Touží Evropané válčit s Ruskem?

LUBOMÍR VYLÍČIL

Co je to za hloupou otázku, řeknete si. Samozřejmě, že ano! Vždyť o tom jejich demokraticky zvolení vůdcové neustále hovoří, naposledy před pár dny, na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Dánská premiérka Mette Frederiksenová tam bouřila za odstranění všech zbývajících „červených čar“, pokud jde o poskytování zbraní dalekého dosahu Ukrajině. Aby bylo možné už konečně udeřit na strategické cíle v hloubi Ruska. A finský president, Alexander Stubb jí přizvukoval, že je potřeba zaútočit na Rusa „tak silně, jak jen to půjde.“ Německý Merz tam zase oznámil že jedná s Francouzi na téma „společné jaderné odstrašení“…. Prostě to vypadá, jako by nejvyšší patra Únie byla na tu válku přímo natěšena.

Ale když sestoupíme z Unijního Olympu o jeden level níž, na úroveň jednotlivých zemí, začne se nám rýsovat poněkud odlišný obrázek. Pro nejčerstvější, letošní příklad můžeme nahlédnout třeba do Němec. Tamní politici se rozhodli „vyslat signál“ Rusku, a to tím, že dislokují jednu svou armádní brigádu do Litvy. Že to Rusa určitě vystraší a od chuti zaútočit na Západ odradí. Jenže, chybička se vloudila. Došli lidi. Přesněji, o zařazení do prvního sledu na ruské hranici byl minimální zájem. O 640 pozic v praporu pancéřových granátníků projevilo zájem pouze 181 vojáků. V obrněném praporu se podařilo obsadit 197 ze 414 tabulkových míst. U dalších jednotek to bylo ještě horší: na 1 971 pozic v dělostřeleckých, průzkumných, ženijních a podpůrných jednotkách se dobrovolně přihlásilo pouze 209 vojáků – zhruba 10 procent… Zkrátka, chuť utkat se s Rusem je i u profesionálů minimální.

Pojďme však od profesionálních válečníků ještě níž, na úroveň prostého lidu. Protože všechny války v historii lidstva si (dříve či později) vyžádaly mobilizaci, rekrutaci a následné nasazení významného procenta civilní mužské populace do bojů. Pomiňme pro teď další nezbytné podmínky úspěšného střetu, jako jsou jednotící ideologie, pevné vedení, silný průmysl, základní potravinová soběstačnost a schopnost využití všech dostupných zdrojů, a zaměřme se pouze na ten civilní lid.

Jak to tedy vypadá s ochotou Evropanů, bojovat? V nejčerstvějším průzkumu Euronews byla zhruba desítce tisíc respondentů položena otázka: „Bojovali byste za hranice EU? “ Myšleno, jako že by naši EU někdo napadl. Závěr z 9 950 odpovědí, byl tristní. Tři ze čtyř obyvatel našeho kontinentu (75 %) uvedli, že nejsou připraveni se chopit zbraní. 19 % odpovědělo, že by byli ochotni bojovat, a zhruba 8 % si tím nebylo jistých. Graficky a velmi názorně ukazuje ochotu Evropanů k válčení jiný průzkum – mapa Brilliantmaps. Česká republika tu, se svými 23% obyvatel, ochotných riskovat bojové nasazení, nijak nevybočuje z Unijního průměru.

Ještě zajímavější pohled na „nadšení“ Evropanů pro obranu svého teritoria, vrhá jeden celosvětový Gallupův průzkum. I v něm jsou Evropané, s ochotou bojovat za svůj stát, úplně na chvostu. Pro srovnání: občané EU (32 % ochotných bojovat), USA (41 %), Kanady (34 %). Naproti tomu lidé v západní Asii (77 %), na Blízkém východě (73 %) a v Indii (76 %) jsou mnohem více připraveni bojovat za svou zemi, pokud to bude nutné. A Gallup k tomu ještě dodává, že v případě Evropy je ochotno bojovat výrazně méně lidí, než před deseti lety.

Jak si tahle čísla vysvětlit? Jak to, že v takovém Iránu je za svou zemi rozhodnuto bojovat 74% obyvatel, v Indii 79%… a ve Španělsku jen 29%? Státním zřízením, ani formou vládnutí to nejspíš nebude. V Indii je parlamentní demokracie, v Iránu teokracie, ajatolláhové a revoluční gardy. Ale při pohledu na evropskou válečnou neochotu a na Gallupovu poznámku, že před deseti lety to bylo lepší, se jedno vysvětlení začíná přímo nabízet.

Čím se Evropa posledních desetiletí liší, od zbytku světa? Ano, už tušíte. Zdejší elity už hodně dlouhou dobu řeší všechno možné, jen ne blaho běžného, typického domorodce. Naopak, všechny dostupné síly a zdroje se už nejméně 30 let napínají úplně jinam. Ven. Třeba na „podporu demokracie“ v kdejaké Tramtárii. Staráme se o blaho barmských žen a o práva disidentů v Singaporu, posíláme miliardy hrdlořezům z Hamásu, podporujeme a školíme protivládní aktivisty kdesi na Kavkazu, vítáme u nás doma kdejakého trhana, zločince a ničemu a chováme se k němu jak k perskému místokráli…. Na rozdíl od tuzemce, který to vše platí a nesmí proti tomu ani pípnout. No a v posledním desetiletí zachraňujeme Planetu. Až do poslední fabriky a do posledních kalhot domorodého Evropana.

Naproti tomu země třetího světa jednají mnohem pragmatičtěji. Tak nějak blíže uvažování svého lidu. Mají za to, že úkolem vlády je zlepšovat situaci svého obyvatelstva. Třeba jen proto, aby se jim nebouřilo a v zemi byl klid. Tato starost však končí u hranice státu. O jiné národy ať se starají jejich vlády. Také si neničí průmysl a zemědělství pošahanými ideologiemi a kulturní politiku státu přizpůsobují místnímu, většinovému veřejnému mínění. Když je tu kamenování považováno za spravedlivé, tak se kamenuje, když je kráva posvátným zvířetem u velké části obyvatelstva, tak holt má na silnici přednost a její zabití je sankcionováno…

Tady někde je třeba hledat příčiny výrazné neochoty Evropanů, nasazovat kůži „za svou zemi“. Kterou už možná, z určité významné části, za svou nepovažují. Připomeňme si znovu slova z úvodu zprávy pro letošní bezpečnostní konferenci v Mnichově: „Ve Francii, Spojeném království a Německu vyjadřuje absolutní většina respondentů nedostatek důvěry ve své vlády… K pocitu, že stávající struktury již neodpovídají svému účelu a přestaly sloužit zájmům lidí, se přidávají rozšířené pochybnosti o jejich schopnosti obnovy. Mnozí již nepovažují reformy za důvěryhodné a ztratili víru v možnost zásadních politických korekcí…“

Na jednu stranu je smutné, kam to Unijní papalášstvo svou politikou dopracovalo. K jakým postojům dotlačilo své vlastní obyvatele. Ale jako na všem špatném, lze i tady nalézt něco pozitivního: s takovými náladami napříč Evropou se na Rusa útočit nedá. A pokud Eurokomisníci a jejich loutkovodiči spoléhají na nějakou „false flag“ operaci, která by Evropany semkla do houfu proti východní velmoci, tak tomu prokazatelná, hluboká nedůvěra v oficiální struktury a média, jakož i nechuť cokoli riskovat pro tenhle režim, nedává moc šance. A to je dobrá zpráva.

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ÚNOR 2026:
*****************************************

Anonym 150,- Kč, RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Anonym 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, Anonym 600,- Kč, Jiří Sajbrt 1000,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, František Burda 50,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Jan Petr 500,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč

Celkem za měsíc: ... 16 470,00 Kč

Vybráno 36.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Připoutejte se, pojedeme z kopce - 17.2.2026
• Zelenský si namísto podpisu míru řekl znovu o členství v NATO - 17.2.2026
• Čau Praho! Pětikoalice se začíná obávat letošních voleb - 17.2.2026

(27 votes, average: 4,70 out of 5)

Loading...