Stát selhává na všech frontách

Proč platíme daně?

Jsou v životě otázky, které člověk odmávne, protože tak to prostě je. Mezi ně patří otázky jako „proč je vesmír nekonečný?“ nebo „proč jezdíme po silnici vpravo?“ Bohužel, do stejné kategorie spadá také: „proč mám platit daně?“

Jako zaměstnanec jsem se tím nezabývala, dostala jsem čistou výplatu a ta hrubá mě nezajímala. Stejně mě platil stát, tak si z toho rovnou něco vzal, tak co. Teď si ovšem tu otázku kladu, protože vlastně proč? Já poskytuji službu a někdo jiný mi za ni platí. Proč mám z této transakce státu něco odvádět? V samotných korunkách problém nevidím. Jsem historik a chápu, že stát – vrchnost – lenní pán si vždycky něco brali. Tak to prostě je, něco jako ten vesmír, který je nekonečný. Když jste poddaný nebo občan, tak plaťte.

Ale mě spíš, než ty peníze trápí ten čas, který po mně stát vyžaduje. Hodiny práce s papírováním a komunikací s úřady. Výběrčí daní v Pyšné princezně byli hrubiáni, co zasloužili svázat do pytle a dostat pětadvacet. Ale alespoň měli tu slušnost, že si pro ty daně na místo dojeli. Pro jejich odevzdání nemusel mlynář ani hnout prstem, prostě si odpočítal do měšce, co stát požadoval, a odevzdal pytlíček projíždějící tlupě.

odkaz

Král Miroslav jejich počínání komentoval okřídlenou větou:

„Pěkní výběrčí daní, já myslel, že to jsou lupiči.“

Jakou pravdu vložili komunističtí propagandisté Vladimíru Rážovi do úst, to sami asi netušili.

Proč tedy platíme daně?

Každý zastánce daní, státu a podobných vymožeností, vám řekne, že stát nám přeci poskytuje nějaké služby a potřebuje je z něčeho platit. Dostali jste vzdělání zadarmo, tak proto můžete pracovat. Nechme stranou, že školní systém ve mně veškerou kreativitu (která mě dnes živí) zadupal a objevila jsem ji, až když jsem se z jeho spárů vymanila. Ptám se, co mi kromě klacků pod nohy stát poskytuje dnes?

No, přece, zdravotnictví, školství, silnice, správu zeleně, úklid chodníků, veřejnoprávní média… no, milí čtenáři, vidíte ten zádrhel? Zatímco po mně se chce, abych plnila vše do puntíků, najdete v tom výčtu něco, v čem stát neselhává?

V čem stát selhává

Nebudu se zde vyjadřovat k veřejnoprávním médiím, kvalitě silnic nebo správě zeleně. Před oknem se mi nebezpečně naklání pajasan, který přes naše opakované prosby nikdo neodstranil, a díry na naší silnici vidím až odsud. Každé by si zasloužilo samostatnou kapitolu. Náš stát má ale smůlu (nemá, je mu to asi docela jedno), že se okamžik odevzdání daňového přiznání sešel s dvěma momenty.

1. Zubařka mi našla zubní kaz.

2. Zapisujeme dítě do první třídy.

V těch dvou příkladech – zdravotnictví a vzdělání – totiž stát selhává. Oblast zdravotnictví mohu posoudit pouze částečně, ale u vzdělávání to je prohra jako kanár. Nicméně záležitost se zubním kazem mě přinutila se opět tázat, k čemu ty daně platím.

Jenže zubní kaz se musí řešit včas. Objednám se tedy k soukromému zubaři. Jaký je rozdíl? V podstatě žádný, zaplatím něco málo za jeho čas, ale za plombu zaplatím stejnou částku, protože pojišťovna stejně bílé plomby neproplácí (a pojišťovnou placený amalgám vám žádný zubař neudělá, protože ta částka od pojišťovny je prý směšná, alespoň to tvrdí). Takže platím daně, aby stát zajistil fungující zdravotnictví, a odvádím zdravotní pojištění, abych nemusela platit u doktora. Dobře, tak tady to už stačilo.

A teď to školství…

Už před časem jsem psala o tom, že státní školství by bez nadšených lidí, kteří makají nad rámec svého platu a často i nad rámec svých sil, nefungovalo vůbec. Teď to ale vidím ještě černěji ne ještě bělejším. Bydlíme na Praze 9. Praha 9 je přelidněná. To je prostě fakt. Nejsou školky. Dostat tříleté dítě do školky, je skoro nemožné. Už tehdy jsme se vztekali (podávání přihlášek do školky se taky krylo s termínem podání daňového přiznání). Ale o tom se mluví už dlouho, už jsme si na to zvykli. Proč je málo školek? Proč je vesmír nekonečný? Proč jsme v Evropské unii? Neřeš to, tak to prostě je.

Ale teď přišla škola. Zatímco u školky si člověk ještě mohl říct, že povinnost dávat dítě do školky nikdo nestanovuje, tak u školy je to něco jiného. Dítě prostě musí nastoupit do první třídy. A na rozdíl od toho, co si náš stát (a pravděpodobně i voliči) myslí, základní vzdělání je, inu, základní. První stupeň rozhoduje o tom, jestli si dítě zachová nadšení pro vzdělávání, učení se, jestli si vybuduje dobré návyky. V opačném případě se přestane učit, nikdy se nenaučí se učit, nikdy z něj nic nebude. Pokud to za školu nenapraví rodiče nebo lektoři zájmových aktivit.

Na prvním stupni jsou děti nejvíc zranitelné i od systému i od spolužáků. Šikana, nepěkné klima ve třídě, to je všechno třeba řešit. A pokud jako my, máte doma dítě, které čte, píše, násobí, počítá už od pěti let, ale zároveň má problém bavit se se spolužáky, tak to řešíte. A narážíte.

K čemu je sčítání lidu?

Školní systém rovná děti do tabulek. Asi aby se moc často neptali „proč.“ Ale s tím jsme se naučili žít. Ve školství jsem pracovala a vím, že v něm pracují nadšení lidé se skvělými myšlenkami, kteří chtějí dát dětem to nejlepší. Do určitého věku. Potom už je ten tlak ubije. Mají totiž před sebou celou třídu a čím víc dětí ve třídě mají, tím víc chápou, že nemůžou dát každému jedinci to, co potřebuje. Tak se naučí ty jedince nevidět jako jedinečné, jinak by to nemohli dělat.

Kolik dětí můžete mít ve třídě, abyste mohli s každým aspoň na chvíli individuálně pracovat? Aby skupinová práce měla ještě nějaký smysl? Aby se ve třídě netvořily skupinky, ale třída fungovala jako celek? Aby třídní dokázal pracovat s klimatem třídy a včas odhalit problémy? Z praxe vím, že se ten počet pohybuje kolem dvaceti. U výuky jazyka do deseti. A kolik dětí může mít v jedné škole ředitel, výchovný poradce či metodik prevence, aby si vůbec udržel nějaký přehled? Těžko říct, 3 ročníky po 30 dětech, to asi nebudou.

Na Praze 9 jsou školy přeplněné. V takové situaci rodiče, kterým záleží na vzdělání dětí, nemají jinou šanci než to zkusit jinde. Na soukromých školách. Zaplatí školné a dají sem dítě, tak když chtějí něco lepšího, tak ať platí, ne? Ale ouha, stát strká svoje prsty i sem. Už několik let totiž platí zákon o rovném přístupu ke vzdělání. Soukromé školy si nesmí své žáky vybírat, nesmí dělat žádné přijímací zkoušky. Nesmí si vybrat třeba výtvarně nadané, jsou-li výtvarná škola. Nesmí si vybrat jazykově nadané, jsou-li jazykovka. Nesmí dát přednost ani těm slabým žákům, jsou-li škola pro žáky se speciálními potřebami. Musí losovat. Mohou dát přednost sourozencům svých žáků nebo dětem ze svých vlastních soukromých školek.

Soukromé školy

Soukromé školy si svou kvalitu udržují mimo jiné tím, že mají málo tříd a v nich málo dětí. Výsledek? Do první třídy každá soukromá škola přijímá 16 – 18 dětí, zhruba 12 míst v nich vždy zaberou sourozenci a absolventi místních školek. Na zbylých 4 – 6 míst se hlásí třeba 60 – 90 dětí. O tom, zda je přijmou nebo nepřijmou, rozhodne los. Takže rodič, který chce pro dítě to nejlepší, protože stát selhává, a je ochoten za to zaplatit, nemůže, protože stát nařídil, že toto rozhodnutí musí svěřit náhodě a losovacímu zařízení.

V únoru 2023 (tedy v době, kdy zápisy na školní rok 2023/2024 byly už vypsány!) vyšla novela, která upřesnila, že školy mohou „posuzovat, zda dítě bude schopno plnit požadavky kladené ŠVP na jejich škole“ už u zápisu. Posuďte ale sami tuto metodiku. Většina ředitelů škol, se kterými jsem se bavila, ale tuto novelu prostě raději ignorovalo, protože jim ani po konzultaci s právníky není jasné, jestli si mohou nebo nemohou udělat přijímačky. A stejně, pro mnohé z nich už je pozdě, zápisy jsou vypsány, nemohou uchazečům najednou změnit pravidla.

Možná v tabulkách ministerstva školství, které sestavili na základě veledůležitého sčítání lidu a demografické křivky, na jejíž analýzu jistě platí celý tým (jo, tak proto, platíme ty daně, ahaaaa).

Na naší spádové škole stát vyřešil situaci šalamounsky. Nejdřív postavil budovu pro novou školku, protože školky chybí. Pak se ale asi někdo zamyslel, podíval se na tu demografickou křivku znovu a zjistil: „Hele, ale oni nejsou ani školy. A to je větší průšvih. Do školy děti chodit musí, na to je zákon.“ Tak se budova, ve které měla být školka, změnila v budovu pro první třídu a družinu první třídy. Škola mohla nově otevřít tři nové třídy, hurá!

Ale stále tu byl problém s velkým počtem dětí ve třídě. Ještě roku 2019 platilo, že ve třídě běžné školní docházky může být maximálně 30 dětí. Poté už jsou porušeny pokyny stanovující bezpečnost práce. Podotýkám, že se zde zabýváme pouze bezpečností, nikoliv kvalitou vzdělávání. Tu ministerstvo řeší pouze u žáků se speciálními potřebami. Těch může být v jedné třídě maximálně 5 a musí se snížit počet ostatních žáků. (Kdo kdy učil ví, že 5 dětí se speciálními potřebami na jednu třídu je bez minimálně dvou asistentů na skok z mostu, a hlavně rezignaci na kvalitu výuky, ale to je věc jiná). Roku 2022 přišla vyhláška, která navýšila počet dětí při výuce jazyků na 24 a v podstatě zrušila povinnost snižovat počty dětí ve třídě s ohledem na to, kolik jedinců se speciálními potřebami, učitel ve třídě má. Jinými slovy, klidně tam může být 10 dětí s IQ 90, máte povinnost je přijmout a doplňte si je do těch 30.

Zkušenosti ze spádových škol

Na naší spádové škole mi ale paní učitelka prozradila, že dle nařízení platného k minulému roku, lze ve zvláštních případech ono číslo 30 překročit. Tudíž oni začínali školní rok s počtem 34 dětí v první třídě. Nenašla jsem onen zákon, možná ani neexistuje, protože kdo by to vymáhal? Ty děti do školy musí, školy je musí přijmout a jestli se mají nafouknout, tak kdo to bude kontrolovat? Stát? Obec? Jedna ruka umyje druhou a bude klid. Jako vždycky.

Tak takto to vypadá ve státním školství. Přetížené učitelky se snaží přežít, počty dětí ve třídách se zvyšují, počty cizinců a integrovaných v normálních školách rostou (mnoho rodičů by jistě děti dalo do speciálních škol, netrvají na inkluzi, ale speciální školy Valachová nadšeně rušila a i kdyby, budou mít asi stejný problém jako školy státní a soukromé) a soukromé školy to nepobírají, proč by taky měly. Proč by měly snižovat kvalitu vzdělávání? Můžou zvýšit školné, a že to některé dělají.

Jen na Praze 9 je několik základek, na které přetlak není, protože školné na nich jde do sto tisíců korun za rok. Pro běžného člověka nedostupná částka. Většina ostatních soukromých škol tímto směrem jít nechce, protože to dělají z přesvědčení a s nadšením a také nechtějí přijít o ty talenty, jejichž rodiče si to nemůžou dovolit. Tak drží školné na několika desítkách tisíc za rok, drží si malé třídy a losují. Z nařízení o losování jsou někteří nešťastní (především ti, kdo se chtějí zaměřit na speciální talenty), ale ostatní s tím takový problém nemají.

Jako učitelka vím, že spolupracující rodič je základ. Takže soukromé školy ze situace nešťastné nejsou. Ty, které jdou cestou zvyšování školného také ne. Což neberte jako kritiku, když to trh umožňuje, tak proč nenabídnout prestižní vzdělání. Jen se potom ale otázka, proč sakra platím ty daně, stává o dost aktuálnější.