Proč na vaši léčbu nejsou peníze

To, že několik desetiletí v (skoro) komunismu vymylo východoevropským národům mozek do takové míry, že nejsou v mnoha případech schopni pochopit demokracii, kapitalismus a svobodu, je už téma milionkrát propírané. I Niccolò Machiavelli svého času přišel na to, že zvíře puštěné z klece není stejné jako to, které bylo vždy svobodné.

Já přicházím s podobným poznatkem. Ta interakce socioekonomického nastavení společnosti a odezvy v duši neprobíhá v řádech desetiletí, ale v řádech let a měsíců. Ano, tak rychle se nastaví mentalita člověka v závislosti na tom, v jakých ekonomických mantinelech se pohybuje. Nádherný příklad vám ukážu na východoněmeckém pacientovi. Ale nenechte se mýlit – stejné vzorce myšlení platí i u nás. A je to přesně ten důvod, proč na vaši léčbu nejsou peníze.

Takový státní pojištěnec – to je klasický nárokista a zadarmista. Na všechno má nárok, všechno chce zadarmo a sám nechce nic dělat. Jako kdyby si zaplatil vstup na running sushi a ted se snažil sežrat maximum, i kdyby se měl pozvracet, jen aby náhodou o něco nepřisel. V zásadě má průměrný komunista noční můry a osypky po celém těle, když se řekne „zisk ve zdravotnictví“. Neefektivní centrální plánování a plýtvání o řád vyšší než nějaký definovaný zisk nechávají tyto socialisty zcela v klidu. Nikdy jsem vlastně nepochopil, proč tomu tak je. (Má to zase něco společného se chcíplou sousedovou kozou?)

***

Státní pojištěnec: „Dobrý den pane doktore, jak dopadly výsledky krve?“

Doktor: „Krevní obraz, štítná žláza, jaterní testy, minerály, ledviny – všechno máte v naprostém pořádku, takže se nemusíte ničeho obávat.“

Státní pojištěnec: „Tak to je skvělé, to jsem rád, takže si domluvíme termín za další tři měsíce a znovu uděláme krev…“

Doktor: „Moment, říkám, že je vše v pořádku, minulý rok bylo vše v pořádku, předminulý rok také, nemáte řádné chronické onemocnění a žádné symptomy, co prosím vás chcete kontrolovat každé tři měsíce?“

Státní pojištěnec: „Víte, váš předchůdce mi dělal testy čtyřikrát ročně.“

Doktor: „Chápu, že můj předchůdce dělal různé věci, ale chci se jen dopátrat toho, co musíme tak obezřetně kontrolovat. O jaké hodnoty máte starost a co vás trápí?“

Státní pojištěnec: „Prosím, udělejte úplně všechno!!!“

Doktor: „A proč proboha?“

Státní pojištěnec: „Abychom měli jistotu!“

Doktor: „Jistotu čeho?“

Státní pojištěnec: „No přeci že je vše v pořádku.“

Doktor: „Ale vždyť přeci je vše v pořádku. A objeví-li se vám nějaké symptomy, okamžitě přijdete a podle toho, co bude za problém, budeme pátrat po příčině.“

Státní pojištěnec: „To už může být pozdě.“

Doktor: „Dobrá, tak jinak, jaký je podle vás interval vyšetřování krve takový, abyste měl pocit, že se nic neprošvihne a že se vše zachytí včas?“

Státní pojištěnec: „Já nevím, to vy jste doktor, to musíte vědět vy!“

Doktor: „Ano, přesně, takže se uvidíme za rok u preventivky. Ale… jestli chcete, můžu vám nabídnout kontrolu krve každé tři měsíce…“

Státní pojištěnec: „Ano, chci!!!“

Doktor: „Super, takže pojišťovny vám uhradí preventivku jednou ročně, a za zbytek dostanete faktury na úhradu pacientem, můžeme se tak domluvit? A budete mít tu vaší velkou jistotu. Stanovíme i tohle a tamto a támhleto, vše, co jste si přál, i hodnoty, co neplatí pojišťovny, a bude to faktura asi na 500 eur. Na kterou adresu ji máme nechat poslat?“

Státní pojištěnec: „Ale já to měl vždy zadarmo!!!“

Doktor: „Ne, mýlíte se, nic na světě není zadarmo, vše někdo musí zaplatit, vše je z nějakého rozpočtu, pokud vystřílím třicet procent svého rozpočtu na jednom zdravém člověku, který si myslí, že má na všechno nárok, a nezbyde mi na diagnostiku mých pacientů s leukémií, pacientů s ledvinným selháním na dialýze, pacientů s onemocněním štítné žlázy, tak se pletete. Já musím uléčit všechny s jedním rozpočtem. Takže to nikdy nebylo a nebude zadarmo. To jen ve vašich očích je všechno zadarmo.“

Státní pojištěnec: „Ale já si platil zdravotní pojištění a mám na to nárok!!!“

Doktor: „Ano, přesně tak, máte přesně takový nárok, jaký stanovuje pojišťovna a doporučené postupy a preventivní programy. Četl jste nějaký z těchto doporučených postupů?“

Státní pojištěnec: „Ne.“

Doktor: „Tak jak jste tedy přišel na to, že na to máte nárok?“

Státní pojištěnec: „Myslím si to…“

Doktor: „Zadarmista…“

***

Jenomže nejsou všechno jen státní pojištěnci. Po sloučení BRD a DDR se zdravotnictví na východě Německa zlehka liberalizovalo a i tam pronikl koncept privátního zdravotního pojištění. Zatímco v českých dolinách se stále ještě diskutuje, jak je to asociální a jak musí být léčení u každého stejné (stejně špatné), že dvourychlostní zdravotnictví si nepřejeme, protože by se chudí nedostali ke kvalitní péči, takže radši ať se k ní nedostane nikdo a ať je jen pro pár vyvolených ilegálně.

Privátní pojištěnec je ten, který má smlouvu s privátní pojišťovnou o uhrazení zdravotní péče za jasně definovaných podmínek, v jasném rozsahu, s jasnou spoluúčastí, přesně jak to známe u havarijních pojistek. Veškerou ambulantní léčbu si privátní pojištěnci uhradí nejprve sami, teprve potom předkládají s potvrzení o platbě svým pojišťovnám a jsou refundováni.

Pokud takový privátní pojištěnec třeba čtyři roky nežádá od pojišťovny žádnou refundaci, vrací mu pojišťovna jeden až dva měsíční příspěvky (přičemž měsíčně se platí 500 – 700 eur). To je částka, kdy se už vyplatí říci: „Raději si preventivní prohlídku za 60 eur zaplatím sám, pojišťovně nic nepošlu a na konci roku dostanu 600 eur zpět“. Privátní pojištěnec cítí na vlastní peněženku každou platbu a zvažuje přínosy a náklady každého vyšetření a zákroku.

Nutno dodat, že i pro zdravotnická zařízení jsou privátní pojištěnci lukrativnější, protože mají – v souladu se zákonem -jiné tabulky a v zásadě za stejnou práci přinese privátní pojištěnec do zdravotnického zařízení asi 1,8x až 2x více než státní pojištenec. Přesto platí méně než státní a přesto je systém v plusu. Nevztahuje se na něj pokuta od pojišťoven při překročení rozpočtu na léky a tak dál. Jinými slovy, privátního pacienta léčím tak nějak raději, mám v jeho léčbě volnější ruku, jistotu pokrytí nákladů i jistotu, že mi nikdo nepošle pokutu, že málo šetřím.

Denně hovořím asi se 40 pacienty a asi 10 % z nich jsou privátní pojištěnci. V západním Německu je jich ještě daleko více. Troufám si tvrdit, že rozdíl mezi privátním a státním pojištěncem poznám do 5 minut po lehkém rozhovoru:

***

Privátní pojištěnec: „Tak jaká byla hodnota té štítné žlázy?“

Doktor: „TSH máte v normě, takže berte dál ten Euthyrox, jak jste ho bral doteď. Koukám, že nám chybí vyšetření ledvin, ještě doděláme kreatinin.“

Privátní pojištěnec: „Mám stadium II ledvinné nedostatečnosti, vyhýbám se nebezpečným lékům a snažím se hodně pít. Poslední výsledky kreatininu mám 6 měsíců staré a za 2 měsíce mám ještě vyšetření u nefrologa, který mi to stejně ještě zopakuje, takže si myslím, že to do té doby vydrží, nevidím důvod to stanovovat dvakrát po sobě.“

Doktor: „A-ha. Hm… Jasně. To je super vhled. Jen vás poprosím, ty výsledky od nefrologa – můžete nám je pak donést, abych je taky měl u nás v dokumentaci a abych se když tak mohl od nich taky odpíchnout, abychom věděli, jak ty ledviny fungují?“

Privátní pojištěnec: „Ale rád, poprosím pana doktora, ať vám všechny laboratoře pošle.“

Doktor: „Tak super, uvidíme se za čtvrt roku na další kontrole?“

Privátní pojištěnec: „Kontrole čeho? Vždyť už všechno máme.“

Doktor: „Ah… no… já myslel běžná prohlídka, změřím vám tlak, poslechnu srdce, promluvím s vámi, jak se daří a jestli je vše v pořádku…“

Privátní pojištěnec: „Vždyť nemám žádné srdeční onemocnění, takže nechápu, co na srdci uslyšíte, když jste na něm ani dnes nic neslyšel, tlakoměr mám doma, takže si tlak měřím sám, a jak se mi daří, to vám rád řeknu, pane doktore, ale nebylo by lepší, kdybych se objednal až tehdy, až se mi nebude dařit dobře?“

Doktor: „Dobrá, kontakt máte, a kdyby něco, jsme tu pro vás.“

Privátní pojištěnec: „Za dva měsíce mi dojdou léky na tlak, takže si jen vyzvednu recept, ale konsultaci nepotřebuji, nechci za ni platit.“

Doktor: „Dostanete to přesně tak, jak potřebujete vy. Děkuji za návštěvu a příště ne viděnou.“

***

Privátní pojištěnec přesně chápe a řídí každý výdaj ve zdravotnictví. Přesně ví, co je potřeba udělat, aby jeho zdraví bylo pod kontrolou, ale jeho výdaje byly co nejrozumnější.

Je to občan stejného státu, stejné sociální skupiny, mluví stejným jazykem, vydělává stejné peníze – ale chová se racionálně, a to především proto, že se chová tržně.

Troufám si tvrdit, že způsob jeho chování je tak rozdílný, že kdyby se mávnutím proutku takhle začali chovat všichni, ve zdravotnictví najednou začnou přebývat miliardy eur, které se nyní vylévají na zbytečné činnosti. Ty miliardy by si politici neodnesli v Igelitkách do svých kanceláří ve sněmovně, ale zůstaly by na účtech pojišťoven, ne jako dneska, kdy jsou promrhány na zbytečnosti a na kvalitní léčbu vážných nemocí chybí. V rámci konkurenčního boje by se pak pojišťovny začaly pouštět do boje s dalšími onemocněními, nebo by začaly snižovat cenu pojistného. Není to teorie. Tak se i děje:

Tak například pojišťovny v Německu zjistily, že lékaři nechodí k doktorům tak často jako jiní občané, tedy statisticky konzumují méně péče a spoustu problémů si léčí sami po vlastní ose. Toto zjištění se překlopilo do reality tak, že lékaři mají o dost levnější privátní zdravotní pojistky…

A co princip solidarity, chce se vám možná namítnout? Ten, milí zadarmisté, spočívá v tom, že je to „pojištění“. Máte-li smůlu a těžkou nemoc, aktivuje se plnění pojistky a pojišťovna na vás má zdroje od těch, kteří měli „to štěstí“ a zůstávají zdrávi. Takže se nebojte, péči dostanete skvělou.