Strategie bojovníka – záměr, vědomí & nedělání

ANTIVIRUS

Když se člověk narodí, obvykle vstoupí do světa v kategorii „normální člověk“. To znamená takovej malej človíček s velkym potenciálem, kterej může libovolně rozvinout. Je na každym jednotlivci, co se svým životem udělá a jak ten potenciál rozvine. Většina lidí se za ten život moc neposune, možná jen o malej kousek, ale někdo se posune hodně, a někdo se naopak posune dozadu a pak to musí v dalších životech dohánět.

Někde mezi narozením a dospělostí se většina z nás zařadí z kategorie „normální člověk“ do nějaký jiný. „Normálních lidí“ dneska moc neni. Normální je někdo, kdo sem přijde s nějakym úkolem, na kterym celej život pracuje a rozvíjí se, ale bez nějakejch extrémů. Splní si ten svůj úkol, něco se naučí, ale nijak nevyniká. Přesto ale v okamžiku smrti vidí, že to všechno mělo nějakou hodnotu, a může se posunout k další lekci.

V dnešním světě je ale minimální šance udržet se v tejhle kategorii. Žijeme ve vysoce kontrolovanej společnosti, pečlivě řízenej a ovládanej Loutkářema, která na člověka neustále aplikuje tlak, kterej se ho snaží toho lidství zbavit (dneska už doslova a dost zákeřnejma metodama) a přetvořit ho k obrazu Loutkářů, tj. na poslušnej zdroj energie.

Většina lidí těm vlivům podlehne a zařadí se do kategorie „zombík“. Žádnej vlastní cíl nemaj. Cíle si nechávaj diktovat od Loutkářů a ani si to neuvědomujou. Pachtí se za vágními nesmysly jako peníze, kariéra, nebo sláva, ale jejich život je prázdnej a osobní rozvoj neexistující. Zombík je plně v moci Loutkářů a vždycky se nechá snadno zmanipulovat.

To je dnes bohužel ten nejpravděpodobnější výsledek „vývoje“ nově narozenýho človíčka. Prakticky nikdo mu nepomůže udržet se alespoň na úrovni toho „normálního člověka“, natož stát se třeba něčím lepším. Nesklouznout do kategorie „zombík“ vyžaduje hodně úsilí. Člověka k tomu musí pořádně hnát jeho duše, která ale musí mít dost předchozích zkušeností, aby v tomhle prostředí dokázala odolat tomu zombifikačnímu tlaku.

Většina lidí bohužel nemá dostatečně silnej duševní pohon, anebo možná nemaji duši vůbec, takže se v mládí bez odporu nechaji zasunout do kategorie zombíků nebo biorobotů, v níž se rochní celej život. Po smrti, když se jim rozjasní vědomí zpět do normálního stavu (pokud se tak vůbec stane), se ponuře dívaji na to, čim tady strávili těch pár desítek let, a mírně si zoufaji nad tim, jak se jim to vůbec nepovedlo a budou to muset zkusit znova. A ještě s extra karmou, kterou si tu vytvořili.

Mise na Zemi jsou v týhle době ale zatraceně těžký a s malym výhledem na nějakej velkej úspěch, takže už když ten člověk jen prožije ten život aspoň tak nějak polo-vědomě a trochu se o něco snaží sám za sebe, nenechá se zombifikovat na 100%, a má nějakej pozitivní vliv na svoje okolí, je to úspěch a zbytečný to nebylo. Na Zemi probíhá výuka ve velkej míře skrz utrpení a když to člověk ustojí a nenechá se zkorumpovat, je to aspoň malej krok kupředu. V prostředí, který vás neustále skopává dozadu, to neni bezvýznamný.

Aby se ale člověk opravdu vyhnul cestě zombíka, musí jeho duše mít dostatečnou sílu a odhodlání, aby ho nějakejma zkouškama dotlačila k bodu nějakýho „probuzení“. Ten člověk musí do značný míry pochopit situaci, ve kterej se ocitnul. Musí si uvědomit ten tlak, kterej se z něj snaží udělat zombíka, pochopit, že tohle fakt nechce, a pak si uvědomí, že se bude muset hodně snažit jít proti proudu, aby se někam dostal a nenechal se spláchnout s ostatníma do kanálu.

Když se někdo probudí jen tak „trochu“ a pochopí věci jen částečně, může z něj přece jenom bejt relativně normální, nezombifikovanej člověk, kterej si hlídá, aby nespad do kategorie zombíka, ale nesnaží se nijak zvlášť vybočovat. Toho je ale celkem těžký dosáhnout, protože když se nesnažíte opravdu cílevědomě jít proti proudu, tak vás ten proud obvykle dřív nebo pozdějc stáhne s sebou. „Symbolická“ snaha odolávat tu nestačí. Musí bejt opravdová.

Když už teda někdo náhodou vážně pochopí, proti čemu stojí, posune se víceméně „z donucení“ za hranice toho „normálu“. Ten, kdo procitne pořádně, si může vybrat cestu, jakou chce. Koneckonců součástí procitnutí je pochopení, že veškerý omezení si v podstatě vytváříme sami. Máme nekonečně možností, co můžeme dělat a co můžeme bejt. Je to na nás.

Vědomí bojovníka

Někdo si vybere žít jako bojovník. To znamená spoustu věcí, ale prakticky ve všem se to liší od života zombíka, kterej je pasivní a nevědomej. Bojovník má strategii, záměr, je si vědomej všeho, co se děje v něm a okolo něj, a všechno to pozoruje a učí se z toho.

První, na čem musí pracovat, je vědomí. Musí se udržovat ve stavu probuzenosti, neboť jedině tak může cokoliv dokázat. Nemůže si dovolit usnout nebo stagnovat. Musí si bejt všeho vědomej – jednak toho, co se děje v něm a jak mu to je nebo neni užitečný, a jednak toho, co se děje okolo něj a jak ho to ovlivňuje. A musí na sobě neustále pracovat.

Tady by bylo vhodný poznamenat, že slovem „vědomí“ se překládaji dvě anglický slova, který maji trochu odlišnej význam. Consciousness je vědomí ve smyslu „bejt při vědomí“ nebo „nebejt v bezvědomí“, nebo jinak, je to něco, co má člověk, ale ne legáček. Naproti tomu awareness souvisí s „bejt si vědomej“ (situace, věcí kolem sebe, vlastních myšlenek, pocitů, atd.), „uvědomovat si“, nebo „mít o něčem povědomí“. To legáček taky nemá, ale nemá to ani většina lidí. V kontextu Toltéků a bojovníků mluvíme prakticky vždycky o tomhle druhym „vědomí“ – awareness.

Zombík si ničeho vědomej neni, sám sebe ani pořádně nezná, a nechá se ovlivnit čímkoliv, co si na něj připraví Loutkáři, kteří ho znaji líp než on sám sebe (neboť ho dlouho studovali a špehujou ho na každym kroku), nebo i nějací menší paraziti. Žije potom naprosto automaticky a předvídatelně a neni vlastním pánem, ale jen nástrojem něčích machinací. Je permanentním otrokem, kterej je na tom tak špatně, že si ani neuvědomuje, že je otrok. Což je přesně to, čemu se bojovník chce vyhnout.

Bojovník chce svobodu. To je jeho hlavní cíl – svoboda bejt, co chce, vnímat všechno, co se dá, a odkrejvat tajemství tohodle nekonečně komplexního světa, ze kterýho zombík nevnímá ani zlomek jednoho procenta. Bojovník odhalil, že svět je nekonečně zajímavější, než na první pohled vypadá, a odmítá se pohybovat jen v nějakejch předepsanejch kolejích, protože to by byla zatracená nuda.

Vnímání je ale zapeklitá věc. Naprostá většina světa nám za normálních okolností zůstává skrytá. Takže zásadní otázkou je, jak se k tomu skrytýmu dostat. V prostředí toltéckejch čarodějů má bojovník tu výhodu, že má k dispozici plody tisíce let starý tradice, který mu předávaji bojovníci předchozí generace, kteří se naučili vidět.

Vidění je klíčovym aspektem vědění Toltéků. Všechno sestává z energie a vidět znamená vnímat tu energii přímo. Na rozdíl od náboženskejch systémů, který jsou založený na víře, vědění Toltéků se zakládá na vlastní zkušenosti a vidění. Věřící věří. Vidoucí vidí. V tom je velkej rozdíl.

Bojovník v toltéckej skupině má teda k dispozici rozsáhlý vědění nasbíraný dlouhejma generacema vidoucích bojovníků, přičemž každá nová generace se sama naučí vidět, čímž si pak všechno může ověřit. Většina z nás nemá k dispozici toltéckýho učitele, ale máme k dispozici aspoň knížky a ty Internety. Lidi jako Carlos Castaneda pro nás všechno poměrně detailně sepsali, takže máme aspoň nějakou teorii, od který se můžeme odrazit. Většina našeho poznání ale musí vyjít z naší vlastní zkušenosti a uvádění získanejch znalostí do praxe.

Bez toho, abysme zacházeli do zdlouhavejch detailů, můžeme říct, že staří Toltékové viděli, že vnímání je záležitostí bodu spojení, kterej rozsvěcí určitý emanace v energetickym poli živý bytosti. Celej svět je prostoupenej nekonečným množstvím emanací, nebo energetickejch vláken, z nichž náš bod spojení „zachycuje“ jen některý, a to určuje, co vnímáme. Když se bod spojení posune a pokreje jinej shluk emanací, vnímání se změní.

Čarodějové viděli, že za normálních okolností maji všichni lidi bod spojení na stejnym místě, ale když někdo v danou chvíli vnímá něco jinýho než ostatní, jeho bod spojení je posunutej. Z toho si logicky vyvodili, že pokud chtěji vnímat víc, než je pro ně normální, potřebujou se naučit posunout bod spojení.

To se stalo klíčovym aspektem jejich učení a bojovník se v podstatě celej život snaží vychýlit svůj bod spojení z jeho obvyklýho místa, což mu otevírá dveře k vnímání skrytejch částí nekonečnýho spektra informačního pole, z něhož za normálních okolností vnímáme jen miniaturní výsek.

Čarodějové taky přišli na to, že naše současná poloha bodu spojení je výsledkem programování společností, v níž žijeme. Od malička se nám říká, že svět je takovej a makovej, že tohle je možný a támhleto ne, a tak se dítě, který ještě vnímá spoustu věcí, který dospělí už nevnímaji, naučí, co vnímat „má“ a co ne. V dětství bod spojení neni pevně na jednom místě, ale začlenění se do lidský společnosti ho upevní v tom místě, kde ho maji všichni ostatní. Každej se učí vnímat svět tak, jak ho vnímaji ostatní.

To je samozřejmě neskutečně omezující a proto jsou veškerý praktiky Toltéků zaměřený na to, aby tenhle stav změnily. Bod spojení se může posunout buď jen o malinko (a pak vnímáte jen něco málo navíc, jako že třeba vidíte auru nebo duchy, ale pořád vnímáte většinu světa tak, jak jste zvyklí) nebo o hodně (a pak se vnímání změní kompletně a ze starýho světa nezbyde nic). Možnosti jsou daleko za hranicema toho, co si průměrnej člověk vůbec dokáže představit.

Čarodějové se naučili nejen bod spojení vykopávat z obvyklý polohy, ale i mít ho pod kontrolou a udržovat ho tam, kde chtěji. Po vysazení ze svýho obvyklýho místa má totiž tendenci bejt nestabilní, což znamená i nestabilní vnímání, jako když se vám ve snu nějaká věc proměňuje v jinou věc a nic vám z toho nedává smysl. Toltékové se teda snažili bod spojení nejen někam posunout, ale zároveň ho tam udržet, aby mohli vnímat nějakej koherentní aspekt reality.

Neni až tak důležitý chápat, co přesně je bod spojení a jak to s nim funguje, ale je užitečný o tom mít nějakou hrubou představu, protože prostřednictvím toho bodu spojení se procesy vnímání dobře vysvětlujou. Bod spojení je zjednodušeně řečeno náš osobní výběr toho, co budeme vnímat z celkovýho spektra reality. Podstata je, že o co víc se pohne, o to víc se změní naše vnímání.

Zároveň když mluvíme o snaze pohnout bodem spojení, je to snaha přinutit naše energetický tělo dočasně překonfigurovat, na co se naše vědomí zaměřuje a co jsme schopni vnímat. Je to tak trochu jako snaha přeladit stanici.

Většina posunů bodu spojení je jen o málo – míň než o 1%. Když si ten bod představíte jako svítící tenisák, tak jeho posun o jeden milimetr znamená, že většina toho tenisáku okupuje pořád stejnej prostor a jen relativně málo novejch emanací (v „éteru“ okolo) se dostalo dovnitř toho tenisáku. I tohle málo ale může mít za následek ohromný změny ve vnímání.

Když se pak na změny vnímání podíváme z hlediska drog jako LSD, můžeme říct, že ty drogy maji za následek posun bodu spojení, nebo jeho vykolejení z obvyklý polohy. Už tam ale chybí to, aby se ten bod spojení udržel na jednom místě, neboli stabilizoval, a proto z těch drogovejch tripů nikdo nechápe hlavu ani patu. Vnímání je nekoherentní.

Součástí strategie bojovníka je uvolňovat bod spojení z jeho obvyklýho místa a tak rozšiřovat svoje vnímání. To vede k zážitkům a zkušenostem, ke kterejm se člověk normálně nedostane, což vede k širšímu chápání světa, než je možný s bodem spojení na jednom místě. Zároveň se potom může dostavit i vidění.

Ve stavu „normální člověk“ by pozice bodu spojení neměla bejt tak rigidní a omezená, jako je v dnešním světě. Náš současnej stav neni „normální“. Je to v podstatě patologickej stav, kterej je výsledkem tisíců let programování lidstva, aby bylo omezený a snadno ovladatelný. Naše současný spektrum vnímání nemá nic společnýho s objektivní realitou. Jen to jen specificky vykonstruovanej výsek nějaký varianty reality.

Snaha bojovníka to změnit teda neni ani tak pokusem o něco nadpřirozenýho nebo zvláštního, ale naopak pokusem získat zpátky, co mu patří a bylo mu odebráno zdegenerovanou společností.

Nedělání

Zásadní otázkou teda je, jak s tim bodem spojení pohnout. To, co ho udržuje ukotvenej v jednom bodě, je určitá stabilita v našem chování a všem, co děláme. Děláme-li věci pořád stejně, naše vnímání se nijak nemění a bod spojení se nehejbe. Samovolně se může pohnout například při nějakym neobvyklym zážitku. Čím intenzivnější zážitek, tím větší může bejt posun a změna vnímání.

Čarodějové teda přišli na to, že ideální způsob, jak systematicky v každodenním životě postrkovat bod spojení, je dělat věci jinak. Říkali tomu nedělání. Dělání je všechno, na co jsme zvyklí, co je pro nás normální a pohodlný. Nedělání je pak všechno, co z normálu vybočuje a do našeho běžnýho života nezapadá, a obzvlášť to, co útočí na naše ego.

Ego je plný strachu a nemá rádo změnu. Drží se teda ve vyjetejch kolejích a vyhybá se čemukoliv nepohodlnýmu. To ale nevede k žádnej svobodě, takže bojovník svoje ego neustále podkopává. Ego úzce souvisí s vlastní důležitostí, kterou jsem vysvětlil v bezchybnosti bojovníka. Ta pomáhá udržet bod spojení v jednom místě a brání rozšíření vnímání.

Zombík je plně v zajetí dělání. Žije automaticky a má svoji rutinu. Toho se chce bojovník zbavit, a proto rutinu rozbíjí. K tomu je třeba neustále posilovat vlastní vědomí, neboli uvědomovat si toho v každej situaci co nejvíc o tom, co se v nás a kolem nás děje.

Bojovník se snaží nic nedělat automaticky a naopak dělat všechno vědomě. Nedělá nic samovolně a vždy se soustředí na to, co dělá, a zároveň na to, co se děje kolem něj. Trénovanýho bojovníka je těžký něčim zaskočit nebo se k němu nepozorovaně připlížit, protože si všeho všímá.

K zombíkovi se nepozorovaně připlížíte snadno, protože si všímá jen pár kravin ve vlastní hlavě a zbytek světa nevnímá. Stejně snadno odlákáte jeho pozornost, protože nemá žádný povědomí o ničem mimo svoji momentální myšlenku a reaguje reflexivně a velmi předvídatelně. Bojovníka takhle neoblbnete, protože dává pozor, nereaguje reflexivně, ale promyšleně, a když praktikuje nedělání, tak je ještě úplně nepředvídatelnej.

Bojovník je nepřetržitě ve stavu bdělosti. Ví kdo je, co dělá, proč to dělá, a všechno vnímá v kontextu svýho života bojovníka na cestě ke svobodě.

Když jde zombík nakoupit, jde automaticky, stejnou cestou jako vždycky, a skoro nic kolem sebe nevnímá. Přemejšlí si o nějakejch náhodnejch kravinách, možná tak vnímá, co je 3 metry před nim, aby nenarazil do sloupu, ale už nevnímá, co je 3 metry nalevo a napravo, a už vůbec netuší, co se děje 3 metry za nim nebo nad nim. A rozhodně nevnímá, že je energetická bytost v mysteriózním světě nekonečnejch možností.

Bojovník tohle všechno vnímá. I když jde nakoupit, ví jasně, že je energetická bytost na cestě ke svobodě (a zároveň na cestě do obchodu, ale to neni tak důležitý), vnímá jiný energetický bytosti kolem sebe (a uvědomuje si, že jsou to energetický bytosti), všímá si, co se děje okolo něj a nemůže se mu stát, že na něj najednou někdo vybafne a způsobí mu infarkt.

Když toho zombíka někdo nečekaně zastaví a na něco se ho zeptá, reaguje automaticky a tak, jak je naučenej. Bojovník si všeho všímá a reaguje promyšleně a tak, jak uzná za vhodný. Je klidně možný, že navenek odpoví stejně jako ten zombík. Rozdíl je v tom, že zombík odpověděl bez přemejšlení prakticky jedinym možnym způsobem, jakym to umí, zatímco bojovník si to promyslel a prostě to zrovna zhodnotil tak, že tahle odpověď je tu momentálně adekvátní nebo žádoucí. Zapojil do toho ale svoje vědomí. Zombík ne. U toho jen proběh nějakej program.

Aby bojovník tohodle stavu dosáh, musí se to učit. Nedělání je pomůcka, která k tomu slouží. Bojovník se učí dělat triviální každodenní věci vědomě tim, že je dělá jinak, než je zvyklej. Každej den děláme stovky úkonů, o kterejch nepřemejšlíme, a tudíž projdeme většinu dne automaticky. Proto se pak lidem stává, že dvě hodiny hledaji peněženku a pak ji najdou v mrazáku. Vědomí se trénuje tak, že se věcem věnuje pozornost.

Drtivá většina lidí si obouvá jako první vždycky stejnou botu, ale když se jich zeptáte kterou, tak jim bude chvíli trvat, než na to přijdou, nebo si budou dokonce myslet, že to je náhodný a nemaji žádnou preferenci. Když se na to ale zaměříte a zkusíte si nejdřív obout tu druhou, je tu slušná šance, že to pro vás bude poněkud neobvyklej pocit, ačkoliv je to triviální prkotina. Tyhle věci jsou tak hluboce zažitý a automatický, že člověka vůbec nenapadne, že dělat to obráceně by mohlo působit tak zvláštně. Schválně si to ale vyzkoušejte.

Stejně tak samozřejmě všichni nosí hodinky pořád na stejnej ruce, navlíkaji pásek do kalhot ze stejný strany, nasedaji na kolo ze stejný strany, většinu věcí dělaji podle toho, jestli jsou leváci nebo praváci a obráceně to neumí, určitý věci dělaji v určitym pořadí, a podobně. A u ničeho z toho nepřemejšleji a nesoustředí se na to.

Takže to je první oblast, kde bojovník zavede změny. Začne tyle věci dělat jinak, často obráceně, a to ho nutí se na ně soustředit. Pointa neni až tak v tom, dělat to jinak, ale v tom, že se na to soustředí a nedělá to automaticky. Nosit hodinky na druhej ruce má smysl jen do tý doby, než si na to zvyknete a stane se z toho jen jiná rutina. Nedělání je vybírat si každej den vědomě, na kterou ruku si ty hodinky dáte, a veškerou rutinu neustále rozbíjet.

Tyhle změny jednak člověka naučí žít obecně vědomě a všeho si všímat (a nebejt jen biorobot na ovládání), ale zároveň vedou k miniaturním posunům bodu spojení. Dalším krokem je pak nejen dělat věci jinak, ale dělat je co nejneobvyklejším způsobem, dělat věci, který obvykle neděláte, dělat věci bez nějakýho praktickýho důvodu, a hlavně dělat věci, který útočí na vaše ego.

Takže nejen že můžete střídat, kterou botu si obujete jako první, ale můžete se naučit různý způsoby, jak si zavázat tkaničky a dělat to pokaždý jinak, a nejlépe ještě vymyslet vlastní způsob. Můžete dělat věci způsobem, kterej neni nejpohodlnější, jako třeba si ty boty zavázat moc volně, což pak budete celou cestu vnímat a to vás bude udržovat při vědomí a zabraňovat tomu, že jdete automaticky a zasněně a ani nevíte, kde jste.

Profesionální nedělači si pak ty boty ještě prohodí, což je jednak divnější a nepohodlnější, a jednak to útočí na ego, protože s botama obráceně vypadáte jak debil. Bojovník často dělá věci, který ho nějak zesměšňujou, čímž jednak omezuje vlastní důležitost, jednak zintenzivňuje svoje povědomí o situaci, a jednak pošťuchuje bod spojení.

K tomu můžete dělat vždycky něco navíc, bez jakýhokoliv osobního zisku. Obvykle člověk dělá cokoliv jen tehdy, když z toho má nějakej zisk. (I když poslední dobou často prostě jen jede programy, ze kterejch ani žádnej zisk nemá, ale to už je hluboká zombifikace.) Egu se nechce něco dělat bez zisku – zisk posiluje vlastní důležitost. Proto to bojovník dělá. Jde někam oklikou, přidává si k něčemu zbytečný pohyby, schválně si nějaký úkoly dělá složitější, dělá věci tou míň šikovnou rukou, a podobně.

Každej den máme milióny možností, jak něco dělat jinak a tim udržovat svoji pozornost na tom, co děláme, a nenechat ji utíkat, kam se jí zachce, nebo kam ji zatáhnou nějaký vnější vlivy, jako je tomu u zombíků. Do práce se člověk obvykle může dostat různejma cestama, ale jde/jede vždycky tou samou. Automaticky. Bez přemejšlení.

Každodenní věci jako oblíkání děláme skrz nějakou neměnnou rutinu s fixním pořadím jednotlivejch úkonů, kterou si ani neuvědomujeme. Bojovník to všechno začne měnit a všímat si toho. Po svym bytě/domě chodíte tak předvídatelně, že by se vaše stopy často daly nakreslit na zem a skoro vždycky byste se do nich trefili. Nikdy neuděláte extra krok stranou jen tak pro nic za nic. Všechno je automatika. Zatáčku doleva vždycky projdete otočením o 90° doleva a nikdy otočením o 270° doprava.

Když se podíváte na malý děti, zjistíte, že tý rutiny zdaleka tolik nemaji. Poskakujou si, kudy chtěji, nijak je netrápí, že občas do něčeho narazí nebo někam spadnou, občas se jen tak pro nic za nic zatočí do kolečka, zpívaji si u toho, lezou po všem, co vypadá zajímavě, po cestě domu si hrajou na indiány, a tak dál. Prostě na rozdíl od zombíků opravdu žijou. Ale společnost to z nich většinou časem vymlátí a udělá z nich taky zombíky. Sláva civilizaci!

Každá rutina se dá rozbíjet a tím si člověk pěstuje povědomí o všem kolem sebe. Tahle zdánlivě triviální a pro normálního člověka (natož pro zombíka) směšná praxe má ale dalekosáhlý důsledky. Rychle takhle zjistíte, že ze světa najednou vnímáte mnohem víc než kdy dřív, a přitom jste ještě ani neudělali nic opravdu úžasnýho. Jen jste přestali bejt bioroboti a otevřeli jste oči.

Zároveň jste pak mnohem líp připraveni na jakýkoliv nepředvídaný události a nečekaný změny. Ty zombíky vždycky hrozně vykolejí, a snaží se zas co nejrychlejc vrátit do vyjetejch kolejí (a mezitim nadávaji, že se něco změnilo). Bojovníka naopak nadchne, že se děje něco novýho a má možnost vybočit z rutiny a vyzkoušet si něco jinýho. Zombík to bere jako otravnost, bojovník jako výzvu.

Bojovník do všeho vnáší nějakej disharmonickej prvek, což ho nutí bejt neustále ve střehu, potlačuje jeho vlastní důležitost, a zastavuje jeho obvyklej tok myšlenek. Tím se mu taky vytváří zásoba energie, protože většinu naší energie spotřebujeme na vlastní důležitost a debilní a zbytečný myšlenky.

Zároveň neustále sleduje sám sebe, jak se chová, proč dělá věci tak nebo tak, a pátrá po skutečnej motivaci svejch činů, hlavně po jakejchkoliv stopách vlastní důležitosti a veškerýho chování, který se dá klasifikovat jako „plejtvání energií“. A když u sebe nějaký takový chování detekuje, cílevědomě pracuje na jeho odbourávání. Tenhle postup vyžaduje objektivitu a ochotu vidět vlastní chyby a pracovat na sobě. Výsledkem je potom rozšiřování vědomí, a vzniká zásoba energie.

Poslední bitva na Zemi

Jednou z pomůcek bojovníka pro trénování svýho vědomí je připomínat si vlastní smrt a dívat se na všechno jako na svoji poslední bitvu na týhle Zemi. Zombík žije v „iluzi o vlastní nesmrtelnosti“ a nikdy nemyslí na to, že jednoho dne umře. Každej den žije s automatickym předpokladem, že bude žít i zejtra. Proto se o nic nesnaží a skoro nic ze světa kolem sebe nevnímá.

Bojovník ví, že jeho čas na tejhle Zemi je omezenej. Ví, že smrt na něj neustále číhá a může na něj sáhnout kdykoliv. Ví, že mu nic nezaručuje, že i zejtra bude živej. Proto si uvědomuje, že nemá čas plejtvat energií na kraviny, a že jestli má něčeho dosáhnout, každá vteřina – a každej skutek – se počítá.

Ví, že nemůže timhle dnem, stejně jako každým jiným, procházet automaticky a ledabyle. Cesta ke svobodě vyžaduje pozornost. Jinak člověk skončí bez svobody a bez života a ani si nevšimne, kde to všechno propás. Takhle bojovník skončit nechce.

Na každej den se teda dívá jako na svůj potenciálně poslední. To mu dává střízlivost potřebnou k tomu, aby neplejtval energií a všeho si všímal. Světa kolem sebe si můžete nevšímat, když máte jistotu, že tu bude i zejtra a pozejtří a nikam vám neuteče. Bojovník ale ví, že tuhle jistotu nemá.

Všechno, co dělá, vnímá jako svojí (možná) poslední bitvu. To jednak vede k bezchybnosti, protože odfláknout svůj poslední čin na Zemi by bylo fakt hloupý, a jednak k vnímání a vychutnávání každýho momentu, protože umřít a ani si nevšimnout, co se vlastně stalo, by bylo taky hloupý.

Až půjdete příště z práce domu (nebo nějakou jinou běžnou trasu), představte si, že je to váš poslední den na Zemi, a že to všechno, co po tej cestě můžete vidět, už nikdy znova neuvidíte. Půjdete s hlavou nepřítomně skloněnou a plnou zbytečnejch a bezvýznamnejch myšlenek o tom, co se stalo v práci? Jak to ovlivní vaše vědomí a vnímání?

Stejně tak když děláte cokoliv jinýho, představte si, že to je možná to poslední, co kdy uděláte. Bude váš poslední čin v tomhle životě odfláknutej, nebo dokonce úplně zbytečnej? Chcete to tak? Jediná možnost, jak se takovýmu hloupýmu výsledku vyhnout, je bezchybnost v každym momentě. A to vyžaduje jasný vědomí.

Bojovník svět kolem sebe vnímá s maximální intenzitou i proto, že ví, že už ho možná nikdy neuvidí. Zombíci životem projdou poslepu a vůbec si nevšimnou většiny toho, co se kolem nich po celou tu dobu dělo. Takhle hloupý vyplejtvání života si bojovník nemůže dovolit.

Nikdo z nás neví, kdy náš čas na Zemi vyprší. Může to bejt kdykoliv. Možná už nám moc nezbejvá. Je jen na nás, jestli ten zbejvající čas nějak smysluplně využijeme nebo ho vyplejtváme na blbosti.

Záměr

Jedním z aspektů bojovníka, který ho odlišujou od ostatních lidí, je nezlomnej záměr. Neosobní síle, která dokáže věci měnit a přetvářet, říkaji čarodějové vůle. Záměr je účelný řízení vůle. Je to síla, která dává všechno do pohybu a stojí na počátku každý změny. Chceme-li něčeho dosáhnout, záměr je prvním krokem k cíli.

Záměr působí ve druhej pozornosti, neboli na podprahovej úrovni, podobně jako třeba intuice nebo jasnovidectví. Nastavit se ale dá vědomě. Záměr je vlastně aktivní interakcí mezi první a druhou pozorností. Je to těžko definovatelná „síla“ (i když to asi neni to správný slovo), která propojuje naše vědomý jednání s působením neviditelný energie všude kolem nás.

Naše myšlenky, emoce a strachy ovlivňujou náš život, a to dost znatelně, i když ty souvislosti nejsou vždycky na první pohled patrný. Je známý, že pesimisti přitahujou negativní věci, nebo že lidi, kteří se všeho bojí, málokdy v něčem uspějou. Naopak lidi, kteří si s ničím moc nelámou hlavu, se dostávaji přes překážky s někdy až nepochopitelnou lehkostí. Psychickej svět, nebo vědomí, má prostě vliv na fyzickou realitu.

Záměr nám dláždí cestu na tej psychickej, neviditelnej úrovni, pro dosažení toho, co chceme, v tej fyzickej rovině. Sbírá naše odhodlání a koncentruje naši energii zamejšlenym směrem. Vytváří výsledek ve druhej pozornosti jako vzor pro první pozornost, která se mu pak přizpůsobuje.

Zombík žádnej záměr nemá. Řídí ho programy, který mu předhazujou Loutkáři. Snaží se „dosáhnout“ jen toho, čeho mu někdo nadiktoval, že by měl dosáhnout. Nemá v tom žádnou svobodu, i když si myslí, že jo, a jen následuje něčí instrukce, ať už vědomě nebo ne. Je schopnej se do krve rvát za zemi, o kterej ještě před měsícem prakticky nic nevěděl, z „důvodů“, který mu někdo nadiktoval. Nemá žádný spojení s vůlí. Celej jeho přístup k životu je pasivní.

Bojovník má přístup k životu aktivní. Svoje cíle si stanovuje sám a s použitím záměru využívá vůli k jejich uskutečnění. Vždycky ví, co dělá a proč to dělá. Nejde cestou nejmenšího odporu, jako zombíci. Vede ho jeho bezchybnost. Jelikož neustále trénuje svoje vědomí, má jasnou představu o tom, kdo je a k čemu směřuje všechno jeho konání. Má jasno ve svejch cílech, protože je má dávno dobře promyšlený.

Zombík nic promyšlenýho nemá a ani neví, kdo je. Neuvědomuje si svojí podstatu. Je přesně taková loutka, jakou z něj Loutkáři záměrně udělali. V nečekanejch situacích se rozhoduje víceméně instinktivně, na bázi svýho programování, ega a strachů.

Bojovníka nečekaná situace nijak nezaskočí, protože si v první řadě nevytváří předsudky o tom, co ho čeká a co ne. Je vždycky připravenej na všechno. A ať se stane cokoliv, zná svoje cíle a má strategii. Nečekaný komplikace bere jako výzvu a nijak si nad nima nezoufá. Neví, co se stane v příštím okamžiku, ale má svůj záměr.

Záměr je jako energie oproštěná od všech pochyb, koncentrovaná na dosažení stanovenýho cíle bez ohledu na překážky. To, že si „tvoříme vlastní realitu“, je do jistý míry pravda, i když v naší hmotnej rovině to má značný omezení. „Pozitivní myšlenky“ nestačí a všechno nevyřeší, jak se mylně domnívaji někteří stoupenci New Age typu „Love & Light“. Nakolik tenhle princip ale funguje, natolik je záměr prvním krokem k vytváření tý reality, jakou chceme.

Záměr je zároveň něco víc než „pozitivní myšlenky“. Myšlenky samy o sobě jsou relativně pasivní a jako takový nemaji velkou „sílu“. Tu jim můžou dodat další aspekty mysli, jako například emoce. Myšlenky samy o sobě nevytváří realitu. Zbožný přání (wishful thinking) je taky myšlenka, ale je to typ myšlenky, kterej nic nevytváří, ale naopak spíš blokuje. (Nebo i vytváří opak toho, co chceme.)

Záměr je tvořivá síla, která má směr a cíl, ale nemá v sobě „přání“. Bojovník dá v souladu s vlastní bezchybností do všeho to nejlepší, co dokáže, ale ví, že o konečnym výsledku rozhoduje Duch. Ze sebe do toho vloží, co může, ale přijme jakejkoliv výsledek.

Obyčejnej člověk naopak nechce přijmout nežádoucí výsledek, ale zároveň se snaží do všeho vložit jen minimum úsilí. Přeje si, aby věci dopadly podle jeho představ, upíná se na to, že všechno „musí“ dopadnout tak, jak on chce, ale přitom za to necítí žádnou odpovědnost. Prostě požaduje, aby nějaká „vyšší síla“ dělala, co on potřebuje, aniž by ho to něco stálo. A když to nevychází, tak se vzteká.

Bojovník neplejtvá energií na žádný zbožný přání a už vůbec ne na vztekání se, a jedná na bázi bezchybnosti. Má svoji strategii a nese za ni zodpovědnost. Nemá „přání“, což je pasivní projev bez zodpovědnosti. Má záměr, a ten je projevem jeho osobní síly.

A jako je to se všim v nehmotnej rovině vědomí, síla záměru roste s tim, kolik lidí ho sdílí. Na osobní úrovni funguje vytváření vlastní reality pomalu, ale společnej záměr má v tomhle směru mnohem větší sílu. O tom už jsem něco napsal tady. Čím víc lidí se dokáže upnout na stejnej záměr a udržet na něm pozornost, tím větší je šance na jeho uskutečnění.

Těžký časy formujou bojovníka

V týhle době je obzvlášť zásadní připomínat si vlastnosti bojovníka a trénovat je, pokud jste se rozhodli jít touhle cestou a nenechat si píchnout SoulDestroyer a odevzdat se plně do rukou Loutkářů. Jsme pod útoky všeho druhu 24 hodin denně a dokud se přes tohle období nedostaneme, tak se to nezmění. Připomíná to tu poučku Červený královny z Alenky za zrcadlem, když Alence říká, že v tomhle království musí člověk běžet, co mu síly stačí, aby zůstal na jednom místě.

To je v podstatě naše současná situace. Jakmile polevíte v úsilí nebo pozornosti, nebo zastavíte, někam vás to smete – ať už do depresí, rezignace, strachu, nebo vás to vrátí do spánku. Bojovník v sobě musí každej den udržovat to správný vědomí – jednak si všechno kolem sebe uvědomovat, a jednak udržovat svoji mysl v režimu bojovníka, což mimo jiné znamená neupadat do žádnejch negativních mentálních a emocionálních stavů a nehovět vlastním slabostem.

Musí brát na vědomí, že je pod útokem, přijmout to jako situaci, která nějakou dobu potrvá, ať chce nebo nechce, a podniknout kroky, aby ten útok dokázal dlouhodobě ustát. Pro bojovníka je vlastně lepší útok ustát než se mu úplně vyhnout. Konfrontace a překážky vedou k růstu a rozšiřujou vědomí. Bojovník nesmí polevit v ostražitosti a procházet současnym světem plnym pastí a negativní energie bezmyšlenkovitě a automaticky. Takový jednání začíná bejt dost o držku.

V každym momentě by si měl bejt vědomej okolních vlivů, který se pokoušeji ho postrčit jednim směrem nebo druhym a podstrčit mu nějakou myšlenku nebo pocit, a stát pevně na vlastních nohou a nenechat se ovlivnit. Měl by si hlídat vlastní myšlenky, pozorovat svoje rozpoložení, a nenechat se stáhnout do žádný negativity.

K tomu může pomoct i nějakej obecnej záměr ohledně toho, jak na současnou situaci reagovat. Můžete si nastavit záměr nenechat se ovlivnit, naštvat, frustrovat nebo vydeptat okolním světem, v němž debilita narůstá takovou rychlostí, že debilometr už se dávno rozbil. Nebo záměr nenechat ze sebe nikym a ničim vysávat energii.

Ať se děje cokoliv – a v nejbližších letech těch těžkostí bude spousta – nastavte si záměr se tim bez újmy prokousat na druhou stranu. Už jen pár minut meditace každej den, kdy si připomenete, kdo jste, co tu děláte, jak chcete a nechcete žít, čim se chcete nebo nechcete nechat ovlivnit, a podobně, vám vytvoří mnohem lepší podmínky pro cestu správnym směrem.

Všímejte si sami sebe, svejch myšlenek a pocitů, a kdykoliv uvidíte, že nejsou takový, jaký byste chtěli, věnujte nějakou chvíli vlastnímu vědomí a připomeňte si svůj záměr. Neni od věci najít si každej den trochu času na to, abyste „našli vlastní střed“ a překontrolovali, jak na vás dneska ten svět působí a jestli jste se sebou a svojí reakcí na něj spokojeni.

Je třeba si na jednu stranu uvědomovat, že situace je celkem vážná a byly rozpoutány destruktivní síly dlouhýho doletu a těžkýho dopadu, a kdo neni neustále ve střehu, tomu můžou opravdu ublížit, a na druhou stranu neupadat do negativity a beznaděje. Jako vždy, chce to nějakou vyváženost.

Samotný vědomí vám ale poskytuje nějakou obranu proti negativním vlivům obecně. Kdo žije bezmyšlenkovitě a automaticky, ten se vystavuje na pospas všem negativním vlivům a snadno jim podlehne. Kdo žije v permanentní ostražitosti a vědomí bojovníka, ten má proti negativním vlivům nějaký obranný štíty i bez toho, aby se o něco musel nějak extra snažit.

To sice neznamená, že se o nic snažit nemusí, ale znamená to, že žít vědomě vám automaticky poskytuje nějakou míru ochrany proti negativním vlivům. Vědomí, který je beze strachu, bez vlastní důležitosti, a neplejtvá energií na blbosti, neboli vědomí bezchybnýho bojovníka, je extrémně odolný proti jakejmkoliv negativním vlivům. Vědomosti a záměr tuhle odolnost ale ještě posilujou.

Svůj život máte ve vlastních rukách – pokud o to teda stojíte. Neni to ale jen o vašich činech ve fyzickej rovině. Je to i (nebo možná spíš hlavně) o vašich myšlenkách a tej psychickej rovině. Vědomí vám zajišťuje pevný kořeny a spojení s vaším vyšším „já“ (nebo můžeme říct s Duchem), a záměr vám dává žádoucí směr.

Loutkáři a paraziti se můžou snažit jak chtěji, ale bezchybnýho bojovníka, kterej neplejtvá energií, má strategii, je si všeho vědomej, a má nezlomnej záměr, nikdy neporazí.

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail redakce@pravyprostor.net

Příspěvky za měsíc BŘEZEN 2025:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, Václav Dopita 1000,- Kč, Rudolf Roedling 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Vladimír Broul 500,- Kč, Vladimír Štádler 500,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, Marek Janičko 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Ladislav Konopka 400,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Pavel Barvínek 139,34 Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, ing. Tomáš Šimčík 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, Renata Lechová 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Petr Včelka 1000,- Kč, Alexandra Wernerová 1200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, František Kvasnička 1000,- Kč, Táňa Shcherban 1000,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč

Celkem za měsíc: ... 16 109,34 Kč

Vybráno 35.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační.

Latest posts by Redakce (see all)

• V Německu žije cca pět a půl miliónu muslimů s úzkými vazbami na Turecko, kteří se postupně radikalizují, organizují a cvičí v guerillovém boji. Co nám hrozí? - 12.3.2025
• Do posledního Ukrajince. Západ zešílel, chce ruský majetek - 12.3.2025
• Nový strategický obchodní plán pošty. Zhoršovat své služby - 12.3.2025

(11 votes, average: 4,91 out of 5)

Loading...