‚Tam na ně udeříme‘: Mnichovský masakr a jeho následky

Před padesáti lety, 5. až 6. září 1972, svět s hrůzou sledoval, jak byli na německé půdě na olympijských hrách v Mnichově opět brutálně vražděni Židé. Osm členů teroristické skupiny „Černé září“ – odnože Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) – umučilo a zavraždilo 11 izraelských sportovců, jednoho z nich vykastrovalo a nechalo jej umírat před zraky ostatních izraelských olympioniků. Teroristé vtrhli do ubytovny sportovců, dva z nich okamžitě zabili a ostatní drželi jako rukojmí a požadovali propuštění 234 teroristů vězněných Izraelem. Premiérka Golda Meirová, signatářka Deklarace nezávislosti Izraele v roce 1948, s nimi odmítla vyjednávat a označila jejich čin za vydírání. Později Golda Meirová prohlásila: „Dostali jsme tvrdou lekci. Člověk může zachránit v danou chvíli jeden život, ale tím může bohužel ohrozit životy dalších lidí. Terorismus musí být vymýcen.“

Berlín mezitím nabídl teroristům bezpečný odjezd a jakoukoliv hotovost, což oni odmítli. V chaosu katastrofálně zpackaného německého útoku na zabijáky na letecké základně Fürstenfeldbruck u Mnichova 6. září teroristé ručními granáty a střelbou z ručních zbraní zmasakrovali zbylých devět sportovců ve vrtulnících, které je tam dopravily, a také jednoho německého policistu. Všichni teroristé kromě tří byli při přestřelce zabiti. Speciální jednotka Izraelských obranných sil (IDF, Israel Defense Forces) Sajeret Matkal byla připravena provést záchrannou operaci, ale německá vláda ji odmítla vpustit do země a arogantně odmítla i pomoc šéfů Mosadu a Šin Betu, kteří přiletěli do Německa.

Ti tak byli nuceni masakru svých izraelských spoluobčanů jen přihlížet.

Teroristé byli vyzbrojeni zbraněmi propašovanými do Německa libyjskými diplomaty a v Libyi byli také vycvičeni pro svou vražednou misi. Libyjský prezident Muammar Kaddáfí financoval útok na žádost vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, který jakýkoliv podíl na tomto útoku následně popřel a o dva roky později byl na Valném shromáždění OSN oceněn potleskem vestoje. Klíčovou roli při přípravě této operace sehrál současný prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás. Abbás se na světové scéně předvádí i po padesáti letech a stále odmítá vyjádřit jakoukoliv lítost nad vraždami, které pomohl uskutečnit.

Avery Brundage, předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV), trval na tom, že hry musí pokračovat. Zatímco dva Izraelci již byli mrtví a devět jich bylo drženo pod namířenými zbraněmi jako rukojmí, začal první atletický závod dne podle plánu s německou přesností v 8:15 hodin. Brundage souhlasil s přerušením až 12 hodin po začátku útoku a po krátké pauze se sportovalo, jako by se nic nestalo. „Neuvěřitelné, ale oni v tom pokračují.“ napsal tehdy deník Los Angeles Times, „je to skoro jako pořádat taneční zábavu v Dachau“ (město Dachau je přitom od Mnichova vzdáleno jen šestnáct kilometrů).

Den po tomto masakru při projevu na vzpomínkovém aktu Brundage – který v roce 1936 úspěšně bojoval proti americkému bojkotu nacistických olympijských her v Berlíně kvůli pronásledování Židů – vraždu 11 Izraelců nehorázně bagatelizoval. Požadavek německého kancléře, aby na hrách byly státní vlajky staženy na půl žerdi, byl zamítnut poté, co tento požadavek odmítly arabské země.

Šéf Mosadu Zvi Zamir, který byl svědkem masakru, napsal:

„Sledovali jsme izraelské sportovce se svázanýma rukama, jak po boku teroristů kráčejí k vrtulníkům. Byl to otřesný pohled, zvláště pro Žida na německé půdě.“

Odvetné akce proti OOP následovaly rychle. Dva dny po masakru, 8. září, izraelská vojenská letadla bombardovala deset základen OOP v Sýrii a Libanonu, zabila tam až 200 teroristů a sestřelila tři syrská letadla, která se pokusila útočící letadla napadnout. Následovala pozemní operace, při níž obrněná vozidla IDF vstoupila do Libanonu, při operaci bylo zabito odhadem 45 teroristů OOP.

Rezoluci Rady bezpečnosti OSN z 10. září 1972, která vyzývala Izrael k zastavení vojenských operací v Sýrii a Libanonu a v níž se vůbec nezmiňoval mnichovský masakr, USA vetovaly, a to navzdory silným protestům Sovětského svazu a Číny. Sovětský velvyslanec poznamenal, že stavět izraelské údery na stejnou úroveň jako mnichovské události „by znamenalo schvalovat agresivní politiku izraelských maniaků.“ Sovětský svaz měl samozřejmě v Mnichově sám krev na rukou, protože OOP vytvořil a navedl ji na cestu terorismu v Evropě a útoky také financoval a podporoval.

Americký velvyslanec při OSN George Bush starší prohlásil, že rezoluce ignoruje realitu a „zaměřuje se na následky, nikoliv na příčiny.“ Dále uvedl, že „mlčení k mnichovské katastrofě“ je povzbuzením k dalšímu terorismu. K problematice palestinského násilí dodal: „Usilujeme o svět, v němž se sportovci nebudou muset obávat atentátníků a cestující v letadlech se nebudou muset bát únosů.“

Bushova slova pronesená v New Yorku byla v Izraeli přijata dobře, ale jen slova nestačila traumatizovanému národu, který byl právě svědkem procesí 11 rakví z letiště Lod v řadě velitelských vozů IDF a jehož utrpení bylo umocněno rozhodnutím pokračovat ve hrách, jako by masakr Židů v Evropě bylo možné opět jednoduše odsunout stranou. Bylo na Goldě Meirové, aby Bushova slova proměnila v činy: obětí se totiž stali příslušníci jejího národa.

K tomu vojenské útoky v Sýrii a Libanonu nestačily. Vypořádat se s hrozbou ze zemí Blízkého východu byla jedna věc, ale čelit teroru v Evropě bylo něco zcela jiného. Před Mnichovem izraelská rozvědka opakovaně poskytovala evropským vládám informace o teroristických buňkách a o plánech útoků v jejich zemích. Ale jak Golda Meirová řekla zahraničnímu výboru Knesetu: „Informujeme je o tom jednou, dvakrát, třikrát nebo pětkrát, a nic se neděje.“ [Citováno v knize Rise and Kill First, Ronen Bergman, 2018] Vlnu smrtících útoků umožnila evropská neochota jednat na základě zpravodajských informací a znepřátelit si palestinské teroristy a jejich arabské sponzory. V předchozích třech letech bylo jen v západním Německu při sedmi teroristických útocích na izraelské a židovské cíle zabito a zraněno 16 lidí.

Tváří v tvář evropské nečinnosti Mosad již dříve navrhl přímé útoky proti teroristům na evropském kontinentu. Golda Meirová, která se zavázala respektovat suverenitu spřátelených zemí, to odmítla a povolila akce pouze v zemích Blízkého východu, které byly vůči Izraeli nepřátelské. To se po Mnichovu změnilo. Šest dní po masakru v Knesetu řekla:

„Na jakémkoliv místě, kde se chystá spiknutí, kde se připravují lidé na vraždění Židů, Izraelců – Židů kdekoliv – tam jsme odhodláni udeřit.“ [Rise and Kill First, Ronen Bergman, 2018].

Těmito slovy Golda Meirová zahájila jednu z nejúspěšnějších protiteroristických operací, jakou kdy svět viděl.

Navzdory tomuto tvrdému postoji se Golda Meirová před předložením svého rozhodnutí kabinetu pochopitelně trápila, a to z morálních i politických důvodů. Později řekla:

„Není rozdíl mezi zabitím jednoho člověka a rozhodnutím poslat zabíjet. Je to úplně stejné, nebo ještě horší.“

Obávala se také o mladé Izraelce, které by vystavila závažnému fyzickému a psychickému nebezpečí. Věděla, že pokud člověk loví, může být také loven. Jak se vyjádřila: „Oni sedí přímo v jámě lvové.“

Mosad se na takovou operaci připravoval od roku 1969 a okamžitě vyslal do Evropy v rámci Operace Boží hněv (Bajonet) útočná komanda. První z několika úderů přišel necelé dva měsíce po Mnichovu, 16. října byl v Římě zastřelen zástupce OOP v Itálii Wael Zwaiter, bratranec Jásira Arafata. Další útoky následovaly ve Francii, na Kypru, v Řecku a jinde. Popravy byly pozastaveny po červenci 1973, kdy byl v norském Lillehammeru zabit nevinný muž, který byl omylem považován za teroristu OOP. Popravy byly obnoveny v roce 1978 za vlády premiéra Menachema Begina.

Mimo Evropu byli 9. dubna 1973 při Operaci Jaro mládí během společného zásahu IDF a Mosadu v Bejrútu, který vedl pozdější premiér Ehud Barak, zabiti tři vysocí představitelé OOP a přibližně 50 dalších teroristů. Německý velvyslanec v Bejrútu Walter Nowak tento útok následující den odsoudil. Skandální bylo, že se dříve – pouhých šest měsíců po Mnichovu – setkal s jedním z vůdců teroristické skupiny Černé září zabitých při tomto útoku IDF, Abú Júsufem, který byl organizátorem mnichovského masakru, aby mu nabídl perspektivu vytvoření „nové důvěry“ mezi OOP a německou vládou. Tento incident charakterizuje dva různé přístupy: zatímco Německo teroristy uklidňovalo, Izrael je likvidoval.

Cílem likvidace teroristů, kterou nařídila Golda Meirová, bylo zastavit teroristické útoky proti Izraelcům v Evropě a řízených z Evropy, a nikoliv, jak se často předpokládá, pomsta za Mnichov – většina zabitých neměla s masakrem na olympiádě přímo nic společného. Šéf Mosadu Zvi Zamir jasně řekl: „My jsme se nemstili.“ Dále vysvětlil: „To, co jsme udělali, byla prevence do budoucna. Zakročili jsme proti těm, kteří si mysleli, že budou pokračovat v páchání teroristických činů.“

Jednalo se o předcházení a překažení teroristických útoků proti izraelským občanům v zemích, jejichž vnitrostátní orgány nebyly ochotny jednat. Šlo také o odstrašení, aby teroristé pochopili, že cena za jejich činy bude vysoká – nejlépe velmi vysoká. To vysvětlovalo dramatický způsob provedení některých útoků, včetně použití výbušnin namísto jednodušších prostředků nebo zdánlivých nehod. Mosad chtěl, aby teroristé neměli pochybnosti o tom, proč jsou jejich kamarádi likvidováni a kdo to dělá. Z politických důvodů to muselo být vyváženo věrohodným popřením, což je důsledná zásada mnoha izraelských protiteroristických operací předtím i potom. Neúspěchem skončila operace v norském Lillehammeru, kde bylo zatčeno a postaveno před soud šest operativců Mosadu.

Nezbytnost izraelských cílených útoků se znovu potvrdila necelé dva měsíce po olympiádě, když skupina Palestinců unesla let společnosti Lufthansa z Bejrútu do Frankfurtu a požadovala propuštění tří teroristů, kteří přežili mnichovský masakr. Německá vláda únoscům okamžitě vyplatila výkupné ve výši 9 milionů dolarů, propustila tři zadržované teroristy a umožnila jim odletět přes chorvatský Záhřeb do Libye, kde byli přivítáni jako hrdinové.

Poslední, co si Berlín přál, bylo postavit tyto vrahy přeživší mnichovský masakr před soud. Německá rozvědka varovala před dalšími teroristickými činy zorganizovanými za účelem jejich propuštění. Tento obrat událostí byl proto pro německou vládu velmi příhodný a někteří odborníci, včetně tehdejšího šéfa Mosadu, obvinili německou vládu, že zaplatila OOP, aby zinscenovala únos a poskytla tak záminku pro propuštění teroristů. Tuto verzi potvrdil i rozhovor se samozvaným vůdcem mnichovského masakru Abú Daúdem.

Po jejich propuštění napsal šéf německého ministerstva zahraničí kancléřce nótu, v níž uvedl: „Měli bychom být rádi, že se celá věc dostatečně uklidnila.“ To odráželo tehdejší i pozdější postoje převládající v celé Evropě. V roce 1977 zatkly Abú Daúda francouzské úřady a zeptaly se německých úřadů, zda jej chtějí vydat, Němci to odmítli. Francouzská vláda se obávala možných teroristických útoků na vlastním území v důsledku jeho zadržování, a proto dovolila Abú Daúdovi – navzdory silným protestům Izraele a USA – o několik dní později odletět do Alžírska. Sovětský svaz ji za to pochválil. Abú Daúd se až do své smrti chlubil tím, že tento masakr zorganizoval.

Kromě strachu z terorismu byl ústupek evropských vlád vůči arabským teroristům motivován obavami, že přílišné sblížení s Izraelem v oblasti bezpečnosti by mohlo poškodit jejich vztahy s arabskými zeměmi a ohrozit dodávky ropy a export do těchto zemí.

Američtí a evropští představitelé často kritizovali izraelskou politiku cílené likvidace teroristů, což někdy ovlivňovalo sdílení zpravodajských informací i diplomatické a obchodní vztahy a někteří obviňovali Izrael z teroristických způsobů. Jak zdůraznila Golda Meirová:

„Člověk, který vám vyhrožuje se zbraní v ruce, a člověk, který se brání, nejsou totéž.“

Poté, co islámští teroristé začali obracet své zbraně proti občanům Západu, se tyto „zásadní“ námitky nutně rozplynuly a Amerika a její spojenci byli často nuceni přistoupit k izraelskému stylu politiky. USA a Velká Británie využívaly zpravodajské agentury, speciální jednotky, bezpilotní letouny a letecké údery k cíleným útokům na teroristy mimo jiné v Jemenu, Pákistánu, Afghánistánu, Iráku a Sýrii. Dva dny po teroristických útocích v Paříži v roce 2015 zahájily francouzské ozbrojené síly podporované Velkou Británií vlnu leteckých úderů proti základnám Islámského státu v Sýrii, což připomínalo izraelské útoky v Libanonu a Sýrii ve dnech po mnichovském masakru.

Není divu, že kdykoliv v této změněné situaci Mosad poskytl evropským zemím zpravodajské informace o teroristických plánech na jejich území, nemuselo se jim to říkat „dvakrát, třikrát nebo pětkrát“. Vzhledem k tomu, že se nyní na mušce ocitli jejich vlastní občané, přijaly evropské země rychle opatření, která nepodnikaly v 70. letech, kdy byli hlavním cílem Izraelci.

V zájmu ochrany svých občanů byly západní země – navzdory dřívějším odmítnutím a odsouzením – častokrát nakonec přinuceny následovat příkladu Izraele. Americká i evropská reakce na džihádistické útoky na vlastním území, zejména po 11. září, je toho příkladem.

V současné době zažíváme další příklad: íránskou jadernou hrozbu. Izraelští představitelé opakovaně varovali, že jaderný program Teheránu představuje vážné nebezpečí nejen pro jejich vlastní zemi, ale i pro celý region a svět. Stejně jako v reakci na mnichovský masakr vede Izrael tajnou kampaň k jeho zastavení, včetně cílených atentátů. Mezitím USA a evropské země ustupují mulláhům v Teheránu, stejně jako to dělaly s palestinskými teroristy v 70. letech, a jsou na pokraji uzavření dohody, která vydláždí cestu k íránskému jadernému vyzbrojení. Tentokrát bude mít ignorování izraelských varování ještě horší a dalekosáhlejší důsledky.

Razantní kampaň Izraele po Mnichovu byla úspěšná. Přesvědčila arabský svět, že Mosad může udeřit kdekoliv a kdykoliv se mu zachce, čímž v teroristech vzbudila strach a donutila je utéci a skrývat se v místech, kde dříve beztrestně operovali. Dokonce některé umírněné arabské vlády tlačily na OOP, aby své útoky zastavila. Ofenziva neskoncovala úplně s veškerým arabským terorismem v Evropě namířeným proti Izraelcům a stejně jako protiteroristické aktivity všude jinde měla i tato ofenziva některé vážně nepříznivé důsledky. Akce Mosadu na kontinentu a Operace Jaro mládí v Bejrútu však přesvědčily vůdce OOP Jásira Arafata, aby do konce roku 1973 nařídil ukončení útoků teroristické skupiny Černé září na cíle mimo Izrael. Golda Meirová řekla:

„Vojenské akce neprovádíme rádi. Děláme to, protože musíme, a díky Bohu jsme úspěšní.“

Mnichovský masakr je někdy považován za izraelské 11. září. I po padesáti letech zůstává trauma masakru z roku 1972 hluboce vryté v mysli každého Izraelce i mnoha lidí mimo Izrael, kteří jeho průběh sledovali se srdcervoucí úzkostí. Osud jedenácti Izraelců, kteří v Mnichově zahynuli, byl bezpochyby na prvním místě v myslích statečných mužů a žen, kteří se individuálně podíleli na kampani, jejímž cílem bylo zabránit opakování hrůz, jimž museli izraelští sportovci v Mnichově čelit. Golda Meirová tehdy řekla:

„Možná přijde den, kdy se v Izraeli budou vyprávět příběhy o hrdinství a vynalézavosti, obětavosti a oddanosti těchto bojovníků a generace, které je budou následovat, je budou s obdivem a hrdostí vyprávět jako další kapitolu v hrdinství našeho národa.“

In memoriam:

David Berger
Anton Fliegerbauer (německý policista)
Ze’ev Friedman
Yosef Gutfreund
Eliezer Halfin
Yosef Romano
Amitzur Shapira
Kehat Shorr
Mark Slavin
Andre Spitzer
Yakov Springer
Moshe Weinberg