.

Každý, kdo se jako Assange odváží tyto válečné zločiny zveřejnit, bude mučen.

Nebo si vezměme Turecko. Po vojenském převratu v roce 1980 jsou mučeny tisíce politických vězňů. U příležitosti svého desátého výročí 12. září 1990 noviny Cumhuriyet hovoří o 650 000 politických zatčeních, 7 000 vyžádaných, 571 uložených a 50 vykonaných rozsudcích smrti a prokázané smrti mučením ve 171 případech. Turecko zůstává v NATO. I po vojenském převratu se mu dostalo rozsáhlé vojenské pomoci od USA a jejich spojenců. Vláda generálů není na škodu členství. Stejně tak v Řecku. Vojenský převrat v roce 1967, koncentrační tábory a vraždy členů opozice, zatčení tisíců lidí nebo vyhnání do exilu – nic z toho není důvodem k ukončení členství. Dokonce i invaze Turecka, které je členem NATO, na Kypr v roce 1974 v důsledku převratu řeckých plukovníků zjevně odpovídala demokratickému zakládajícímu konsenzu vojenské aliance.

Nyní by se to dalo zavrhnout a ukázat na tempi passati, minulé časy. Ale ani v roce 2024 Erdoganova autokracie podporou islamistického teroru neodporuje členství v NATO. NATO není o demokracii a právním státu, ale pouze o geopolitické věrnosti USA. Jako impérium postavené na lži žije NATO jen mýtem. Na školách a univerzitách jsou tyto lži součástí vzdělávacího programu NATO.

Mýtus o komunitě hodnot a lidských práv

“Naše společné hodnoty – svoboda jednotlivce, lidská práva, demokracie a právní stát – nás spojují.” NATO se ve své strategické koncepci pro rok 2022 prezentuje jako společenství hodnot. Jen za posledních dvacet let zemřelo v důsledku válek USA a jejich spojenců čtyři a půl milionu lidí, uvádí renomovaná Brown University na Rhode Island, USA.

To nelze sladit se sebeobrazem NATO, o kterém se široce hovoří. NATO není společenství, které chrání lidská práva. Naopak: NATO je ochranným štítem pro porušování lidských práv svými členy. A to zdaleka ne pouze s ohledem na porušování sociálních lidských práv pod diktaturou masivního přezbrojování. NATO spíše prosazuje politiku beztrestnosti za válečné zločiny spáchané jeho členskými státy. Každý, kdo se jako australský novinář Julian Assange odváží tyto válečné zločiny zveřejnit, bude v USA mučen a hrozí mu 175 let vězení. Neexistují žádné vážné intervence ostatních vlád NATO, aby Assange osvobodily.

V rámci překotné spoluúčasti je vynechána jakákoli kritika hegemona USA

Sbírka dokumentů „Afghan War Diary“ publikovaná Assangem v roce 2010 dokazuje existenci tajných amerických jednotek nazvaných „Task Force 373“, které jsou používány k zabíjení podezřelých vůdců Talibánu. 300členná elitní jednotka byla umístěna také v oblasti v Afghánistánu kontrolované Bundeswehrem. Bylo to na přímý příkaz americké vlády a podle zpráv zveřejněných platformou Wikileaks také použili mezinárodně zakázané kazetové bomby, které zabíjejí a ničí bez rozdílu.

11. ledna 2002 Spojené státy zřídily zajatecký tábor na nelegálně obsazené námořní základně Guantánamo Bay na Kubě. Amnesty International píše: „Mnoho z přibližně 780 lidí, kteří tam byli od té doby úmyslně zadržováni, mimo jakoukoli soudní kontrolu, trpělo vážným porušením lidských práv před nebo během svého zadržení – včetně mučení a násilných zmizení. Dodnes jsou ti, kteří přežili mučení, drženi na dobu neurčitou na Guantánamu bez adekvátní lékařské péče, obvinění nebo spravedlivého procesu.

Lidská práva mají pro NATO velmi nízkou prioritu. To se odráží i ve výběru aliancí mezi členy NATO. Například USA, Velká Británie a Německo vyzbrojují diktaturu v Saúdské Arábii, která uřezává hlavy spoustě opozičních představitelů a jejíž korunní princ Mohammed bin Salmán pravděpodobně osobně nařídil rozřezání novináře Washington Post Džamála Khashoggiho na generálním konzulátu Saúdské Arábie v Istanbulu.

Rétoricky zůstává NATO protikladně svázáno se svou praxí. Strategická koncepce NATO 2022 uvádí: „Posílíme naši jednotu, soudržnost a solidaritu tím, že budeme stavět na pokračující transatlantické vazbě mezi našimi národy a na síle našich sdílených demokratických hodnot.“ Vzhledem k úzkému spojenectví s diktátory, autokraty a porušovateli mezinárodního práva se toto sebeujištění jeví jako špatný vtip. Toto pokrytectví je doprovázeno dvojím metrem: NATO ve své strategické koncepci z 20. června 2022 obviňuje Rusko z „opakovaného porušování mezinárodního humanitárního práva“ na Ukrajině. Ačkoli to NATO používá jako dodatečné ospravedlnění své zástupné války proti Rusku, podporuje Izrael v jeho zjevném porušování mezinárodního humanitárního práva v Gaze a zajišťuje zemi plnou solidaritu. USA svým vetem v Radě bezpečnosti OSN bránilo jakékoli rezoluci o okamžitém příměří až do konce března.

Bez dodávek zbraní ze států NATO USA, Německa a Velké Británie by tato válka nebyla možná.

Na globálním jihu je tento dvojí metr Západu stále více kritizován. Lidskoprávní rétorika států NATO je považována za čistě instrumentální při skrývání nebo prosazování vlastních geopolitických zájmů. NATO se jeví jako strážná organizace hluboce nespravedlivého světového řádu s neokoloniálními tendencemi. Ukazuje to v neposlední řadě i skutečnost, že členové NATO v ekonomické válce proti Rusku se v rozporu se svou suverenitou snaží vnutit svou vlastní politiku třetím zemím, jako je Čína, Turecko nebo Spojené arabské emiráty, tzv. sekundárními sankcemi. Mýty NATO mění náš pohled na realitu.

Abychom našli východiska ze současné krize, musíme je odhalit. Dnes, 75 let po svém založení, tlačí vojenský pakt se svou globální expanzí a konfrontacemi svět blíže než kdy předtím na pokraj třetí světové války. Kritické zkoumání současného jednání aliance i jejích zločinů v minulosti by mělo vytvořit základ pro úvahy o alternativách. Alternativy k NATO, které spoléhá pouze na odstrašování, zbrojení a konfrontaci – a představuje tak existenční hrozbu pro mírové soužití lidstva.

Sevim Dagdelen je mluvčí pro zahraniční politik skupiny Alliance Sahra Wagenknecht v německém Bundestagu. Tento text je úryvkem z její nové knihy „Nato. Zúčtování s aliancí hodnot“.

 

FB

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (25 votes, average: 4,32 out of 5)
Loading...
20 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)