Regulace energiťáků, aneb další úlet pečovatelského státu

Argumentace blahem a zdravím dětí je velmi silná. Mnoha lidem se regulace, která má dětem zabránit koupit si plechovku energetického nápoje, zdá jako něco vlastně velmi rozumného. Ostatně, říkají, „stát přece reguluje prodej alkoholu, cigaret nebo třeba pornočasopisů a dalších věcí, aby se nedostaly tak snadno do rukou dětem – a každý přece ví, že energiťáky jsou svinstvo, tak proč tuto užitečnou regulaci nerozšířit?“

Jaké jsou běžné argumenty proti svobodě volby v této věci? Tak například se tvrdí, že děti si přece nemohou o sobě rozhodovat samy. Jakápak svoboda volby – jsou to přece děti. Toto je však nesprávný argument. Pokud se svoboda volby dětí na někoho převádí, z důvodu jejich nedospělosti a tedy neschopnosti „konzumovat“ svoji osobní svobodu zcela, přechází nikoliv na stát, nýbrž v první řadě na rodiče. Omezení prodeje energiťáků je pořád v každém ohledu omezením svobody volby jednotlivce – tedy konkrétně rodičů. A rodiče jsou nepochybně samostatní lidé, kteří musejí být schopni a musí jim být umožněno nést odpovědnost za svoje jednání. I za jednání svých dětí.

Státu však nejde jen o děti. To je pouze záminka. Pro všemocný stát jsme totiž všichni nesvéprávné děti.

V článku na serveru iDnes, který se chystané regulaci věnuje, se dále píše: „V těchto nápojích též omezí maximální množství kofeinu, taurinu a cukru [… což vadí pediatrům …] Vzniknout má též povinný fond, do nějž mají výrobci povzbuzujících pití přispívat z jejich prodejů.„

Jakže? Z důvodu škodlivosti vůči dětem, jimž se nyní nově tyto nápoje zakáží, se zákonem omezí množství kofeinu a cukru, ačkoliv nově budou tyto nápoje smět kupovat jen dospělí? Dospělým bude od nynějška stát určovat, kolik kofeinu, taurinu a cukru do sebe smějí v jedné plechovce energiťáku dostat? Má přijít stát a přikázat mi, kolik espress smím denně vypít? Nebo jak silný čaj si uvařit? Mimochodem, děti samozřejmě mohou pít čaj i kávu – to státu nijak nevadí. Jde samozřejmě o to, že tyto nápoje nejsou pro děti příliš atraktivní. Dětem vesměs káva připadá odporná a čaj je prostě nápoj jako každý jiný. Stát tedy neřeší škodlivost energetických nápojů. Snaží se reagovat na to, že jsou mezi dětmi oblíbené. A pokud se tohle má v principu nějak řešit, jaké další státní zásahy by si mohl stát na základě této logiky vymyslet? Děti rádi hrají počítačové hry. Co takhle vymyslet povinnou aplikaci, která bude součástí Windows, a která omezí délku spuštění počítačové hry na jednu hodinu denně. Je přece potřeba řešit zdraví dětí!

Výrobci energetických nápojů budou muset po zavedení regulace přispívat do jakéhosi peněžního fondu. To samozřejmě není jen tak ledajaký fond a příspěvek, ale z logiky věci půjde o sektorovou daň. Pokud s tím někdo souhlasí, je potřeba si uvědomit, že tady máme prvotní, zkušební verzi toho dlouho v médiích testovaného tématu daně z cukru, obecně „daně ze škodlivosti“, a jde tedy o první krok k tomu, aby byla zavedena skutečná daň, a aby tato daň byla dále rozšiřována na další potraviny či ingredience, které všemocný stát označí za škodlivé a před nimiž nás „musí“ chránit. Nebo „chránit planetu“ před vyfabrikovanými škodlivými efekty konzumace masa – a zavést tedy uhlíkovou daň z hovězího masa, nebo z živočišných výrobků jako takových, a plíživě nás donutit jíst méně a méně masa. A vlastně tím poškozovat zdraví široké veřejnosti, protože začíná být zřejmé, že za epidemií obezity stojí v mnoha ohledech právě odklon od kvalitní živočišné stravy, především od kvalitních živočišných tuků, a že dobrou cestou ke zdravému životu je spíše low carb, high protein a high fat strava.

Až jednou stát zavede centrálně řízené digitální peníze, u nichž bude mít u každého občana přehledné informace, kolik vydělal a kolik peněz utrácí za maso, alkohol, knihy nebo cokoliv jiného, bude to mít snazší. Pokud na základě algoritmu vyhodnotí, že jste si už tento týden koupili „příliš mnoho“ hovězího masa, lahví vína, kostek másla, nebo publikací od nějakého pravicového autora, povolí vám leda koupit si balení tofu, okurkovou limonádu, hroudu margarínu a knížku o LGBTXYZ123 hrdinech. Bude to krásný nový svět, že?

I když se tedy někomu, kdo o věcech příliš nepřemýšlí a dělá si obrázek na základě první signální soustavy, zdá být omezení prodeje energiťáků (a jistě, vesměs jsou to nezdravé a navíc nechutné dryáky, které by neměl pít nikdo, snad jen ve stavu nejvyšší nouze) dětem rozumné, přemýšlejme o tom v širším kontextu. Je to jen další posílení dohližitelského všemocného státu. A stále zde samozřejmě máme ten neřešitelný paradox: stát nás pokládá za jedince neschopné se sami rozhodnout, co jíst a pít. Jsme pro ně chovanci jednoho velkého zaopatřovacího ústavu. Ale přesto po nás chce, abychom my, nesvéprávní chovanci ústavu neschopní se rozhodnout pro své vlastní blaho, jednou za čas v demokratických volbách rozhodli, kteří politici budou naši dozorci, naši dohližitelé, a naši drábové, kteří nás budou „chránit před naším vlastním jednáním“. Princip pečovatelského státu s fungujícím mechanismem demokratických voleb je ve skutečnosti absurdní. Je to paradox, který žádný ze zastánců všemocného dohližitelského státu není schopen vysvětlit – leda by musel přiznat, že skutečným cílem těchto lidí je ve skutečnosti totální moc nad lidmi, totalitní stát, a demokratické volby jsou jen hra.

Pokud jde o děti a jejich blaho, to mají mít na paměti především rodiče a nikoliv stát. Ostatně svěřili byste snad lidem jako je pan Fiala či Rakušan své dítě? Stát má zasáhnout ve chvíli, kdy je dítě obětí skutečného násilí, objektivně prokazatelného týrání. Ne tehdy, kdy je rodičům jedno, že do sebe jejich dvanáctiletý syn klopí jeden Redbull za druhým. Pro mnoho lidí je však pohodlnější svěřit odpovědnost vládě a politikům. A pokud někdo volá po svobodě jednotlivce a poukazuje na hanebnost, zlotřilost, nesmyslnost, nelogičnost a absurditu státních zásahů, zmůže se vlastně jen na hysterický křik: „Myslete na děti! Pomyslete někdo proboha na děti!„

Ne! Myslete na svobodu!